Jedna z výhod naší zaostalosti a provincionálnosti je, že tady některé věci nelze jen tak dělat, neboť by byly hned směšné. Taková je třeba představa, jak se nějaká mladá česká spisovatelka přihlásí ke kampani Bojkotujte Izrael a zakáže překlad svého zajisté geniálního díla do hebrejštiny.

Znám trochu několik českých spisovatelek, nejsem si úplně jistý jejich názory na izraelsko-palestinský konflikt, u některých bych předpokládal i názory řekněme dosti kuriózní a přitom zanícené, ale nepředpokládal bych, že potáhnou do boje proti židovskému státu. Především proto, že by to nikoho nezajímalo, ani tam a asi ani tady.

To v globálním světě anglokultury je to jiné. Světová bestselleristka Sally Rooneyová nyní rozšířila řady uvědomělých umělců, kteří vyzvali k bojkotu Izraele a obviňují ho známým a stále se opakujícím slovníkem. Stát Izrael provádí apartheid, utlačuje palestinské obyvatelstvo, používá přitom násilí, chová se jako kolonizátor a okupant.

Jsou desítky jiných zemí, kde je míra nespravedlnosti a útlaku nesrovnatelně větší, ale tahle humanitární šlechta si vybrala právě Izrael. Má to své důvody, ne vždy to je opravdu jen antisemitismus, spíš je to obecně sdílený kýč a vypočítavost. Plát pro spravedlnost třeba v Kyrgyzstánu nebo v Somálsku není moc přitažlivé.

Rozhořčení nad Izraelem a jeho existenční obranou ano. Židovský stát má historickou smůlu, že právě jeho si světový showbusiness vzal na starost a pro něj mu stojí za to vzplát spravedlivým hněvem. Má to tu výhodu, že to nepředpokládá žádnou zvláštní obeznámenost se skutečnými poměry na Blízkém východě, předpokládá to jen zaujetí správného postoje a k tomu trochu toho emocionálního pokrytectví.

Sally Roonyeová nebude nejspíš žádná velká expertka na historii a ani přítomnost onoho konfliktu, ví ale, že svým odsudkem toho hrozného státu, jediného v celé oblasti, kde její knihy o emocionálních zmatcích přecitlivělých mileniálů můžou najít spřízněné publikum, chybu neudělá. Spíš ji za to její societa ocení, protože je to přece tak citlivé, trápit se pro něco, co opravdu, ale opravdu není věcí, ke které by mohla jakkoli přispět jinak než projevem své instantní, náhle nakypělé veledůležitosti.

Tohoto pocitu jsou naši umělci naštěstí ušetřeni. Ne že by si ji rádi někteří neužili, ale ty nedomrlé a zapšklé české poměry ji před nimi přece jen chrání. Určitě často proti jejich vůli, ale chrání. K jejich i našemu prospěchu.