A zpíval skvěle – zpíval víc než trochou hlasů. Byl to archetyp. Všechno, co jsem nebyl a čím jsem být chtěl. Viděl jsem ho jenom jednou, bylo to pár dní předtím, než odešel. Ujel jsem stovky mil, abych ho viděl hrát, a nebyl jsem zklamaný. Byl mocný, elektrizující, působil impozantně. Byl jsem od něj jenom šest stop. Byl okouzlující. Pozoroval jsem jeho tvář, jeho ruce, způsob, jímž poklepával nohou, jeho velké černé brýle, oči za těmi brýlemi, způsob, jak držel kytaru, jak stál, jeho elegantní oblek. Všechno na něm. Vypadal starší než dvaadvacet. Něco na něm se zdálo trvalé a naplňovalo mě vírou. Pak, zčistajasna, se mi podíval přímo do očí, něco vysílal. Nevím, co to bylo. Mrazilo mě z toho. Slova Boba Dylana, jimiž popsal svůj mladický zážitek z vystoupení Buddyho Hollyho v proslovu u příležitosti udělení Nobelovy ceny za literaturu. Stejně tak by to ale mohla být slova jednoho z mnoha a mnoha fanoušků, kteří navštívili koncert Boba Dylana a měli třeba štěstí, že stáli blízko jeviště. V Dylanovi na pódiu je snadné vnímat něco víc než součet, gest, tónů, slov, postoje, osobnosti, přítomného okamžiku... Něco trvalejšího, permanentního. Bylo to znát v jeho mladických letech, když jeho dráha byla teprve na začátku, stejně jako teď v jeho sedmasedmdesáti letech, kdy poněkolikáté přijel do Prahy a hrál tam třikrát za sebou ve velkém sále Lucerny. 

Lístky na ty koncerty mizely hodně rychle, i když byly dost drahé – Bob Dylan má hladové publikum, často perfektně obeznámené s jeho kompletní diskografií, schopné debaty o různých verzích týchž písní, jak je umělec hrál v různých dobách a na různých šňůrách, znalé všemožných interpretací Dylanových textů, toho množství obrazů, odkazů, narážek. Jako kdyby ta spousta písní a jejich koncertní provedení vytvářely jedno celistvé dílo, v němž každá drobná část má svůj význam a smysl, dohromady vyjadřovalo jedno velké tajemství. Z těch velkých osobností populární hudby 60. let je Dylan ta jediná v širším slova smyslu živá, která dál cosi říká, nepředvádí už jen jakousi evokaci sama sebe v dávnějších časech. Pořád je to ten archetyp. Čeho vlastně? Snad hudebníka, zpěváka na cestách, který musí hrát před lidmi a dělá to skutečně často, desítky koncertů každý rok – loni jich měl třiaosmdesát. Není pro to jiné vysvětlení, než že chce nebo potřebuje. Publikum se na jeho koncerty hrne – čas ubíhá a kdo ví, jestli ještě někdy bude ta příležitost. Dá se ale spolehnout na to, že pokud to bude aspoň trochu možné, Dylan hrát bude. Před lidmi. Pro lidi?

Dylanova historie je taky historie zvláštního vztahu s publikem. Umělec mu dává hodně, ale ne sebe. Nedělá ze svého života veřejnou záležitost, nesvěřuje se v rozhovorech se svými názory na to či ono, ani na koncertech nemarní čas vtipnými průpovídkami a vůbec navazováním kontaktu – to spojení se přece navazuje jinak. Neřeší ani očekávání diváctva, nevychází mu vstříc – jinak by na stará kolena netočil album vánočních písní nebo desky předělávek skladeb z 50. let, především z repertoáru Franka Sinatry. Zrovna tohle asi fanoušci od Dylana nečekali, umělec ale tyhle volby dokáže vysvětlit velmi přesvědčivě. I v tomhle je nakonec ta „archetypálnost“ Boba Dylana jako individualistického umělce, který jde za všech okolností svou cestou. I kdyby mu to mělo přinést obrovský konflikt s fanouškovskou obcí, jako když přešel z akustické na elektrickou kytaru a poznal, jaké to je, když se proti někomu obrátí dřív tak nadšený dav, lidí, kteří v něm slyšeli hlas doby, hlas generace. Jenomže on jím být nechtěl, asi se mu nechtělo zpívat za někoho jiného, protože to je omezující. A celek Dylanova díla je také svědectví o snaze tohle omezení přesáhnout, být nad časem, nechat trvalost promluvit skrz sebe, nestát jí v cestě. Tu nezávislost si na publiku dokázal vybojovat.

Když před dvěma roky Dylan dostal Nobelovu cenu za literaturu, rozpoutalo to únavnou a venkoncem zbytečnou debatu. Podle některých s ním do sféry výsostného umění přišel pop, Dylan prodal hodně desek a líbí se hodně lidem – je proto z principu podezřelý. Je ale přece málo umělců, jejichž dlouhá dráha je příkladem důsledného nenadbíhání. Bob Dylan sice v nedávném rozhovoru říká, že jeho písně jsou určeny pro „kohokoli, pro člověka z ulice“. Je v tom ale také velká důvěra v toho člověka z ulice, v jeho citlivost a schopnost naslouchat, otevřít se světu vybudovanému z písní a najít v něm sebe, ozvěnu vlastního hlasu. Poslední dobou Dylan často hraje píseň Gotta Serve Somebody, někomu sloužit musíš. A Bob Dylan slouží, není ani potřeba, aby o tom mluvil.