Na výletě s Klausem. Kdo všechno ví, nemusí se ptát
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Bývalý prezident Václav Klaus vyrazil na cesty, jeho zvykem je podělit se s čtenáři o své zážitky, učinil tak i tentokrát. Jeho zápisky z dvoutýdenního výletu lodí kolem Británie vzbudily větší ohlas, než je u obdobných textů zvykem. Dost často byly ty reakce výsměšné, byly pro to důvody. Zároveň ale – výsměch je dnes ta nejbezpečnější reakce, zvlášť provozuje-li se v kroužku stejně smýšlejících. A na tom Klausově textu vlastně něco zajímavého je. Přinejmenším jsou v něm dost jasně vidět myšlenkové vzorce, které nejsou jenom „Klausovy“ – v něčem jsou charakteristické pro uvažování zdejších, řekněme, konzervativců hlučnějšího typu.
Prezident je na obrovské výletní lodi, na cestě, kterou uspořádala americká Hillside College, kde Klaus víckrát přednášel, plaví se na ní lidé se školou spojení a mohou tam chodit na různé přednášky, občas vystoupí na břeh a jede se na výlet. Elity v akci, dalo by se říct. Václav Klaus tu cestu popisuje s nikterak překvapivou kombinací ironie, nezamýšleného humoru a zvýšeného citu pro vlastní důležitost. Všimne si také jednoho, podle něj podstatného detailu: „Chtěl jsem napsat, jak mne zlobí, že velké mezinárodní firmy, včetně provozovatele této lodi, provozují multikulturalismus v praxi – každý číšník a číšnice je z jiné země a jiného světadílu. Večer se mi zdálo, že dominují Filipínci, Indové, Malajci, pak mne oslovila Slovenka, a když píši tyto řádky, Ruska. Víno mi teď nalévá Srbka Katarina. Já v tom vidím záměr kosmopolitů – hranice mezi státy a národy co nejvíce zlikvidovat. Všichni se přece můžeme mít rádi, to si asi myslí i šéfové EU. Já samozřejmě také mohu mít rád třeba Junckera (sic), ale asi jenom tak, jako měl hrdina Orwellova 1984 Winston Smith nakonec rád svého komisaře O’Briena.“
Pan prezident není aktivní na sociálních sítích, velmi názorně ale předvedl uvažování pro ně charakteristické – sklon vysvětlovat všechno tím, co už víme, nebo spíš o čem často mluvíme. Samozřejmou jistotu, že není potřeba se na něco ptát, protože my už všechno víme. Dopad facebookových bublin je v tom ohledu zjevně podobný vlivu „bubliny souhlasu“, v níž se prezident už dlouho pohybuje. Taky se nepotřebuje ptát. Třeba těch Filipínců, Malajců, Srbů a dalších, kteří v Klausově textu hrají úlohu komparzu v poučné historce o snaze multikulturalistů pokradmu zlikvidovat hranice a národy. Kdo by podle něj měl vlastně lodi plné Američanů na cestě kolem Británie obsluhovat?
Nezažil jsem takovou akci a asi ani nezažiju. Tipoval bych ale, že na těch obrovských výletních lodích pracují lidé, kterým to za to stojí a pro které je přitažlivá mzda, jež se tam vyplácí. Jsou pro ni ochotni trávit dlouhé měsíce na těch plujících barácích. S výdělkem se třeba vracejí na ty své Filipíny či do Srbska, kde jejich výdělek bude znamenat hodně velký přínos pro život jejich rodin. Anebo jim pomůže v časech, kdy se snaží uchytit v nějaké jiné zemi, vědí, že nově příchozí často prostě musí brát, co se naskytne, včetně prací, jež by někde zakořeněnému člověku asi nestály za to. Neúčinkují tam v nějaké mnohonárodní idyle na téma „všichni se mají rádi“, protože oni se navzájem rádi mít nemusejí, potřebují jen jeden vedle druhého nějak fungovat a dosáhnout díky tomu toho svého. Není na tom nic multikulturalistického, poměry na lodi se nepřizpůsobují zvyklostem a kultuře personálu, naopak ten se jistě musí přizpůsobit pravidlům provozu toho podniku, jinak letí. Ti lidé se na loď nedostali proto, že společnost, která ji vlastní, má nějaké politické záměry, ale proto, že nabízí mzdy atraktivní především pro lidi z míst jako Filipíny, ochotné tvrdě pracovat a zas až tak moc toho nechtít. Lidi toho typu mimochodem vybudovali Ameriku, vlast většiny Klausových spolucestujících, kde působí i instituce, která celou tuhle legraci platí.
Václav Klaus se ocitl na místě, na jakém – předpokládám – nebyl, které by se dalo označit za v něčem modelové pro současný svět. Člověk, který se dokáže zeptat, by z toho třeba něco vytěžil. Pro prezidenta je to ale jen příležitost předvést jedno ohrané číslo, v textu co nejrychleji dospět k co nejparanoidnější interpretaci – i v tomhle jde Václav Klaus s dobou. Pochopitelně skončit u toho Orwella (varianta pověstného „reductio ad Hitlerum“). Prezident si v té analogii samozřejmě připsal roli Winstona Smithe. To byl ale člověk, který se ptal. Dostal se kvůli tomu tedy do pěkného průšvihu, ale to už je jiná historka…