KOMENTÁŘ

Minka Podhajská: Profesorka hraček v Bubenči

KOMENTÁŘ
Minka Podhajská: Profesorka hraček v Bubenči

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pro povolební kocovinu, ať už ji způsobí radost, či žal, je nejvhodnější procházka s kulturním cílem. Zde je jeden tip, který je nejlépe dosažitelný pro voliče z Prahy 7, ale dopřát si ho mohou samozřejmě všichni Pražané, ba občané celé republiky, neboť do Bubenče se lze během dne dopravit i z nejvzdálenějších končin země. Je však nutné stihnout to do nedělního podvečera, kdy se objekt procházky zavírá a v něm i výstava, na niž tu chceme upozornit.

Tím objektem je Arthouse Hejtmánek, rozkošné stavení ve stinném koutu Prahy, kousek od Stromovky a po boku známé restaurace Na slamníku, kterou lze doporučit k návštěvě též. Hlavní důvod cesty je však estetický, tedy naplňující přirozenou lidskou potřebu krásy. Tu by měla sytit bez všech pochybností díla, jež jsou ve vile vystavena. Pocházejí z rukou oč pozoruhodnější, o to – lze se obávat – zapomenutější umělkyně Minky Podhajské, jejíž nevšední veselou a barevnou tvorbu galerista Tomáš Hejtmánek shromáždil a ve své vile vystavil pro veřejnost.

Minka, což je domácí forma jména Vilemína, Podhajská se narodila 1. prosince 1881 ve Vídni v dobře situované rodině vídeňských Čechů. Otec byl konstruktérem u státních drah, matka učila francouzštinu a hru na klavír, sestra se pak stala klavírní virtuoskou. Ona od mládí projevovala výtvarný talent, v kultivovaném prostředí jí bylo umožněno jej rozvíjet. To se dělo v prostředí kulturní Vídně, která právě spěla do svého zlatého věku, jenž je spojen se jmény Gustav Klimt, Otto Wagner, Koloman Moser, Josef Hoffmann a s činností takových spolků, jako byly Wiener Werkstätte, tedy cosi jako Bauhaus deset let před Bauhausem.

Minka navštěvovala uměleckou školu pro dívky ve vídeňském Stubenringu, malovala, kreslila, vytvářela návrhy pro různé účely, věnovala se tomu, čemu se později začalo říkat design. Lákalo ji malířství, ale i sochařství, přes nějž se dostala k návrhům hraček a různých figurek, což se stalo posléze její hlavní profesní činností. Před první válkou žila sice ve Vídni, ale pravidelně jezdila do Čech, kde měla příbuzné a kde se také snažila uchytit v místním uměleckém prostředí: byla členkou SUV Mánes, od roku 1910 Jednoty výtvarných umělců v Praze, kde také vystavovala. Spolupracovala s různými českými firmami, například pro Hořické hračkářské družstvo navrhovala, soustružila a malovala dřevěné hračky.

Po vzniku republiky se rozhodla pro život v Praze a službu novému státu. Svůj talent a schopnosti nabídla ministerstvu školství a osvěty, kde měla na starosti uměleckou kvalitu hraček, což by se dalo říct, že byla ideální pozice. V roce 1922 byla jmenována Instruktorkou ve Státním ústavu školském pro domácký průmysl v Praze a stala se zřejmě první, možná poslední profesorkou hračkářství. Zní to trochu ironicky, ale ve skutečnosti je namístě obdiv – jak k republice, která si byla vědoma významu toho, co se dítěti dostane do rukou, tak ocenění oné ženy, jež do prostředí v té věci dosti zanedbaného vnesla ducha zcela moderního, a přitom z rukodělných tradic vycházejícího.

Na výstavě u Hejtmánků je v několika pokojích sebrán významný vzorek toho, co paní Podhajská za svůj život vytvořila. Jsou tu desítky dřevěných hraček, dosti roztomilých panáčků a panenek, zvířátek a bytostí, které naplňují představu, co by asi správně vychovávané a vedené dítě mělo míti v ručkách. Jsou to barevné a něžné figurky, jež se dobře vyjímají i samostatně jako artefakty sběratelské vášně. Jsou tu však i jiné předměty, především krásné keramické servisy, které Podhajská navrhovala a jež by se stylem daly asi označit jako art deco, ale pohádkové, něžné a fantazijní art deco. Zajímavé jsou její řezbářské předměty, třeba krásný vyřezávaný betlém, který zase působí rondokubisticky, podobně jako některé její drobné sošky či nábytek, z nichž je ozdobou výstavy barevná skříň pomalovaná divokými vlčími máky na modrém pozadí. Takovou by chtěl mít doma nejeden estét.

Podhajská se ovšem cítila býti především malířkou, tomu se věnovala ve volném čase a pak ve stáří. Malovala poctivě a realisticky, s jistotou zkušeného a vyzrálého oka, pevným rukopisem ženy, která měla talent za deset malířů a vkus za dvacet. Krásné jsou její obrazy zvířat, především drůbeže, jejichž barevnost připomíná folklorní obrazy Joži Úprky. Dojemné jsou i krajiny Podještědí, kde po válce žila v domě po Němcích v obci Zdislava u Liberce a kde také 16. září 1963 zemřela.

Její jméno pak znali spíš jen znalci, kteří věděli o jejích hračkářských zásluhách. Je to přitom jméno, které stojí za to znát, neboť je s ním spojena kvalita, která působí tím spíš, že o ní tak málokdo ví.