Vlak si to šinul z Valbřichu (viz předchozí díl) směrem na jihovýchod a zakusoval se od severu do kladského výběžku, který na mapě připomíná kapku, jež by ráda spadla tam, kam patří, tedy do Čech. S hlavou přitisknutou k okennímu sklu jsem sledoval podvečerní krajinu, nad jejíž krásou jsem nepřestával žasnout. Srpnové slunce zapadalo mezi rozvlněné kopce mírného a středního vzrůstu, pole vypadala, že se na nich snad ještě pracuje s koňmi, krásně položené kostely se strakatými hřbitovy zdobily zchudlý kraj, který ale díky tomu zůstal zachován ve své Boží prostotě. Skoro by člověk čekal, že příště nastoupí bosé děvče s hráběmi, pokřižuje se a z kapsy jí vylezou dvě housata a májová koťata.

Jiří Peňás