Vlak si to šinul z Valbřichu (viz předchozí díl) směrem na jihovýchod a zakusoval se od severu do kladského výběžku, který na mapě připomíná kapku, jež by ráda spadla tam, kam patří, tedy do Čech. S hlavou přitisknutou k okennímu sklu jsem sledoval podvečerní krajinu, nad jejíž krásou jsem nepřestával žasnout. Srpnové slunce zapadalo mezi rozvlněné kopce mírného a středního vzrůstu, pole vypadala, že se na nich snad ještě pracuje s koňmi, krásně položené kostely se strakatými hřbitovy zdobily zchudlý kraj, který ale díky tomu zůstal zachován ve své Boží prostotě. Skoro by člověk čekal, že příště nastoupí bosé děvče s hráběmi, pokřižuje se a z kapsy jí vylezou dvě housata a májová koťata.

Vlak dolnoslezských železnic zastavoval u rozpadajících se budov kdysi obřích nádraží z červených cihel, na nichž ještě prosvítala německá jména měst a městeček. Ráz běžných domů byl však už dávno polský, prosté a škaredé šedé krabice s divokou zahrádkou kolem, ale zato jen výjimečně nějaký panelák, což lze přičíst záchranné funkci poválečné chudoby a nedostatku.

Jel jsem tedy do svého oblíbeného Kladska, zvláštního koutu, ke kterému by Čech mohl mít emocionální vztah, kdyby věděl proč. Máme-li my Češi totiž nějaké místo, nějaké území, které bychom mohli považovat za ztracené, ba přímo odcizené, byla by to tahle půvabná kotlina, sevřená z jedné strany mezi Orlickými, z druhé Rychlebskými horami, zakončená dole masivem Králického Sněžníku, kolem kterého vedla prastará obchodní stezka. Kladsko, když dovolíte trochu poučování, bylo od 12. století v té či oné podobě součástí českého státu, byla to přemyslovská država, která tvořila jakousi marku, nárazové území, které chránilo vlastní Čechy od severovýchodu. Od roku 1348 to byl vnější kraj Koruny české – jako mnohem větší Slezsko, které bylo ale už dost, vlastně úplně, poněmčené. To Kladsko ještě zcela ne, i když německá kolonizace (zakládání měst a takové civilizační věci) postupovala rychle i sem. Za husitských válek se tady jak mohli, bránili českým kacířům, kteří se sem vypravovali na plenivé výjezdy. Za baroka rozkvetla městečka v čele s Kladskem do nádhery, kterou považujeme za naši a je tam patrná ještě dnes. Staré české Kladsko pak ale padlo za oběť pruským výbojům už v roce 1742, hned na začátku válek o rakouské dědictví, a byl konec. České enklávy, zvlášť v tzv. Českém koutku, však existovaly ještě do minulého století, až do roku 1945 – osud kladských Čechů byl tragický, jako říšští občané museli do wehrmachtu, po válce je vyhnali Poláci, v Čechách se na ně dívali jako na zrádce nebo na Němce, řada z nich nakonec také do Německa odešla, ti, co zůstali, žili většinou v Náchodě. Profesor Václav Černý, který byl z České Čermné, jež je hned na hranici, vyzýval prezidenta Beneše na jaře 1945 k rázné vojenské akci, která by vrátila do země to, co tam patřilo. Byla k tomu tehdy asi jedinečná příležitost, Němci Kladsko vyklízeli, tedy spíš z něj prchali, a Poláci tam ještě nebyli naklizeni. Marně. Stalin rozhodl jinak, daroval Polákům něco, co mu nestálo ani za chlup z nosu, a u nás na to nebyla odvaha. Ludvík Vaculík to v knize Cesta na Praděd komentuje, že profesor Černý na svůj plán neměl dost spisovatelů. Kladsko tedy připadlo Polsku, ač tam už celá staletí nežil možná jediný Polák, ale to byl tehdy dějinný detail. Nám, kteří o tom víme, to možná může být líto, ale ruku na srdce, nejsem si jist, jestli by Češi z toho krásného koutu udělali něco lepšího, než co zvládli Poláci. Ti tam aspoň nenarvali tolik sídlišť, jak bychom to udělali my, nezničili pole a louky kolektivizací a mechanizací a o ty kostely se pěkně starali. V Polsku zpustlý a opuštěný kostel nebo rozmlácenou kapličku neuvidíte. Že už neměli sílu na to, udržet velkolepá nádraží, krásné zámecké parky, úhledná městečka a takové věci, na které je potřeba velkou péči, znalost a vytrvalost, no, však to my bychom neuměli taky.

Tak jsem byl tedy asi po deseti letech v Kladsku, ve městě, které je opravdu asi od pohledu nejčeštější město za hranicemi. Zvlášť když si člověk stoupne na Svatojánský most, který je takovou miniaturní podobou Karlova mostu, podívá se směrem k dvojvěží františkánského kostela a vezme do záběru sochu svatého Jana, tak to opravdu působí dost staropražsky či tak vlídně barokně česky, když tomu dáte vůli. Chybí tomu ovšem Vltava, kterou tu nedostatečně nahrazuje Kladská Nisa, což je takový větší potůček, který ovšem umí zešílet, jak se to stalo v roce 1997, kdy měl najednou devět metrů. Pražským poutem je pak osobnost prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, důvěrníka Karla IV., jednoho z nejvzdělanějších osobností své doby. Do „základní“ školy chodil v Kladsku k johanitům, sem do Kladska se stahoval na dlouhé meditace do osobní poustevny u augustiniánů a především je v kostele Navštívení Panny Marie pohřben. Leží tam v tumbě, která snad byla vyhotovena v Parléřově dílně ještě za Arnoštova života v Praze a pak po jeho smrti v roce 1364 převezena sem do místa jeho dětství a mládí, snad na jeho přání. Je celá věky popraskaná, z „těla“ zbyly jen fragmenty, takže vypadá, jako by to byly rozházené kameny na mramorové desce. Vedle je socha klečícího Arnošta čili Ernsta von Pardubitz od berlínského sochaře Jandy z poloviny 19. století: mladý energický prelát tam klečí ve stejném gestu jako malinký donátor před Pannou Marií na slavném obraze Kladské madony, jejíž vytvoření inicioval, dlouhá léta pak byl součástí výzdoby zdejšího chrámu, nyní je to ozdoba berlínské Gamäldegalerie.

A není vyloučeno, že se před jedním z nejkrásnějších deskových obrazů českého středověku konala 5. února 1792 skromná svatba dvou lidí, kteří se znali od dětství, Jiříka a Madlenky, tedy Jiřího Novotného a Marie Magdaleny Čudové, což byli samozřejmě dědeček a babička Boženy Němcové. Protože do Kladska Jiří, vyučený tkadlec původem z Dobrušky, utekl před rakouskou vojnou, jenže ho stejně oblékli do modrého sukna pruských mušketýrů regimentu von Götzen. A sem ho následovala dvacetiletá Madlenka, která pak tady v Kladsku porodila sedm dětí, mezi nimi i matku (budeme-li tedy věřit, že to byla skutečně Barunčina matka) té ženy, která jí pak vloží do úst slova, jež si čtenář Babičky snadno zapamatuje. Pronese je ve scéně, kdy se obklopena vnoučaty vydrápe na návrší u Ratibořic a melancholicky se otočí k modrému obzoru „Českých hor“, jak se těm hraničním kopcům tehdy říkalo: „Tam znám každou stezku, tam v těch horách leží Kladsko, kde se vaše matka narodila, tam jsou Vambeřice a Varta, tam v těch krajinách jsem strávila několik šťastných let.“

Přáli bychom babičce těch několik šťastných let, i když máme pochybnosti, protože Jiří byl záhy při válečném tažení do Polska jako granátník těžce zraněn a v roce 1805 zemře jako invalida. A zemře tady v Kladsku, zřejmě v lazaretu na pevnosti, kde žije s početnou rodinou životem asi velmi nuzným. Ta pevnost je městem uprostřed města, mohutnou citadelou, která zcela ohoblovala kladskou horu, na níž původně stál přemyslovský hrad a pak v něm sídlil kladský purkrabí. Tam se každý, kdo má chvíli v Kladsku čas, vyškrábe, a když udělá tu chybu, jako jsem udělal já, a koupí si lístek do katakomb a labyrintu, přijde o dvě hodiny, které by mohl prožít rozumnějším způsobem, především na světle. Já jsem tu chybu udělal a se skupinou vedenou zuřivým brigadýrem, jenž na nás neustále řval, což bylo v ceně jako součást zážitku, jsem se nechal vehnat do temného podzemí a celé dvě hodiny musel shýbat hlavu, abych se nepraštil o temný klenutý strop. Nemělo to konce a v jednu chvíli nás zběsilý polský hulán nahnal do úzkého kanálu, jímž se nedalo projít jinak než v pozici zcela skrčené. Tělnatí Poláci (Poláci hodně ztloustli) padali námahou, křižovali se a dost se potili. Mezi nimi se však vyskytoval jeden mlčenlivý muž, jenž s nehnutou tváří prováděl všechna ta cvičení, ne že by se podvolil, ale proto, že byl Čech a hrdost mu velela se nad útrapy povznést. Ten Čech se jmenoval Jiří. Čili Jiřík.

https://www.jiripenas.cz/fotoblog/