Komentář Ondřeje Šmigola

Hra o trůny: těžký život autorů televizních seriálů

Komentář Ondřeje Šmigola
Hra o trůny: těžký život autorů televizních seriálů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pořád se píše o tom, jak je západní společnost rozdělená, takže je jistě pěkné, když ji něco aspoň nakrátko spojí. Třeba když se miliony lidí po celém světě v rozpětí dvou dnů dívají v televizi na totéž a pak o tom zaujatě diskutují. Něco podobného se stalo zrovna teď, když divácké masy sledovaly epizodu Dlouhá noc z poslední série mimořádně populárního seriálu Hra o trůny.

A nebyla to jen tak obyčejná epizoda – celou ji tvořila jedna bitevní sekvence, jedna z nejdelších v dějinách audiovize, možná ta vůbec nejdelší. Ale to je jedno, umění není závod o zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Taky to byla epizoda v rámci osmi sezon seriálu klíčová, rozhodující boj mezi lidmi a armádou mrtvých vedenou Nočním králem byl anoncovaný už od prvních pokračování Hry o trůny. Hned po vysílání začali uživatelé sociálních sítí o viděném živě debatovat, názory se ustálily na škále od poetického veledíla prodchnutého silou mýtu k nepřehlednému zmatku odehrávajícímu se ve tmě, v němž se plus minus všichni chovali jako idioti. Relativně málo fanoušků zaujalo postoj někde mezi, většina hodnocení byla tak či onak krajní. Mám blíž k těm skeptickým divákům. Na dlouhé noci je ale zajímavé to, že ta epizoda vlastně nemohla dobře dopadnout, před autory a realizačním týmem totiž stál úkol vlastně nesplnitelný. Nebo spíš několik úkolů, jejichž splnění se navzájem vylučovalo.

Hra o trůny je oblíbené a místy (především v prvních sériích) skutečně silné dílo. Fantasy seriál podle slavných knih George R. R. Martina, odehrávající se ve světě, který není zrovna pohádkový, v mnohém se podobá středověké Evropě s jejími mocenskými boji a krvavými válkami. Během let vysílání se stalo, že seriál „dohnal“ ještě nedokončenou literární předlohu. Poslední série si už scenáristé museli vymýšlet sami, Martin se s nimi podělil jenom o své základní koncepční záměry. Ta změna se v seriálu dost zásadním a místy až absurdním způsobem projevila. Ten rozlehlý svět Hry o trůny, v němž dostat se z bodu A do bodu B postavám trvalo měsíce a roky, což diváky mohlo často iritovat, zároveň to ale bylo stylotvorné, se najednou smrskl. Postavy ztratily plasticitu a často jednaly jak loutky vedené zájmy náležitého rozvinutí zápletky, často také velice pitomě. Je jistým způsobem vděčné si kvůli tomu z autorů utahovat, je ale otázka, jestli měli nějakou jinou možnost. Před sebou jasně definovaný cíl, pointu. A k dispozici jen omezený počet pokračování, v nichž je možné postavy a jejich příběh do toho cíle dokopat. To se pak začne kácet les a létají při tom třísky, někdy taky skutečně mohutné klády.

Značnou zátěž představují právě ty masy fanoušků – velice oddaných a přitom velmi vlastnických, svět seriálu mají za svůj a z toho plyne i přesvědčení, že by v něm mělo být všechno podle nich, a zároveň protikladné očekávání, že by dílem měli být často ohromováni a překvapeni. To je pak těžké. A při přípravě a natáčení epizod jako Dlouhá noc nejtěžší, ba fakticky nemožné, to pak nezbývá než nějaká „maskirovka“. Scenáristé D. B. Beioff a D. B. Weiss a režisér Miguel Sapochnik věděli, že se od nich čeká cosi mimořádného, překvapivého, zároveň se ale mohli pohybovat jenom v úzce vymezeném koridoru. Jednak daném tím, co všechno se už během let vysílání seriálu stalo – epizoda je jenom část širšího příběhu –, a také tím, co přijde v závěrečných třech dílech. Všechny postavy, které v nich budou hrát nějakou úlohu, proto musejí být zachovány. I výsledek toho střetu na obrazovce byl předem jasný a větší části publika také zřejmý – lidé vyhrají. Zároveň ale diváci čekali, že uvidí nevídané a nečekané. Byla tu totiž ta protistrana – bojující mrtví, černá síla, triumfující smrt. Hra o trůny je přitom seriál dříve pověstný svou bezohledností vůči figurám, při více příležitostech nečekaně a až šokujícím způsobem odpravil postavy důležité, nebo dokonce ty, jež publikum mohlo považovat za hlavní. Jenomže to si teď autoři dovolit nemohli. Nakonec tedy postupovali způsobem docela logickým. Vytvořit chaos a zahalit ho tmou. Nebude tak třeba tolik zřetelné, že jednání postav nedává moc smysl, a navíc to může působit jako odvážný koncept. Namísto prózy přichází poezie. Jenomže právě nějaká ta poetická, mytická síla Dlouhé noci chyběla ze všeho nejvíc (snad s výjimkou prvních deseti minut z osmdesáti), na nesmysly a nesoudržnost story by si jen málokdo stěžoval, kdyby byla epizoda takovými silami prodchnutá. Namísto toho byla jejich přítomnost usilovně anoncována, třeba řečmi o tom, že bojovat s mrtvými je jak bojovat se smrtí samou – obrazy toho boje ale odpovídající váhu skutečně neměly. Místo toho se dost často zoufale dolovaly emoce – třeba v opakovaných scénách, v nichž různé postavy vypadaly, že se ocitly v naprosto beznadějné situaci, aby se z ní pak nějak zázračně nebo třeba i mimo obraz dostaly. A velká část publika nakonec tu autorskou interpretaci přijala, nechala se přesvědčit, že něco mimořádného skutečně vidí. Třeba i v zájmu zachování sebeúcty. Když už se člověk několik let na něco dívá a třeba tím i žije, chce se mu věřit, že to všechno mělo smysl, nechce se před koncem vzdát. To radši přijme pohádku o tom, že na obrazovce viděl tmu, která skrývala zázrak.   

1. května 2019