Sezona na Zábradlí začala lehkým krokem danse macabre

Pokus o Balzaca pro naši dobu. Docela podařený

Sezona na Zábradlí začala lehkým krokem danse macabre
Pokus o Balzaca pro naši dobu. Docela podařený

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

První podzimní premiérou Divadla Na Zábradlí byla dramatizace slavného románu Honorého de Balzaca Ztracené iluze. Je to jedno z těch mistrovských děl 19. století, která přeskočila svou dobu a nesou obecnou platnost „lidské komedie“, jež nevyjde z oběhu ani za dvě stě let od svého vzniku: první vydání Illusion perdues je z roku 1837.

V maximální stručnosti lze říct, že je to vývojový román o cestě ambiciózního a talentovaného mladíka Luciena z malého města do Paříže, kde nemůže než přijít o iluze. Toto „přicházení o iluze“ se děje cestou svádění, intrik, upřímných i falešných citů, korupce, demoralizace, zrady, pádu na dno a opuštěnosti. Zpočátku mravně i tělesně čistý Lucien, který by tak rád nosil šlechtické jméno de Rubempré, se zaplétá do pavučin citů a nenávistí, vzdoruje i podléhá přízni žen, přátelství i nepřátelství mužů. Společnost, kterou touží dobýt a v ní uspět, je cynická, ovládá ji démon peněz. Modelovým prostředím tohoto neúprosného mechanismu je svět nakladatelství a vydavatelství a uměleckého byznysu, který Balzac dobře poznal a jenž ho přitahoval i odpuzoval. To byly ony „lesk a bída“, jež vytvářely závratný vír pro jeho hrdiny. Jediné, co této rozkladné síle mohlo vzdorovat, byla a je víra v čest a dobro, které je potlačováno a svíráno mocnými protivenstvími. Naděje však neumírá, aspoň v tom, že ze všeho plyne nějaké poučení.

Režisér Jan Mikulášek a dramaturgyně Dora Viceníková se do Balzacových postav pustili s plánem představit je jako naše současníky, jen poněkud krásnější. Roli Luciena Chardona jako by ušili pro Vojtěcha Vondráčka, vysokého a štíhlého, až poněkud morbidně, ale v každém případě přitažlivě působícího androgyna, jehož provinční bledost kontrastuje s prokvetlostí osazenstva pařížských salonů. Koupán v přízni žen, jež se po něm vinou, ale jejichž upřímnost není zaručena, tone Lucien v bahně intrik a ctižádostí, přičemž ztrácí nejen přátele a svou skutečnou lásku, herečku Coralii (Kateřina Císařová), ale hlavně sám sebe, svou čistotu a důstojnost. Tento Lucienův sestup je inscenován jako mondénní danse macabre, který je provázen lehkou atmosférou krásné Paříže neurčitě sladkých let, řekněme šedesátých, s jejich melodiemi a šansony, které jsou vzdušně a choreograficky přitažlivě použity. Celá atmosféra inscenace je navzdory tragickému směřování velmi lehká, nadnášena hudebními výstupy a v pastelových barvách vyladěnou stylizací. Mikuláškův rukopis je výrazně múzický, v dobré míře „popový“, takže i představení trvající 180 minut uběhne lehce a bez vrtění publika, toužícího po konci. Herecký ansámbl Zábradlí je ve vrcholné formě, jeho ženská část působí nenuceně a graciézně, lehkonoze a frivolně (zde uveďme Janu Plodkovou), zvládá i polohy fatální a temné (Petra Bučková) nebo komické (Dita Kaplanová a Magdalena Sidonová). Mužští herci jsou zajímaví všeobecně, velkou posilou je Robert Mikluš, z něhož se stává hvězda první svítivosti.

Balzac byl mistr hloubkových analýz pohnutek hrdinů a jejich motivací, přičemž zobrazoval stav společnosti v širokém spektru a záběru: jak známo, Marx říkal, že se o společnosti dověděl nejvíc právě z Balzacových románů, což nepadá na vrub pana Honorého de… Jeho romány, a pro Ztracené iluze to platí dokonale, jsou utkány ze sítě vztahů a dějů, z desítek postav a situací, zasazených do husté tkaniny společenských mravů, jimž vládnou nelítostné zákony a pravidla. Balzacův čtenář se utkává s celistvým obrazem doby a poměrů, jehož vykreslenost de facto určila žánr kriticko-realistického románu. Ten je do dramatického žánru převoditelný jen za cenu, že je z něj většina masa seškrábána na dějovou kostru, na obnaženou strukturu děje a příběhu. Balzac jako spisovatel byl vševědoucí vypravěč, Balzac zdramatizovaný je redukovaný model složitého stroje, který se musí dostávat do pohybu akcí dramatických postav. To se na Zábradlí podařilo.

Honoré de Balzac. Ztracené iluze. Dramatizace a režie Jan Mikulášek. Překlad Stanislav Jirsa. Dramaturgie Dora Viceníková. Scéna a kostýmy Marek Cpin. Premiéra 3. září 2021 v Divadle Na Zábradlí.

24. září 2021