Do českých kin přijde brzy film Zpráva, který je považován za nejambicióznější dílo slovenské kinematografie posledního desetiletí. Tematicky i formálně. Peter Bebjak, režisér temných thrillerů a oceňovaného seriálu Herec, se v něm pokusil převést do filmové podoby útěk Rudolfa Vrby a Alfréda Wetzlera z Osvětimi v dubnu 1944.

Tedy historickou událost, která je sama o sobě navýsost výjimečná, i kdyby nebyla provázena vznikem tzv. Vrbovy a Wetzlerovy zprávy, prvního uceleného popisu osvětimské genocidy, který oba mladí muži po útěku na Slovensko vypracovali. Ona Zpráva, čítající 32 stran, sepsaných v dubnu 1944 v Žilině, kde se jich ujalo několik členů židovské obce, je jedním z klíčových historických dokumentů druhé světové války. Její osud je sám o sobě podobně skličující jako skutečnost, kterou popisovala. Šlo o to, že jí skoro nikdo „kompetentní“ nevěřil nebo jí nechtěl věřit, a i kdyby jí věřil, tak nevěděl, co udělat, a kdyby věděl, tak to neudělal. Vraždění v Osvětimi (holocaust maďarských Židů) pokračovalo dál, i když už Spojenci víceméně věděli, co se v Auschwitzu-Birkenau děje.

Zprostředkovat tuto skutečnost jako film je v zásadě nemožné, respektive jen za cenu zjednodušení a oproštění, tedy převedení na model dokudramatu, ve kterém se ve větší či menší stylizaci ilustrují děje sice „reálné“, ale ilustraci se vzpírající. Film začíná v okamžiku, kdy se Wetzler a Vrba ukryjí s pomocí zasvěcených spoluvězňů pod hromadu fošen a tři dny v díře čekají, dokud není odvolán poplach. Pak z úkrytu vyjdou, podaří se jim překonat dráty a zátarasy a prchají do krajiny: film pak trochu připomíná Démanty noci. Tato statická fáze útěku, tedy čas, kdy jsou ukryti, se prolíná s dějem na apelplacu, kde se zjistí nepřítomnost dvou mužů. Následuje nekonečné přepočítávání, týrání usoužených vězňů, sadistické výstupy německého velitele, který je zároveň zlomený ztrátou syna na východní frontě, což jeho démoničnost na jedné straně posiluje, ale zároveň ho snad má jaksi polidštit. V jedné vložené scéně rozbije ze žalu sochorem hlavu vězni, který je, spolu s dalšími nešťastníky, po krk zasypán v zemi, pak sedne na koně a po těch vyčuhujících hlavách rajtuje. Drastická scéna nemá přitom zdůvodnění v logice děje, má za cíl zesílit drastický účinek filmu. Ten je posilován záběry na kupu mrtvol, pod nimiž se zprvu zřejmě uprchlíci schovávali, i nahnědlými tóny do temnoty ponořených obrazů, kdy nad ponuře svítícími lampami na zdech baráků poletuje sníh, který dopadá na prokřehlá těla živých mrtvol: útěk se přitom uskutečnil v dubnu, když už je snesitelnější počasí, s čímž počítali. Je to všechno velmi naturalistické a drastické, což je zajisté nezbytnost, též podepřená dobrými herci, jen to působí jaksi příliš staticky a povinně, spíš jako televizně inscenované peklo, o jehož hrůze těžko pochybovat, jen jí zároveň těžko opravdu podlehnout. Taky by se o něm mohlo mluvit jako o thrilleru na pomezí hororu a didaktického filmu pro mládež.

Když se pak Vrba s Wetzlerem (ve filmu se jim tak neříká) dostali do Žiliny, mění se film v drama nedorozumění: jejich zprávě ti správní lidé nevěří, konkrétně anglický diplomat, který přijede oba vyslechnout. Ve filmu s ním konverzují anglicky, přičemž sotva lze předpokládat, že toho byli tehdy schopni. Tam již není moc co inscenovat, efekt té zprávy je spíš psychologický, znamená, že se nikdo vlivný po jejím zveřejnění (k němu došlo za půl roku v britském a americkém tisku) nemohl vymlouvat, že o tom nevěděl. Spíš vědět nechtěl, jako někdy dnes… Právě proto je velmi diskutabilní závěrečné gesto filmu, kdy se během titulků ozývají hlasy některých tzv. populistických politiků. No, říkají někdy nehezké věci, ale spojovat je s holocaustem je velmi demagogické, spíš člověka napadá, zda oni nejsou takovými Kasandrami s nepříjemnými zprávami, které přece slušní lidé neposlouchají.

Zpráva. Slovensko / Česko / Německo, 2020, 94 min. Režie: Peter Bebjak, scénář: Jozef Paštéka, Tomáš Bombík, Peter Bebjak, kamera: Martin Žiaran. Hrají: Noël Czuczor, Peter Ondrejička, Ondřej Malý aj.