Ministr kultury Antonín Staněk by měl v čele úřadu skončit, jeho patnáct minut slávy na sociálních sítích už skoro uběhlo. Ale snaží se, v každém jeho vyjádření jako kdyby zněla prosba: Všímejte si mě, bavte se, tady jsem, zaujměte ke mně stanovisko. Úřad ministerstva ale „vygeneroval“ ještě jednu hvězdu – náměstka Aloise Mačáka. Hodně lidí sdílelo jeho verše, o nichž se poprvé psalo loni v létě, mimořádně stupidní rýmovačku, již náměstek před lety vydal tiskem – je hrdým autorem tří sbírek poezie erotické a jedné voničky veršovánek pro děti. Abychom si to ujasnili. Jistě není nutné, aby byl náměstek ministra kultury dobrý básník, dokonce není nutné, aby to vůbec byl básník. Není ani nijak diskvalifikující, pokud jsou náměstkovy básnické pokusy dost příšerné. Naprostá většina lidí skončí podobně jako pan Mačák, když se o nějakou tu poezii pokusí. Proto taky ta vize budoucí společnosti, v níž všichni budou básníci či vůbec umělci, se kterou kdysi přišla avantgarda, není utopická, ale spíš dystopická, asociuje obrazy varovné až děsivé. Jako kdyby na světě nebylo špatného umění už dnes víc než dost. Daleko víc.

Co se ale od vysokého úředníka ministerstva kultury čekat dá a snad i má, je elementární rozlišovací schopnost. Sedne si, zaveršuje si, přečte si to po sobě a dojde k závěru, že jeho dílo by v žádném případě neměl číst nikdo další – snad s výjimkou partnerky a potomků, kteří by za těmi topornými rýmy cítili nějakého konkrétního drahého člověka. Ne tak pan Mačák, ten to vydá tiskem, jen ať je svět o nějakou hodnotu bohatší. Jeden si může představit, jak by to dopadlo, kdyby lidi podobně jako pan Mačák přistupovali k vaření. Taky obtížná disciplína, kterou zkouší kdekdo, a výsledky často za moc nestojí. Stane se člověku, že na tom poli zaexperimentuje a vyjde mu z toho třeba bačkora na másle s ananasem. Tak si ji potom vychutná sám, nebo ji rovnou vyhodí. Neudělá pro veřejnost hostinu a neočekává od návštěvníků chválu. Pokud to tedy má v hlavě jakžtakž srovnané. Dá se předpokládat, že podobnou rozlišovací schopnost uplatní i při vyhodnocování dění ve svém resortu – každá poezie je dobrá, každý názor je správný...

Ale možná panu Mačákovi křivdím, ty na sítích propírané verše třeba skrývají tísnivější poselství, než by se na první pohled mohlo zdát. „Tvoje postava je sice vnadná / cesta k Tobě ale není vůbec snadná.“ Pozoruhodné. Použití slov „sice“ a „ale“ naznačuje, že za normálních okolností platí úměra čím vnadnější postava, tím snazší cesta. To málo, co o životě vím, to zrovna nepotvrzuje, ale je možné, že v Olomouci, odkud pan náměstek pochází, se věci mají jinak. Navazuje však skutečně drsná pasáž. „Pod peřinou stále něco hledáš, / ruka šmátralka si pokoj nedá. / Nalézáš hroty skal a jeskyňku, / nevydechneš ani na chvilinku. / Hledání je práce, co Tě zřejmě baví, / všechno, i chloupky, se mi do pozoru staví.“ Takže abychom si to shrnuli. Pán se dívá na paní. Paní je přikrytá peřinou a její ruka šmátralka pod ní po čemsi pátrá. Už našla nějaká skaliska a jeskyňku, ale zjevně jí to nestačí, protože hledá dál – baví ji to. Pán se na to kouká, chloupky se mu ježí, ale nemůže víc než sledovat ten proces, jehož detaily si může jenom domýšlet, anžto všechno důležité se odehrává pod peřinou. Nemůže se přiblížit, nebo se dokonce k tomu hledání přidat, cesta k tomu totiž není snadná, básník ovšem neuvádí, jaká konkrétní překážka stojí v cestě jeho touze, tipoval bych stěnu z neprůstřelného skla. Na jedné straně předmět té touhy, dáma, z níž není vidět než šešulka hlavy, vše ostatní je zakryto peřinou, pod níž probíhá nějaké to představivost rozdrážďující dění. Na druhé straně lyrický subjekt, konkrétně pan Mačák, který tam zůstal separovaný a sám se svými zježenými chlupy. Pod maskou lehkého smíchu se skrývá hluboký žal sexuální frustrace. To by si jeden hlavu o skalisko omlátil, do temné jeskyňky zalezl a vyplakal se tam.