Nad novým filmem S. Craiga Zahlera Na špatné straně

Mezi brakovou historkou a řeckou tragédií

Nad novým filmem S. Craiga Zahlera Na špatné straně
Mezi brakovou historkou a řeckou tragédií

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Od filmařů se čeká, že budou myslet na diváka, a drtivá většina z nich to také dělá. Nejenom v tom nejprimitivnějším komerčním smyslu, ale i na dalších úrovních. Při výrobě umělecky ambicióznějších snímků se často berou v potaz preference a očekávání festivalového publika. Čím dál silněji kinematografii ovlivňují ohledy na sklon internetových publicistů a „influencerů“ hledat v uměleckých dílech důvod k pohoršení a pak na něj frontálně zaútočit kvůli reálnému či domnělému porušení momentálně platících konvencí korektního zobrazování, které se navíc dost rychle mění. 

Americký režisér S. Craig Zahler říká, že na diváky ohled nebere, že točí filmy jenom podle sebe. Jistě, podobné věci říká kdekdo, jenomže Zahlerovi se zrovna tohle dá věřit. Mimo jiné také proto, že jeho filmy jen těžko mohou uspokojit internetové fanoušky prvoplánové „nekorektnosti“, sice jsou v některých ohledech až extrémní, není v nich ale laciná provokace, spíš je to důsledkem až důsledného naplňování vlastní vize. Jejíž součástí je podle režisérových slov taky neochota vkládat do filmů nějaká jasně artikulovaná poselství nebo vystupovat jako soudce svých problematických hrdinů, který publikum průběžně uklidňuje a naznačuje mu, že si o nich myslí totéž co diváci, sdílí jejich odpor, respektuje pomýlené představy části diváků, podle nichž každá postava v každém okamžiku reflektuje postoje autora, který by také měl být za jejich „nevhodná“ slova a činy kárán. Nejenom v tomhle ohledu Zahler očekávání publika ignoruje, dává mu to svoje. Jistě se nedá říct, že by díky tomu byl tím nejlepším filmařem na světě, jeho snímky nejsou z děl, která mění lidská srdce. Na scéně, která tvůrce vystavuje tlaku přizpůsobit se, ale působí jako tvůrce důsledně svůj. Jako umělec.

Jeho zatím poslední film Na špatné straně (nepříliš vynalézavá varianta původního názvu Dragged Across Concrete) byl v Česku uváděn v rámci Febiofestu, premiéru měl na podzim na festivalu v Benátkách, část americké kritiky v něm ale viděla dílo až nechutné. Důvodem byla jedna z hlavních postav – drsný policista Ridgeman. Je mimo jiné také rasista (nebo tak může působit) a navíc ho hraje Mel Gibson, pro pokrokově smýšlející kritiku ekvivalent červeného hadru. Jenomže právě Gibson se pro danou roli velice hodí a ztvárňuje ji skvěle, mimo jiné taky velmi zdrženlivě. A mluvit o údajném rasismu na základě dvou scén a pár replik a přitom ignorovat celek díla svědčí spíš o omezenosti určitého přístupu ke kritice. 

Na špatné straně je Zahlerův třetí a zatím nejlepší film. Režisér je tedy stále ještě na začátku, i když už není vysloveně mladíček – ročník 1973. Taky toho v životě dělal hodně, hrál v metalových kapelách, píše – především westernové – romány, dlouhou dobu tvořil taky scénáře, po filmových studiích jich udal asi dvacet, žádný z nich ale nebyl realizován. Není asi divu. Když si autor nakonec jeden ze svých scénářů natočil sám, byl výsledek značně udivující, místy až fascinují. Hororový western Kosti a skalp (Bone Tomahawk) líčí na ploše dvě a čtvrt hodiny jednoduchou historku, která by v „béčkovém“ provedení zabrala tak o hodinu méně. Z městečka Bright Hope jsou uneseni dva lidé, ukáže se, že za tím je jakýsi jeskynní kmen krutých „troglodytů“, z nichž mají hrůzu i indiánští bojovníci. V jejich stopách vyrazí záchranná výprava, její cestu snímek popisuje desítky a desítky minut, během nichž hrdinové vedou dialogy napsané velmi knižním jazykem – ne efektní a někdy taky jiskrnou řečí ostrých hochů z filmů Quentina Tarantina. Jsou to slušnou mluvou rozprávějící pánové. Po drobných peripetiích dospějí do cíle a tam jsou konfrontováni s čímsi vskutku pekelným, míra násilí v jedné scéně je skutečně nebývalá. Ani v tu chvíli ale film neztratí jakousi zpomalenou důstojnost, někdy na hranici grotesky nebo vědomého zesměšnění, nikdy ale ne vysloveně za ní. Když jeden z účastníků výpravy v předtuše, že bude vbrzku krutě zavražděn a sežrán, dlouze popisuje návštěvu blešího cirkusu a nahlas přemýšlí o možnosti vycvičit blechu, je možné slyšet za tím tichý výsměch, vnímat groteskní kontrast mezi tím, jak a o čem se mluví, a tím, co se děje. Takhle jednoduchý ale Zahlerův přístup asi není. Protože nakonec svým pozvolným a přesným vyprávěním o lidech vede diváka (který měl během té doby příležitost docela dobře je poznat), aby se také začal zajímat, jak se v té či oné situaci zachovají. 

Za svoje inspirační zdroje Zahler často označuje filmy 50. až 70. let, na jeho snímcích je to hodně vidět. Možná nejvýrazněji na filmu Blok 99, kterým režisér vyvolal nadšení v řadách části pánského publika. Vince Vaughn v něm představuje zvolna jedoucí vraždící mašinu. Muže s kodexem, který se dostane do vězení, protože odmítl udat spoluviníky a teď ho vydírají. Musí spáchat něco ošklivého, aby byl přeřazen do infernálního vězení a tam spáchal něco ještě ošklivějšího. Jinak se na jeho těhotné manželce vyřádí „korejský potratový doktor“. Násilí místy skutečně extrémní, zobrazované ale nijak „adrenalinově“, akčně, spíš s pomalou důkladností, k tomu se stoickým výrazem odříkávané dialogy, opět velmi literární. Jako kdyby se někdo pokusil inscenovat brakovou historku jako řeckou tragédii a nějakým způsobem to vlastně vyšlo.

Na špatné straně je Zahlerův největší film, nevypráví o cestě z bodu A do bodu B. Sleduje těch cest víc a všechny se do jednoho bodu sbíhají. Drsný veterán policejního sboru Ridgeman a jeho mladší parťák Lurasetti (opět Vince Vaughn) se dostanou do průšvihu, když se na veřejnost dostane video, na němž trochu brutálně pojednávají hispánského podezřelého. Šéf je suspenduje na šest týdnů, Ridgeman to bere jako křivdu – službě dal roky a dost v ní taky zhrubl, má navíc nemocnou ženu a žije ve špatné čtvrti. Rozhodne se vyplnit vynucené volno zločinem, spolu s parťákem by projednou mohli oloupit lupiče. Propuštěný vězeň Henry (Tory Kittles) chce po návratu sekat dobrotu, rodina ale potřebuje peníze, malý bratr je vážně nemocný. Přijme kamarádovu nabídku účastnit se v jaksi epizodní roli bankovní loupeže. Mladá zaměstnankyně banky se po mateřské má vrátit do práce, vůbec se jí tam nechce…

Zahlerův film opět v zásadě jednoduchou historku zobrazuje jako zvolna se roztáčející osudový mechanismus, který každého z aktérů staví před volby, s nimiž nepočítal, a také do pozice, v níž je ta volba nemusí tolik ovlivnit, každý se tak či onak dostává do vleku událostí. Film je opět velice dlouhý (dvě a půl hodiny), podobně metodický jako ti policejní hrdinové, kteří vědí, že aby jejich plán vyšel, musejí někde dlouho sedět a bedlivě se dívat. Zahler se ve filmu dotýká nějakých témat, která jsou v současné Americe aktuální, nepředkládá ale nějakou velkou společenskou výpověď. Spíš stylizovaný obraz nějakého světa – fiktivního města Bullwark: působí živě a zároveň může připomínat divadelní kulisu. Procházejí jím muži, z nichž každý má svůj plán a zvolna ho naplňuje, netuší ale, že dojdou na nějakou svou osobní hranici, budou muset dělat rozhodnutí, s nimiž nepočítali – protože i ty metodicky realizované plány mají tendenci se nečekaným způsobem vymknout. Zahler je opět nechá promlouvat v dlouhých a elegantních větách, které jistě nemají moc společného s běžnou řečí, oscilují mezi groteskní nadsázkou a smrtelnou vážností. Ale absence realismu vůbec nemusí znamenat nepřítomnost pravdivosti. Režisér odmítá pomáhat divákovi s orientací v hodnotách světa, který mu ukazuje. Nic mu nepřežvýkává, nenaviguje city publika pomocí hudby, té je v jeho filmech minimum. Dívá se na své postavy pozorně a přitom nezúčastněně, ukazuje je jako rozporné bytosti, které nejsou definovány jedním rysem, jedním postojem. V Zahlerových filmech je možné, že jeden chlapík udělá rasistický fór a jeho životní láska je zároveň žena tmavé pleti. Navzájem se to nevylučuje, v životě taky ne. Je to jistě dezorientující pro diváky a kritiky, kteří ve filmu hledají především potvrzení správnosti vlastní ideologie a jsou v pohotovosti pobouřit se nad jednotlivostí, která ale nevyjadřuje smysl celku.

Ve snímku Na špatné straně Zahler pokročil ve snaze zachytit šíři světa, jak ho vnímá nebo vnímat chce. Jako chladnou kulisu, v níž svoje krvavá dramata přehrávají muži, řídící se nějakým pevně daným kodexem. Jenomže svět ta jejich pravidla nějak nebere na vědomí, možná právě ti, kdo vytvářejí plány a snaží se je pečlivě a metodicky naplnit, jsou v něm ti nejsměšnější, největší „loseři“, protože svět má svoje pravidla a na té jejich předem vytyčené dráze přehodí výhybku někam do srdce temnoty. A možná právě nesoulad mezi tím, jak Zahlerovi hrdinové vidí svět a především sebe, tím, jak mluví a tváří se u toho, a na druhé straně tím, co se kolem nich fakticky děje, je zdroj grotesknosti i tragičnosti Zahlerova filmu. Člověk nemusí tenhle zachmuřený a přitom pobavený fatalismus sdílet, aby ocenil tvůrce, skrz nějž promlouvá. 

6. dubna 2019