V neděli odpoledne zemřela šestá oběť jihomoravského tornáda. Bylo to prý malé dítě, což je strašné, strašné. Vždy je to strašné, protože malé dítě, to je naděje, která už navždy bude chybět: rodičům do konce života, ale třeba i těm, kteří ho měli potkat jako dospělého člověka, a nikdy ho nepotkají, takže i jejich životy budou jiné. Ale neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.
Od románu Mlýn na mumie (2014) přes prózy Andělí vejce (2016) a Nulorožec (2018) se Petr Stančík stal hlavním představitelem té větve české literatury, která má kořeny v grotesce, nadsázce, hravé, často ale temné imaginaci. Ta linie jde od Arbesa, Haška, Čapka, Nesvadby, Jana Křesadla, Jiřího Kratochvila, Michala Ajvaze… Dámy prominou. Psal jsem o každé jeho knize s velkým nadšením, neboť můj čtenářský zážitek se tam přesně shodoval s představou, jak čelit současnému pocitu, že už všechno bylo napsané a zbývá recyklace nudy, z níž se dělá ctnost
Visegrád jsem poprvé viděl před lety, když jsem jel nočním lůžkovým vlakem do Budapešti. Bylo brzo ráno, svítalo, já se probudil a šel si stoupnout na chodbičku a hleděl na kopce, které se strmě zvedají nad mohutně rozlitým Dunajem. Mnoho velkých řek vytváří krásnou krajinu, ale tahle část Dunaje na sever od Budapešti je obzvlášť nádherná. Řeka jako když vstoupí do slavnostního sálu, ve kterém jsou místo sloupů zelené kopce a místo prostřených stolů od pohledu útulná městečka rozprostřená podél břehu.
Onoho rána v pondělí 21. června 1621 se prý hned po východu slunce nad Prahou ukázala „velmi pěkná duha“. Takhle to ve svém spise Historie o těžkých protivenstvích církve české píše Jan Amos Komenský, který ovšem u toho nebyl, neboť se skrýval u šlechtických přátel na Moravě v neblahém očekávání věcí příštích. Duhu však viděli očití svědkové. Přitom už tehdy jim to připadalo zvláštní, neboť prý několik dní nikde v okolí Prahy „žádného deště nebylo“ a bylo počasí velmi letní a jasné.
V pět hodin ráno onoho 21. června, černého dne českých dějin, zahájil výstřel z hradního děla truchlivou podívanou. Z dokonávající tmy se do skoupého světla vynořilo theatrum obklopené dvěma kornetami kavalerie a třemi setninami pěchoty, které udržovaly zástupy v uctivé vzdálenosti. Katovský pacholek v černé kápi postavil před špalek vysoký černý kříž. U špalku stál s nahým mečem a kamennou tváří kat Jan Mydlář, z božího dopuštění mistr popravčí…
Václav Havel – článek Václavu Klausovi k narozeninám nemůže začínat nikým jiným než Václavem Havlem. Tak tedy Václav Havel v jednom z posledních rozhovorů, kde jinak padaly různé duchaplnosti a moudra, dostal otázku – otázku, kterou se v téhle zemi, možná na celém světě, hodilo položit snad jenom Václavu Havlovi, což neznamená, že se přitom necítili všichni trochu trapně – co je největším úkolem naší doby.
Náměstí v Kyjově je podlouhlé a v jeho čele stojí pěkná renesanční radnice s bílou věží. Na druhé straně se zvedá mírné návrší a tam je zámek, předělaný na muzeum. To je vlastně skoro celý Kyjov. Při troše obraznosti si lze představit, jak ještě před takovými osmdesáti lety tady chodily prostředkem města ženské ve slováckých krojích, přičemž se dlouhými kroky vyhýbaly kravincům, které tam zanechal dobytek zde se nabízející. Dnes je vydlážděné a bez krav i krojů, čehož někdo může litovat, jiný ne.
Přes střední Evropu se už několik let valí zateplovací vlna, po níž tady zůstávají domy, ze kterých se staly dunící barevné krabice jako ze hry pro slabomyslné děti. Chvíli jsem uvažoval nad tím nekorektním a necitlivým přirovnáním, ale je to tak. Zateplování debilizuje podobu našich měst, městeček a vesnic, bere jim ducha, paměť a inteligenci.
Výstava Malevič, Rodčenko, Kandinskij a ruská avantgarda je trhák letošní sezony (nejen) na Hluboké. Sytě červené poutače s velkými černými konstruktivistickými písmeny se jmény hlavních hvězd výstavy vedou před zámek, kam se avantgarda a revoluce, kterou hlásala, hodí jako pancéřová pěst na dívčí oko. Ale to je samozřejmě už dávno zahlazený rozpor: i nejavantgardnější avantgarda 20. století se všemi svými proklamacemi, výkřiky, radikálními gesty je už historií, kapitolou do památníku pro nostalgiky, obrázkem z výstavy.
Ondřej Fous je zahradník. Ale ne obyčejný zahradník, i když lze mít za to, že každý zahradník je neobyčejný. Ondřej Fous je zahradník-aristokrat, který se přitom dal rostlinám do služeb. Má za sebou několik let praxe v Anglii, jako doma se pohybuje v evropských zahradách, ví všechno o historii zahrad a zná se se všemi zahradníky několik století dozadu. Vládne zámeckému zahradnictví v Ctěnicích na okraji Prahy, kde jsme zaliti sluncem a vůní květů spolu mluvili a mohlo by to být donekonečna.
Z velké výstavy Slezsko – perla v České koruně, kterou v roce 2006 připravili polští a čeští kunsthistorici (za Čechy Vít Vlnas) a která tehdy zalehla Valdštejnskou jízdárnu díly gotickými, manýristickými a barokními, mi zbyl v knihovně asi pětikilogramový katalog. Dá se s ním posilovat, lisovat byliny, anebo v něm listovat a plánovat si cesty do Slezska.
Spisovatel a katolický intelektuál Bedřich Fučík, vězeň padesátých let, nejpřesněji definoval rozdíl mezi agresivitou komunismu a nacismu: „Fašistický mučitel chtěl z tebe vyrvat pravdu, ten náš lež.“ Naprostá většina velkých veřejných procesů padesátých let byla vylhaná a vykonstruovaná a obžalovaní tam na sebe vypovídali zkazky a nesmysly, které vypadaly tak absurdně, až jim mnozí věřili.
Národní umělec, což je termín, který v jeho případě snese rehabilitaci, František Skála vystavuje v Praze u Kamenného zvonu. Je to intimnější výstava než před čtyřmi lety ve Valdštejnské jízdárně, je tam méně tajuplných předmětů, sušených tykví a bakelitových rakví, ale víc věcí dvojrozměrných, tedy hlavně ilustrací a komiksů: těch knížek, leporel, zápisníků, skicářů etc. je už hromada, přičemž je to ta řekněme „nenápadnější“ část tvorby – ale o nic méně zajímavá. Skálovi jde vše, na co sáhne, takže kdyby se měl věnovat třeba paličkování nebo funerální plastice – k obojímu má blízko –, bude to stát vždy za to.
Už je to devadesát let, co rakouský spisovatel Stefan Zweig vydal slavnou knížku Léčení duchem, portréty tří osobností (Franze Antona Mesmera, Mary Baker-Eddy a Sigmunda Freuda), které šly na bolesti a neduhy těla a duše „jinak“. V době, kterou jsme právě – doufejme – prošli, se hodně lidí ptalo, jestli to není právě náš způsob života, který nás učinil najednou tváří v tvář novému druhu ohrožení tak zaskočenými a nepřipravenými. A poohlíželi se po tom, jestli by třeba nevedla ještě jiná cesta.
A czego pan u nas szuka? zeptala se napůl udiveně milá paní, když mi dávala klíč od vymrzlého pokoje hotelu Krokus v Kamenné Hoře. Myslela to dobře, asi jsem byl její první letošní host, navíc se dávalo do deště, studený vichr vanul od Sněžky, okolní hory zahalovaly temné oblaky. Tęskniłem za Polską, řekl jsem napůl žertem a napůl vážně a paní se rozesmála a řekla něco, že to mám hezkou pogodu, a já řekl, že kocham pogodu sudeckou.
Zítra se rodina, přátelé, studenti loučí s Jiřinou Šiklovou, tou drobnou paní všudybylkou, které si mnozí vážili a jiným zase lezla na nervy a někteří ji nesnášeli, což je úděl lidí, kteří mají nějaké názory a rádi je říkají. Jiřina Šiklová byla socioložka a intelektuálka, ale vystihuje to jen malou část její rtuťovité a vitální osobnosti, protože především byla sama sebou, především tedy Jiřinou.
Hynek Navrátil je asi největší sympaťák, se kterým jsem se v posledních letech setkal. Bylo to před pár lety u stáje s velbloudy před vystoupením cirkusu Humberto v pražské Krči, zrovna běželo první kolo boje o zachování nebo zrušení zvířecích členů tradičních cirkusů. Hynek se mi jevil od první chvíle jako člověk zcela oddaný svému zvířecímu družstvu, k němuž tíhne nezfalšovatelnou láskou.
Aby existovala nějaká paměť, potřebuje se něčeho chytit. Proto se dělají třeba uzle na kapesníku – neznám sice nikoho, kdo by to dělal, ale víme, o co jde… Pro historickou paměť jsou takovými uzly na kapesníku tzv. místa paměti. To je oblíbený termín historiků, ale znamená to v podstatě to, že lidé mají potřebu se k něčemu vztahovat, něco uctívat, něco si připomínat. Podoba takových míst zásadně závisí na okolnostech, nejčastěji na tom, jaký režim vládne.
V roce 1974, v době, kdy se zdálo, že se svět už nebude měnit a lidé na Východě, kteří někdy pomysleli na svobodu, prostě mají smůlu na věčné časy, uveřejnil, Alexander Solženicyn stať Nežít se lží. Samozřejmě ji uveřejnil v samizdatu, ze kterého ji pak převzal západní tisk, takže se záhy stala světově proslulou. Byl to definitivní důvod k tomu, aby kremelský režim Solženicyna, jenž v roce 1970 dostal Nobelovu cenu, zbavil občanství a rok nato vypověděl ze země.
Hraje se mistrovství světa v hokeji. Zdá se mi to, nebo ne, že to už skoro nikoho nezajímá? Se zpožděním několika dnů se dovídám, že jsme zatím projeli, co jsme mohli. Diví se tomu někdo? Bolí to někoho? Před dvaceti lety by to byl skandál a národní potupa. Teď je to co? Jedna z mnoha věcí někde na okraji zájmu, na periferii stále rozptylovanější pozornosti. Něco přežilého jako Oscary nebo tradiční zdvořilost.
Ve Světlé nad Sázavou, kam jsem dojel vlakem, který se jmenuje jako kdysi populární salám, tedy Vysočina, mě na nádraží čekal páter Zdeněk Jančařík, se kterým na jaře podnikáme tyto výpravy. On přijede autem od saleziánů z Brna, já vlakem z Prahy, pokračujeme autem někam. Tentokrát jsme pokračovali do Číhoště. Hned za Světlou jsem se spletli a chvíli motali, přesto asi po půlhodině dorazili na místo.
Bohužel jsem si nezatrhoval při četbě dosti svědomitě, takže teď nemůžu v pamětech Woodyho Allena Mimochodem najít ta místa, která by zdůvodnila, že o té knize píšu tady, kde obvykle tvrdě pereme do vlády, až z ní lítají cucky, nebo hrdinsky vzdorujeme chodu světa. Zvolněme pro jednou a věnujme se třeba Allenovu vztahu k České republice, jak to vyplývá z té knihy. Stopy se objevují na dvou místech, pokud jsem nic nepřehlédl a pamatuju si to dobře.
Před třemi lety vyšel v tomto časopise rozhovor s kurátorkou Annou Pravdovou (viz Kreslil by Kupka pro Charlie Hebdo?, č. 39/2018), která připravila výstavu Františka Kupky, jež se tehdy, jak se říká, stala událostí sezony. A to nejen v Praze, kde je to snad přirozené, ale i v Paříži, kde je to sice taky přirozené, neboť Kupka byl i „jejich“, ale přece jen o dost těžší. Takže i do Grand Palais přišlo na Kupku přes dvě stě tisíc návštěvníků. Anna Pravdová v tom rozhovoru prozradila, že jejím dalším velkým plánem je připravit výstavu Toyen.
Chtělo by to po všech těch spořádaných výpravách do Všenor, na Zbraslav nebo do Rokycan konečně něco pořádného, nějaký odvaz, nějaké vzrušení. Udělejme si proto výlet do kraje bídy! Prosím? Výlet do kraje bídy? No, tak se jmenuje kdysi dost pověstný fejeton Jana Nerudy o Hořovicích. Jistě znáte. Jistě znáte. Není to sice taková bomba jako ten o slamníku a Hořovice také nejsou úplně nejvíc vzrušující lokace na světě.
Před izraelskou ambasádou se před pár dny demonstrovalo a za pár dní se chystá demonstrace další. Jel jsem kolem tramvají, pršelo, zahlédl jsem jen hlouček lidí, drželi palestinské prapory a pár transparentů, odsuzujících Izrael, ale hlavně deštníky. Odhadl bych, že převládali lidé ze zdejší palestinské (arabské) komunity, byly tam ostatně i děti, ale myslím, že bych tam potkal i pár pražských intelektuálek a intelektuálů, kteří jsou na straně utlačovaného palestinského lidu, tedy aspoň tak to oni cítí.
Tak přesně před sto lety naši pradědové a prapradědové a také trochu prabáby a praprabáby zakládali v Karlíně bolševickou stranu komunistickou. Byl sice květen, ale ozařovaly je plameny října, které šlehaly z té země naděje, z té země východní, kde Ivan Lenin vyhnal popy a pány a buržousty a reakční intelektuály a podobnou svoloč, přičemž to vyhnání se hodně podobalo masové vraždě a genocidě vlastního obyvatelstva, v nichž se pak v té zemi budoucnosti ještě desetiletí pokračovalo.
Alena Mornštajnová (57) je mimořádně úspěšná česká spisovatelka se závratnými prodeji. S jejím posledním románem Listopád to asi nebude jiné. Má i dráždivé téma: listopad 1989 se nepovede, moci se ujme armáda, ta obnoví tuhý komunistický režim. Kruté dějiny odtrhnou matku od dcery. Setkají se? Čtenář se buď začte, nebo se otřese…
Když jedete vlakem z Prahy do Lysé nad Labem, tak chvíli za Čelákovicemi na levé straně se za oknem mihne podivná věc, takový přízrak, vlastně dva přízraky, jako když vystoupí z lesa dvě kamenná rozevlátá monstra. Jsou to dva barokní andělé, ne však nějací dobráčtí amoři, ale andělé smrti. Jeden je anděl blažené smrti, druhý anděl žalostné smrti: to se pozná při bližším ohledání, když k nim dojdete: z vlaku se tam vystoupit nedá, autem naštěstí ne dojet, aspoň myslím.
Ti muži tedy seskočí „do tmy“, do zázemí protektorátu, a mají se dopravit do Prahy. Od začátku se plán bortí, neboť jeden z mužů se setká se známým železničářem, který pochopí, o koho jde.
Vnuk Heinricha Manna, prasynovec Thomase Manna, syn Ludvíka Aškenazyho, tedy spisovatelských veličin – a přitom zcela milý a příjemný člověk, filmař a sám literát, autor skvělých pamětí Poste restante a novel Lední medvěd. Žije v Praze a Berlíně, sedával by po kavárnách, ale my se sešli ve Vojanových sadech, kolem chodily matky s kočárky, my pili kávu z kelímku a do hovoru zněl křik pávů.
