V BUBLINĚ

Komu se Babiš směje? A směje se?

V BUBLINĚ
Komu se Babiš směje? A směje se?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Sociální sítě pochopitelně žily očekáváním nedělní demonstrace na Letné – vy už víte, jak to tam dopadlo, já ve chvíli, kdy vznikají tyto řádky, ještě ne. Ale názory by byly. Počátkem minulého týdne způsobili Andrej Babiš a jeho manželka Monika na sítích další pobouřenou vlnku. Postovali fotečky z oslavy narozenin, šéf koncernu tam zapózoval se skupinou mladších žen zevnějšku, řekněme, magazínového, v čepičkách s nápisem „Sorry jako“ na tričkách se dal přečíst nápis „Motýle“. Ty snímky se rozletěly po sítích, často doprovozené pobouřenými komentáři, které říkaly víceméně totéž: „Oni se nám smějí.“ Pravda. Nebo přesněji: Oni se tváří, že se nám smějí. Babišův tým s tímhle motivem hraje často – přijmout to, kvůli čemu si z premiéra lidi dělají legraci, vetknout si to do štítu a dokázat tím, jak moc jsem nad věcí. Tahle taktika často funguje, v Babišově případě ne tak docela – to by oligarcha nemohl ve chvílích, kdy jeho vystupování není pod „odbornou kontrolou“, naplno projevovat svou ukřivděnost a dotčenost a vůbec to, že se fakt dobře nebaví, že trpí a vzteká se. I kdyby to tak ale nebylo. Je to hypotetické „Oni se nám smějí“ skutečně tak pobuřující? Jasně je za tím vidět výsměch z pozice moci, „shora dolů“. To je poslední dobou hodně probíraný koncept – vysmívat se je přípustné jenom nahoru. Zároveň je v dnešní době těžké určit, co to vlastně ono nahoru a dolů v tomhle kontextu je. Kdyby se Andrej Babiš vysmíval mně, byl by to projev mocenského násilí? Měřeno pozicí v hierarchii státu asi ano. Ale fakticky by mě to (naštěstí zatím) nijak neohrozilo, v očích lidí, s nimiž pracuji a mezi nimiž se pohybuji, by mi to spíš pomohlo. Hypotetický Babišův výsměch by pro mě nebyl nijak zraňující, možná by mě měl dokonce potěšit – směje se mi někdo, koho si důvodně nevážím, o to snadněji by po mně ty jeho fóry měly sklouznout. V praxi to tak ale často nefunguje. Lidem asi vadí, když se jim někdo směje, vnímají to jako ponižující. Může se jich dotýkat, zneklidňovat je sama představa, že by v očích někoho, kohokoli, mohli být směšní. Těžká situace, směšní totiž jsou (jsme) a v dnešní době existuje spousta způsobů, jak to někomu rychle a účinně připomenout. Asi by bylo praktičtější tu vlastní směšnost nějak přijmout, počítat s ní, vycházet z ní než se rozčilovat nad každým jiným směšným jedincem, který na ni více či méně či vůbec zdařile upozorní.

Když už jsme u toho vysmívání. Debatu místy epického charakteru rozpoutal status filmového publicisty Kamila Fily, který se rád, hojně a obsáhle vyjadřuje k širším společenským otázkám. Napsal na Facebook delší text o prezidentu Zemanovi a především o vtipech a dalších vyjádřeních na jeho účet – zvlášť o těch drsnějších, které jaksi tematizují prezidentovu sešlost věkem a zdravotní stav, vůbec zjev a tak dále. Kamil Fila k tomu píše, že sám takové fóry sice nešíří, zároveň ho ale nepobuřují a neshledává na nich nic špatného. Miloš Zeman si podle něho – vzhledem k jeho chování v úřadě – žádné ohledy, s nimiž se jindy přistupuje ke starším lidem, nezaslouží. Navíc sama představa, že starý člověk si zaslouží speciální respekt právě kvůli věku, je podle něho naprosto pomýlená (právě tahle pasáž a jedna hodně nešikovná formulace v ní použitá rozproudily tu debatu). Přiznávám, že mně tenhle způsob trefování se do prezidenta nesedí. Určitě ne proto, že to je prezident, a asi ani ne tolik proto, že je Miloš Zeman starý člověk. Stáří a nemoc ale jsou přece ty jeho rysy, jimiž nikomu neškodí, společnost jimi nerozděluje. Vlastně mohou být to jediné, co hlavu státu v očích odpůrců zlidšťuje, nějak jim ji přibližuje. S každým dělá čas různé věci, o některé z nich skutečně není důvod stát. Na Miloši Zemanovi není odpuzující jeho občasná slabost a její projevy, ale spíš to, oč usiluje a co dělá ve chvílích, kdy může dát najevo přetrvávající sílu. Vysmívat se známkám té slabosti je – když už pomineme otázky vychovanosti a vkusu – pomýlené. Je to palba mimo terč.