Film Petera Jacksona Nikdy nezestárnou

Blízká a vzdálená válka

Film Petera Jacksona Nikdy nezestárnou
Blízká a vzdálená válka

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

O dokumentárním filmu Petera Jacksona Nikdy nezestárnou se v době jeho uvedení na podzim (čeští diváci ho budou mít šanci vidět na Febiofestu) psalo jako o mimořádném technickém výkonu. Režisérovi a lidem z jeho firmy Weta se podařilo dosáhnout toho, že filmové záznamy z fronty první světové války v něm vypadají (alespoň podle dnešních měřítek) „jako živé“. To je jistě pravda. Nikdy nezestárnou je ale také pozoruhodné filmové dílo, které svoje téma – strašlivý válečný konflikt z počátku minulého století – ukazuje pozoruhodným způsobem, cosi důležitého o něm říká. Není to film, díky němuž by dnešní divák – jak se často píše – mohl pochopit, jaké to tenkrát v zákopech bylo, jak bylo těm, kdo v nich žili a umírali. Spíš si uvědomí, že je pro něj to pochopení nedosažitelné, že je ta filmem popisovaná zkušenost nepřenosná, že obrazy a slova v něm mohou až nepříjemně přesvědčivě evokovat nějaké detaily, fragmenty, ale svět těch lidí, které ze zvukové stopy slyší promlouvat, mu zůstává zásadním způsobem cizí. Protože představivost na všechno nestačí, stejně jako člověk nevystačí s představou, že ve všech zemích a epochách byli lidé v zásadě „jako my“. V něčem byli. A v něčem jiném asi ne.

Jednu dobu nabídka televizních programů přetékala dokumenty typu to či ono „v barvě“. Byla to jistým způsobem legrační móda – jako kdyby barevnost přinášela nějakou novou pravdivost a vidět něco v barvě znamenalo vidět to skutečnější, „víc doopravdy“. Je v tom vlastně projev skepse vůči lidské imaginaci, přizpůsobení se momentálně převládající konvenci. Nebylo to takhle vždycky. Alfred Hitchcock natočil Psycho černobíle proto, že v době vzniku toho filmu byl černobílý obraz typický pro zpravodajství, pro zaznamenávání skutečnosti, hrané filmy se už dávno točily v barvě. Adam Gopnik v textu pro New Yorker v souvislosti s Jacksonovým snímkem připomíná, že ty staré a technicky nedokonalé černobílé záznamy v době vzniku na publikum působily jako až šokujícím způsobem realistické. Obraz první světové válka v Jacksonově filmu není nutně reálnější, spíš uzpůsobený tomu, nač je zvyklé soudobé oko.

Vojáci první světové války na dotvořených historických záznamech získávají tvář. - Foto: Profimedia.cz

Z komparzu individualitou

Film Nikdy nezestárnou vznikl v rámci připomínání sta let od konce světového konfliktu. Je to společný projekt BBC a britského Imperiálního muzea války. Pro Novozélanďana Petera Jacksona, mimo jiné tvůrce slavného Pána prstenů, byla prý práce na dokumentu velice osobní, režisérův dědeček ve světové válce bojoval, u Jacksonových doma se o něm tradovalo mnoho historek. Filmaři mohli pracovat s asi 600 hodinami filmových záznamů z archivů muzea, stovku jich upravili, snímek sám má přitom devadesát minut. Staré filmy byly okénko po okénku digitálně vyčištěny a kolorovány, digitálně upraveny tak, aby se na nich postavy, zvířata, vozidla pohybovaly plynule, a ne trhavě a mírně zrychleně, což je způsobeno rozdílnou rychlostí tehdejších kamer a pozdější projekční techniky. Němé filmy byly navíc dodatečně ozvučeny, také ve spolupráci se specialisty na odezírání, díky čemuž postavy na plátně občas promlouvají, film je možné promítat i ve 3D. Výsledek je skutečně ohromující, jakkoliv jsou v něm někdy stopy digitálních úprav znát. Ta největší změna není ve vyšší míře fotorealismu, kvůli němuž z obrazů vyvstává překvapivé množství detailů, někdy také drastických. Mrtvá těla v bahně jsou zelenomodrá způsobem odpovídajícím tomu, že na místě ležela mnoho dnů, snětí zasažená noha hraje všemi barvami a podobně. Především ale všichni ti vojáci, kteří na neupravených záznamech mohou působit jako odosobněné figury se šmouhou místo obličeje, mají vlastní tvář, vlastní výraz. Z anonymní masy, která dříve jen tvořila „komparz“ v obraze velkých dějin, se staly individuality. Mladí muži, z nichž velká část nikdy nezestárne, protože bude pohlcena mašinerií války.

Britský princ William s režisérem Peterem Jacksonem. - Foto: Profimedia.cz

První světová válka není pro hraný film velké téma, v tom ohledu ji jasně předčí ta druhá, v níž byly zřetelněji rozděleny role dobrých a zlých, v jejích kulisách se dá vyprávět o neproblematizovaném hrdinství. Konflikt z let 1914–1918 je obecně vnímaný jako jatka beze smyslu, absurdní dějinný omyl, v němž se rodila moderní doba včetně krvavých ideologií dvacátého století a který poznamenal a proměnil lidské vědomí. V českém kontextu je to s ohledem na legionářskou tradici jinak. Filmové vyprávění o první světové válce často mívá silný protiválečný akcent, viz Renoirova Velká iluze, Na západní frontě klid Lewise Milestonea nebo Kubrickovy Stezky slávy. Postava přeživšího vojáka asociuje trauma, nesdělitelné utrpení, konfrontaci s nelidskou absurditou a extrémy mechanizovaného a vůbec modernizovaného barbarství.

Život v pekle   

Nikdy nezestárnou se důsledně vyhýbá jakémukoli historickému výkladu, vynechává historické souvislosti a peripetie vývoje konfliktu – obrazy nejsou místně určené, mluví-li se o bitvě, není řečeno, která to konkrétně je. Jackson a jeho spolupracovníci se místo toho pokusili vytvořit obraz jakési univerzální zkušenosti britského vojáka v první světové válce. Kromě rekonstruovaných záznamů ho vytvářejí i výpovědi veteránů nebo spíš jejich fragmenty (použita byla slova 120 lidí), která skládají jakýsi průběžný chór. Kromě restaurovaných filmových záznamů je v Nikdy nezestárnou užitá také dobová propaganda, fotografie, plakáty a obrazy. Film popisuje ty nejdůležitější fáze vojenského života – nástup do armády a výcvik (tady je ještě obraz v původním formátu a podobě), příchod na frontu, život v zákopech, život za frontou, bitvu, vztah k nepříteli, konec války. Hlasy ve zvukové stopě mohou působit staře (většina výpovědí je natočená v roce 1964), mnozí z mluvčích válku ale zažili jako děti – ve vlasteneckém nadšení se hlásili do boje, i když byli mladší, než byl věkový limit (někteří narukovali už v patnácti), armáda je od vstupu nijak neodrazovala, důstojníci jim jenom doporučili, ať o svém věku zalžou. Ti veteráni většinou mluví s nevzrušenou věcností – bylo to tak a tak, i filmaři se vyhýbají nějakému tlaku na emoce, třeba přes hudbu. O to je ale Jacksonův film evokativnější, spojení obrazu a slov v něm vykresluje velmi živý obraz života v pekle. Krajina smrti, kde je ve vzduchu pach smrti, spleť zákopů, v níž je těžké se vyznat a která se v zimě naplní vodou, jež lidem způsobuje omrzliny. Nemožnost se umýt nebo převléci, množství krys, které se živí lidskými ostatky, vši, jichž není možné se zbavit, neustávající kanonáda, jatka, která začnou, když přijde rozkaz k útoku, bezedné bahno plné mrtvých, v němž je taky možné se utopit a těla zraněných v něm po chvilce zmizí. A taky prosté radosti a pocit sounáležitosti, na mnoha záběrech se vojáci v zákopech smějí – možná kvůli přítomnosti kamery, která pro lidi v té době musela být nezvyklá. Ale kdoví.     

Možná nejpůsobivější je nakonec na Jacksonově filmu rozpor mezi tím, co se ukazuje, o čem se mluví, a způsobem, jak se o tom mluví. Ve slovech veteránů totiž nezní moc hořkosti a trpitelství. Často je zmiňována nejenom potřeba nezklamat kamarády, ale i obstát v nějakém širším smyslu, udělat práci, která se po nich chtěla, bez ohledu na to, jak byla krvavá a asi i zbytečná, nebyla ani moc osobní – o nepříteli veteráni mluví s respektem a bez zášti. Může v tom být snaha válečnou zkušenost ex post racionalizovat, najít v ní nějaký smysl. Anebo to tak prostě bylo. A je možné ten postoj, který tak postrádá soudobou sebestřednost, obdivovat a zároveň se i trochu děsit té ochoty postavit se do šiku za příslušný prapor. Těžko tomu dnes rozumět, a přitom sto let není tolik dlouhá doba.

Závěr filmu zachycuje konec války, ticho, které na frontě nastalo po vyhlášení příměří. Muži, kteří v zákopech tehdy byli, na to ale nevzpomínají jako na velkou úlevu, která by se projevovala třeba jásotem a oslavami. I oni prý tehdy byli tiší, jistě také z vyčerpání po tom všem, co prožili. Víc jich ale mluví i o jakémsi pocitu ztráty, měli nějaký úkol, a teď o něj přišli. Po návratu prý věděli, že ani nemá cenu zkoušet sdělit frontovou zkušenost lidem, kteří ji sami neměli, prožili válku v zázemí. Rozumět jim mohli jenom ti, kteří jí také prošli. Bylo by asi naivní představovat si, že divák, jenž se po sto letech dívá na obrazy jejich života a poslouchá jejich slova, na tom bude jinak než ti nechápající současníci jenom proto, že viděl jeden film. Nikdy nezestárnou úděl těch vojáků dokáže divákovi přiblížit a zároveň ukázat, jak moc mu jsou vzdálení. Nejenom strašnými okolnostmi svého umírání a přežívání, ale i vnitřním nastavením, možná i pohledem na svět a svoje místo v něm.     

23. března 2019