Britsko-americká televizní minisérie Černobyl vzbudila reakce, s jakými její tvůrci nemohli počítat ani v nejsmělejších snech. Už dlouho se neobjevilo dílo, které by bylo přijato tak jednoznačně pozitivně. Na mezinárodní (no, řekněme „anglocentrické“) Internetové filmové databázi (IMDB) je hodnoceno jako nejlepší televizní seriál vůbec (9,7 bodu z možných deseti), jeho poslední epizodu uživatelé oznámkovali čistou desítkou. Podobně jednoznačné je i recenzentské přijetí. A především o tom seriálu diváci mluví, jsou jím zasaženi. Proč vlastně?

Jistě, vypráví se v něm strhující příběh o obrovské katastrofě, která mohla být ještě mnohonásobně větší, navíc části toho příběhu byly pro širší nezainteresovanou veřejnost dosud neznámé. Divák z našich končin může mít při jeho sledování pocit, že ho v roce 1986 těsně minula kulka, o níž třeba ani nevěděl, že byla vypálena. Zároveň ale koncept seriálu mohl lidi, kteří filmové projekty posuzují z marketingového hlediska, pořádně vyděsit. Je to přece seriál skutečně důsledně chmurný, což diváky spíš odpuzuje, nehraje v něm žádná skutečně velká hvězda, popisuje fungování systému pro dnešního Zápaďana vzdáleného, už dekády neexistujícího. Ten příběh ani není nějakým prvoplánovým způsobem aktualizovaný, aby mohl sloužit především jako komentář k dnešnímu dění (i když takovou dimenzi podle autorů má – viz níže). Černobyl je také faktickým popřením některých tezí, které jsou v současnosti v oblasti vnímání a hodnocení uměleckých děl velice módní.

Ten veliký úspěch jistě hodně souvisí s tím, jak dobře je minisérie udělaná (viz recenzi Televizní Černobyl: rekonstrukce i horor, Týdeník Echo č. 19/2019). K tomu patří i výborně vybraná stylizace, která není jen dokumentaristická, autoři zobrazované dění neukazují obligátní roztěkanou kamerou, která navozuje dojem, že zaznamenává cosi právě probíhajícího a tak tak to stíhá. Příběh Černobylu je ukázán v obrazech promyšlených a přitom neokázalých, otevřených jakési duchovní rovině událostí, jejich strohé a místy až děsivě morbidní poezii. Skvěle se pracuje s emocemi, které jsou navozovány účinně a přitom nikoli vtíravým způsobem. Jedním příkladem z mnoha může být třeba drobná scéna z druhého dílu. Ve zmatku probíhající evakuace se za jedním z odjíždějících autobusů rozběhne pes (rodiny musely svoje zvířata nechat na místě). Takový moment svádí k inscenování, které bude „dojit“ divákovy emoce. V seriálu je ale ukázána trochu zdrženlivě a současně přesně, z té masové scény „vyskočí“, aniž by se na ni okázale upozorňovalo, aby divákovy city byly kormidlovány obvyklou těžkou rukou.

Autoři dokázali být – v mezích realistických očekávání – faktograficky přesní a přitom svůj příběh vyprávět způsobem otevřeným i pro nijak zvlášť poučeného diváka. Scény, jejichž smyslem je přinést publiku dostatek vysvětlujících informací, ze seriálu nijak netrčí. Prakticky dokonale se autorům podařilo využít výhodu natáčení v autenticky působících prostředích, exteriéry jsou natáčeny blízko místa dění, část obrazů z Černobylu vznikala v už odpojené jaderné elektrárně Ignalina v Litvě, která byla černobylské stavbě velmi podobná a pracoval v ní reaktor stejného typu, evakuované město Pripjať v seriálu „hraje“ předměstí Vilniusu. Nejde ale jenom o to, celková výprava seriálu byla vytvořena s mimořádnou péčí, nemálo autorů pocházejících ze Sovětského svazu se nechalo slyšet, že vystihnout tvář reality SSSR takhle přesně se dosud nepodařilo žádnému filmaři včetně těch ruských.

Seriál o Černobylu je také portrétem sovětského systému, který je zachycen ve vší své těžkopádnosti, lži a časté absurditě. I tahle rovina do díla vplývá jaksi organicky, nenásilně (k jedné výjimce níže) a především postihuje to, co na sovětském komunismu bylo skutečně podstatné. Cyklus lží a strachu odtržený od reality se s tou realitou střetne, ke svému překvapení zjišťuje, že příroda a její zákonitosti se odmítají přizpůsobit stranickým direktivám. Výmluvně je zobrazena lhostejná brutalita života v komunismu, hierarchie mocných panáků, kteří se přitom mohou sami cítit maličcí ve společnosti těch ještě mocnějších, ideologický nátěr toho všeho, který v konfrontaci s realitou může působit směšně, pokud by jeho zpochybnění nemělo tak vážné důsledky. Katastrofa v Černobylu v tomhle světě není nějakým drastickým vybočením z pravidel, ale naopak vyjádřením jeho esence. Černobyl a sovětský komunismus jedno jsou. Jeden zrozený z ducha druhého, nakonec i v těch faktických příčinách havárie se spojují bezohlednost a nemyšlení na centrální i lokální úrovni, tajnůstkářství a lhaní s nesmyslným doháněním plánů a závazků, snahy nějak dotvořit narychlo postavenou Potěmkinovu vesnici.

„Každou lží, kterou řekneme, vytváříme dluh vůči pravdě. Dřív nebo později se ten dluh splácí. Kvůli tomu může vybuchnout reaktor RBMK. Kvůli lžím.“ Tahle replika hlavní postavy minisérie – profesora Valerije Legasova – je často a právem citovaná jako poselství toho díla. Vyjadřuje se v tom smyslu i hlavní scenárista Craig Mazin; říká, že také chtěl napsat něco, čím by se vyjádřil „ke globální válce proti pravdě“. „Poučení z Černobylu nespočívá v tom, že jaderná energie je nebezpečná, ale v tom, že nebezpečné jsou lhaní, arogance a potlačování kritiky.“ Ta představa pravdy jako stojící nad lidmi i nad ideologiemi je v něčem velice „nesoučasná“. Ona Mazinova globální válka proti pravdě nějakým způsobem skutečně probíhá, ochota popírat nebo ignorovat fakta, která se ideologicky nehodí, je značně rozšířená na obou stranách dělicí line, která prochází současným Západem. Nějakou dobu se lži a zjevné rozpory dají udržet, zvlášť když se k tomu dá najít mocenská opora. Nakonec ale ten Černobyl bouchnout musí. Černobyl přesvědčivě ukazuje lež a její následky, v něčem problematické ale je zobrazení „strany pravdy“ v tom seriálu.

Podstatné v tom ohledu nejsou historické nepřesnosti, které se u hraného seriálu dají čekat – něco bude nutně ukázáno zkratkovitě, něco pro dramatický efekt trochu přibarveno a tak dále. Televizní Černobyl ale v tom ohledu není nijak extrémní, spíš naopak. Kdo by se snažil, našel by nějaké ty drobné nepřesnosti i v zobrazení doby, způsobené tím, že při vzniku takhle velké produkce se úplně všechno prostě uhlídat nedá, nebo tím, že vytvoření dokonale reálně působící iluze prostě není v silách současného filmu (všem možnostem digitální postprodukce navzdory se ve filmu nedají vyměnit nově osazená plastová okna ve starých panelácích za ta původní). Něco se přihrává pro dramatický efekt nebo z neznalosti (oslovování se soudruhu v běžném styku mezi lidmi, hrozby zastřelením). Většinou to jsou ale skutečně detaily. Spornější je zobrazení postav, které jsou nositeli těch ideálů pravdy. Profesora Valerije Legasova (Jared Harris), který práce v Černobylu vedl, později byl kariérně postižen a dva roky po katastrofě spáchal sebevraždu, a profesorky Chomjukové (Emily Watsonová), fiktivní postavy, která má v seriálu zastupovat mnoho vědců spolupracujících na zmírnění katastrofy. Jsou zpodobněni jako postavy jaksi čisté, kontaktem s realitou režimu nedotčené. Proti lži režimu stojí personifikovaná pravda vědy, která místy nepůsobí moc přesvědčivě (obsáhlou kritiku seriálu z tohoto hlediska publikovala v New Yorkeru známá ruskoamerická autorka Masha Gessenová). Legasov se jistě zachoval statečně a jeho zásluhy i odvaha byly velké, také to byl „funkcionář vědy“, šéf prominentního ústavu, který byl pro Sovětský svaz strategicky důležitý. Znal systém dobře zevnitř a dokázal v něm uspět, jistě věděl, jak se v něm chovat a co od něj čekat. Předpokládat u něho rysy až naivního idealismu je trochu velký ústupek potřebě mít figury úhledně rozškatulkované. Daleko křiklavější je to v případě profesorky Chomjukové, která má být jakýmsi svědomím seriálu, je uvedena jako šéfka vědeckého ústavu v Minsku, navzdory tomu je ale drzá na stranické tajemníky a vůbec se vyjadřuje jako personifikovaná svoboda vedoucí lid na barikády. Jak tahle paní v někdejším SSSR přežila, je mi záhadou. Navíc jsou touhle heroizací postavy dost zplošťovány, studie poslušných funkcionářů, kteří v konfrontaci s měřítkem černobylské katastrofy už dál poslušní být nedokážou, by asi byla zajímavější.

V zobrazení těch „lidí pravdy“ Černobyl někdy ztrácí svou pravdivost a naléhavost – paradoxní. Podstatným způsobem to ale nesnižuje sílu toho díla, které jako by popíralo módní poučky o „kulturní apropriaci“, podle nichž by každý měl vyprávět jenom ty příběhy, které jsou z hlediska rasy, etnicity a dalších fetišů politiky identit jeho. V Černobylu nijak neruší, že se v něm mluví anglicky, že ho napsal Američan a režíroval Švéd. Nakonec snad přijde i ruská odpověď, tamní televize NTV má odvysílat seriál, v němž havárii způsobí agent CIA. Jistě to bude pozoruhodný příspěvek k debatě o lži a o moci, která ji potřebuje, aby se nezhroutila.