Korzování po štěrbině na východě ne tak dálném

Jahodová jatka v Prešově

Korzování po štěrbině na východě ne tak dálném
Jahodová jatka v Prešově

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Začalo to tím, že mi přišel e-mail z knihovny Pavla Országha Hviezdoslava v Prešově. Nejdřív jsem se vyděsil, že jsem tam nevrátil nějakou knížku, přestože jsem v Prešově nikdy nebyl. To už my, lidé s kafkovským prožíváním světa, tak máme… Nadechl jsem se, e-mail otevřel – a bylo tam pozvání na festival Prešov číta rád, což mě vyděsilo ještě víc: co já bych tam dělal? Vše se však vyjasnilo, paní riaditeľka Iveta Hurná mi vysvětlila, že se po mně nebude nic chtít, jen budu chodit dva dny po prešovských školách a tam žákům předvádět hodného a trochu čudného uja z Čiech. Tím se vždy na Slovensku cítím být, tak jsem souhlasil a vydal se do Prešova. Není to ostatně tak daleko, sednete večer na aero, za hodinu jste v Košicích a pak už je to len kúsok.

Už za tmy a ubytován na Floriánově ulici, vyšel jsem na skoro noční procházku po městě, které jsem vůbec neznal, prošel podloubím a hned jsem byl uprostřed dlouhé štěrbiny, ze které čněla ve středu kostelní věž a za ní ještě jedna nižší a nějaké honosnější stavby. Bylo tam pak několik soch a nocí zahalených pomníků a pak spoře osvětlené domy na náměstí, jež bylo spíš širší ulicí. Domy, z nichž některé byly s podivnými štíty, které vypadaly na nočním nebi osvětlené měsícem (byl zrovna úplněk) až skoro orientálně, tvořily dlouhou frontu, jež se v mírném oblouku klenula do tvaru čočky, zřítelnice či ještě něčeho dalšího, prostě štěrbiny. Chvíli jsem se tam procházel, sám noční chodec ve městě, kde se žádný velký noční život nekoná, což mi zcela vyhovovalo. Vrátil jsem se pak do své ulice, která onu štěrbinu protíná napříč jako položené břevno přes zadek oddychující obryně. To byly moje první dojmy z Prešova.

Ráno mě v penzionu vyzvedla Andrejka, která mi byla přidělena jako strážkyně a průvodkyně po svém městě. Věděla o něm všechno a měl jsem pocit, že ví všechno i o mně, což není zas tak těžké. Vodila mě do těch škol, kde jsem zastupoval vzorek odštěpeného kusu společné republiky, o níž to žactvo už mělo pojem asi jako my starší o habsburské monarchii. Tak jsem byl tím elementem, který se nechal poučovat o Prešově, městě nad Košicemi a s Košicemi soupeřícím, což se projevovalo třeba fotbalovou rivalitou, kdy Košičané byli za „vraniare“ a Prešovčané za „koniare“, neboť Prešov byl kdysi slavný svým hřebčínem, zatímco na Košičany zbyly jen ty vrány. To mi pak také říkala Andrejka, když jsem z ní tahal, co je pro Prešov typické, nad čímž se dlouho rozmýšlela. A pak řekla, že je to asi to, že je mnohem zajímavější, než se o něm ví, a to i na Slovensku, kde nedávno jejich předseda vlády řekl, že na východě Slovenska nic není. A že si to asi myslí lidé i u nás v Čechách, což jsem aspoň za sebe popíral, protože já si to opravdu nemyslím.

Stačilo pak, abychom šli po tom náměstí, které je vlastně dlouhou ulicí, která se podobá hadovi, jenž sežral ragbyový míč, a bylo i mně, už předem přesvědčenému, jasné, že Prešov nelze jen tak odmávnout. Je to město, které si člověk těžko představuje, dokud tam nebyl, ale pak když tam je, stane se mu za chvíli blízkým. To opravdu není žádný zapadlý východ, to je slušné a zajímavé středoevropské město se všemi slohy, které tam patří, plus něčím navíc, konkrétně s příchutí ortodoxie, obou směrů, tedy uniatského i toho opravdu byzantského. Je tam také hodně obludných staveb ze socialistických časů, ale i ty mají své kouzlo, zvlášť pro podobně perverzně založené lidi, jako je můj případ. Zcela mimo kategorie se jeví zbytek židovské čtvrti se synagogou v maurském stylu, v němž je úžasně zachovalý interiér. To by bylo na zvláštní kapitolu, na niž třeba ještě dojde. A když Prešov chvíli obcházíte a jdete se pak podívat na kopec, kde je barokní kalvárie, všimnete si, jak je to město zajímavě zasazené do krajiny, a uvědomíte si i, že štěrbinovitost onoho „náměstí“ opisuje tvar kotliny, do níž je Prešov položen. Že tedy jeho vaginální tvar vznikl přirozenou cestou, kdy se kupecké linie musely někde protnout a podél té hlavní cesty pak vznikla obchodní osada, která potom rostla, posilována různými privilegii, jež tomu místu udělovali uherští panovníci, konkrétně Ludvík I. z Anjou. Ten Prešovu udělil roku 1347 práva svobodného královského města se svým vlastním soudcem, jemuž se v Uhrách říkalo taverník, což byla výsada, které se těšilo jen sedm měst v Uhrách, mezi nimi Eperjes. Tak tomu městu říkali a asi i dál říkají Maďaři a vzhledem k tomu, že „eper“ znamená maďarsky jahoda, tak mu vlastně říkali Jahodov, latinsky Fragopolis. Okamžitě jsem chtěl zajít na radnici s doporučením na zakoupení práv na používání Lennonovy Strawberry Fields Forever pro prešovskou hymnu, doplněnou hudebními motivy z šarišského folkloru. Andrejka mě upozornila, že by to asi neprošlo, neboť k Maďarům tu má hodně lidí výhrady, a to jméno vzniklo nějakým omylem, jak to u Maďarů bývá. Slováci Prešovu říkali vždycky Prešov, což se naivně vysvětluje, že přes něj někdo prešel, ale asi to bude od nějakého Praslovana Preše.

Tak jsme korzovali po Hlavnej a moje průvodkyně mi popisovala, kde jaký dům patřil jaké uherské nebo německé famílii, třeba obchodníkům s vínem, pro které tady stavěli v těch domech velké sklepy, do kterých přiváželi flašky z Tokaje, a já řekl: Až? Ale moje průvodkyně mi s lehkým pohrdáním řekla: Veď to je kúsok, takže jsem si zase uvědomil, kde jsem.

Na jednom místě, bylo to mezi katedrálou svatého Mikuláše, krásným gotickým kostelem, který by byl ozdobou každého evropského města, a evangelickým kolegiem, jsme pietně ztlumili hovor. Tady se modlil papež Jan Pavel II., kterému tu pak udělali sochu. Důvod té modlitby byl kajícný, i když za to dobrý Wojtyła samozřejmě nemohl: tam se totiž stalo něco podobného jako o padesát let dřív před Staroměstskou radnicí v Praze. I Prešov měl svou velkou exekuci, svůj krvavý náboženský soud, svou likvidaci elit. Krutě a potupně tu bylo v roce 1687 popraveno, a předtím strašně mučeno, dohromady dvacet čtyři prešovských měšťanů a šlechticů, prostě lepších lidí, většinou Němců nebo Maďarů, kteří se provinili tím, že byli jednak protestanti, a pak tím, že se jim dalo leccos sebrat. Soud, který do dějin vstoupil jako prešovská jatka, byl přitom zvrhlou aktivitou jednoho muže, císařského generála Antonia Caraffy, Neapolitánce v habsburských službách, který si po potlačení Tökölyova povstání (není čas tady vysvětlovat, o co šlo, ale Uhři prostě pořád povstávali) řekl, že by se z bohatého města dalo ještě něco vyždímat. Tak vymyslel spiknutí, k čemuž mu posloužily mučicí nástroje: na nich se spiklenci přiznávali i k tomu, že zavraždili vlastní rodiče, kteří už dávno byli po smrti. Katovské meče zdejších Mydlářů přechovávají v městském muzeu: nejdřív jim sekali ruce, pak hlavu, mrtvé tělo rozsekli na čtyři díly a zavěsili na čtyři městské brány. Hlavy hřebíkem přibili na šibenici, „pocestným pro pobavení, nepřátelům Jeho Veličenstva na výstrahu“.

 

Pak jsme došli k domu Jána Adama Raymana, kterému by se také mohlo říkat Johann nebo János, a tam Andrejka se sotva postřehnutelnou pýchou v hlase řekla, že to je vynálezce očkování proti kiahním, což mně nemusela překládat, nevím, jak vám. Na své dceři provedl tento místní lékař experiment vskutku ďábelský, když v roce 1720 (!) vpravil prášek z neštovicového strupu svého syna do ruky své dcery. A přežila to. Svět však zná jméno Edwarda Jennera, který něco hodně podobného udělal o osmdesát let později, jenomže měl lepší public relations. Tady se po Raymanovi aspoň jmenuje špitál a taky gymnázium, kam jsem byl doveden a představen jako český literát a cestovatel. Když jsem jim říkal, že moje dobrodružné cesty vedou třeba právě do Prešova, nevyvolalo to v té inteligentní mládeži velký ohlas. Pak mi jedna studentka doporučila, abych příště jel třeba do Japonska, kde ona byla se svými rodiči. A tam je to vraj o veľa zaujímavejšie.

To je možné, milé děvče, ale když se chce, tak je Japonsko i v Prešově.

https://www.jiripenas.cz/fotoblog/

13. října 2021