Kudy chodil mladý Schiele, než u něho propukla genialita

Závoj, který přistál v Klosterneuburgu

Kudy chodil mladý Schiele, než u něho propukla genialita
Závoj, který přistál v Klosterneuburgu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na severozápad od Vídně se přeskočí několik kopců a dopadne se do Klosterneuburgu, což je pompézní sídlo, které vyrůstá přímo nad Dunajem na jednom kopci, nebo spíš návrší. Tím Klášterní Nové Město připomíná trochu podunajský Melk, jinou rakouskou „vlídnou pevnost víry“, ale je ještě impozantnější a imperiálnější, což bude i tou blízkostí Vídně. Z ní se tam dá dojet za dvacet minut vlakem z nádraží Františka Josefa, které je nyní staveništěm, takže tam nemají ani obchod se spodním prádlem, jak by na správném vídeňském nádraží mít měli, ale vlak směrem na Tulln se tam najde lehce.

V Tullnu (asi hodina cesty) se přímo na nádraží, nikoli na peronu, ale v budově, narodil Egon Schiele, který, když pak trochu vyrostl, chodil tady v Klosterneuburgu čtyři roky (1902–1906) na gymnázium. Právě tady si jeho učitelé všimli, že v tom problematickém hochovi je velký talent, a poslali ho do Vídně na akademii – kde samozřejmě nevydržel dlouho, neboť genialita u něho už propukla naplno. Tady ale ještě namaloval několik poklidných, trochu schikanederovských obrázků, tichá zátiší ještě spíš venkovského městečka nebo hezký akvarel se siluetou klášterních věží, čnících nad červenými střechami se zimní oblohou, nad nimiž zapadá studené slunce, asi prosincové.

Já jsem tam ovšem přijel začátkem září, letní slunce to ještě nevzdávalo, v Dunaji by se dalo plavat, okolní kopce se sytě zelenaly. Nejbližší je Leopoldsberg a hned za ním Kahlenberg, odkud se onoho slavného 12. září 1683 vyřítila polská andělská jízda ozdobená pernatými křídly na Turky, jimž nezbylo než prchat a odložit své plány na ovládnutí města Zlatého jablka (tak říkali Vídni) a tím i celé Evropy na jindy. Klosterneuburg leží na dohled téhle dějinné události, klášter je rovnou nad nádražím, pak je hned městečko, kterému vládne velkolepá stavba, jež měla být ještě větší. Císař Karel VI., tedy tatínek Marie Terezie, tady chtěl postavit rakouský Escorial, královskou rezidenci, která měla předčít to, co si Filip II. nechal postavit u Madridu. To se mu povedlo z jedné třetiny, neboť jakmile císař Karel v roce 1740 umřel, rozumná dcera práci na gigantickém projektu zastavila. A protože byla rodinný typ, dala přednost skromnějšímu Schönbrunnu. Takže místo šesti obrovských korun dědičných zemí habsburských, které měly zdobit šest kopulí gigantického paláce, trčí na nich jen koruny dvě, jedna říšská, tedy císařská, a markraběcí rakouská. I tak je na to impozantní pohled, a než si to všechno zvenku i zevnitř obejdete, dostanete strašný hlad, takže to musíte přerušit a vrátit se do městečka.

To je rakousky malebné a příjemné, takže není divu, že jsem si dal v jednom řeznictví Semmeln mit Leberkäse, což je sice velmi prosté jídlo, ale v Rakousku je i tohle docela perverzní požitek, k němuž se tu kajícně přiznávám: je to v podstatě rozkrojená houska se sekanou, ještě se tam dá vložit trochu kyselého zelí. Zajímavé je, jak vám to udělají pečlivě a jak si třeba na tom rozkrojení housky dá řeznice záležet. I o tohle jsme rozbitím monarchie přišli… Pak jsem se chvíli procházel uličkami městečka, které se rozkládá pod tou akropolí, takže jsem chodil po místech, kde si Schiele skicoval panoramata, ale ještě se neodhodlal začít malovat sebe v těch pozicích zkrouceného těla, v pozicích, které se stanou symbolem nového věku, který byl tak vzdálený duchu, z něhož vzešly nápady postavit palác se šesti korunami. Čtyři vlastně idylické Schieleho obrázky Klosterneuburgu jsou na čestném místě v klášterní galerii a jsou asi tou nejmodernější věcí v tom místě, které je jinak starobylé a dějinami rakouskými protažené, takže by se dalo mluvit o tom, že zde je skutečné srdce té země, jíž všude, kromě Čechů, říkají Východní říše čili Ostarrichi.

Říkají tak té zemi, se kterou máme (i nemáme) hodně společného, máme třeba podobného (i nepodobného) zemského patrona. Obvykle oba stojí v kamenné pozici třeba na ochozu morového sloupu nebo na nějakých jiných důležitých místech, třeba u vinic, které oba zakládali, přičemž těch rakouských si místní víc vážili, takže tam zůstaly dosud. Vždyť kolem Prahy bylo také plno vinic, a to, že už nejsou, nejde svalit jen na počasí. U nás postává ten mladík s korouhví a s vévodskou čapkou a jmenuje se svatý Václav, u nich svatý Leopold. Je to trochu starší muž s plnovousem a markraběcí čepicí, místo korouhve drží v ruce model kostela, který někam nese. Ten kostel, to je právě Klosterneuburg, klášterní kostel Narození Panny Marie, který onen Leopold III. z rodu Babenberků roku 1113 založil, což bylo pro Rakušany a Rakousko významné gesto a událost. Na svatořečení si musel počkat do patnáctého století, ale v Rakousku byl uctíván hned po smrti roku 1136 a výroční den toho skonu, 15. listopad, je dosud v Dolních Rakousích a ve Vídni státním svátkem a dnem volna, pokud to pokrokáři mezitím nezrušili. Neboť vládou Leopolda III. (vládl 1106–1136) se okrajová, východní část říše, která pořád měla nějaké problémy se sousedy, na severu s námi, na východě s Maďary, stala pevnou součástí impéria, ba jednou z jeho nejcennějších a nejbohatších zemí. K tomu zajisté přispěl Dunaj a vlídné počasí a nepochybně i dělný a zbožný lid austrijácký, který dosud s pílí svou zemi hýčká. Upravenost té krajiny a jejich měst a městeček musí potvrdit každý, kdo na ni trochu pohlédl a má úhlednost a zachovalost rád, třeba já.

A tento „otec vlasti“ Leopold čili Poldi se od našeho Václava liší i tím, že nebyl mučedník, nýbrž spíš diplomat a mistr promyšlených tahů, což mu přineslo profit a vážnost, i když některé ty tahy by se mohly jevit spíš jako zrada. To, když roku 1105 odešel z tábora císaře Jindřicha IV., ano, toho, co šel pěšky, bosý a v mrazu do Canossy, a přešel na poslední chvíli před bitvou na stranu jeho protivníka a syna Jindřicha V., což byl na druhé straně mistrovský tah, který mu přinesl přízeň tohoto budoucího císaře a ruku jeho sestry Agnes čili Anežky.

A s tím je spojena legenda, která bezprostředně souvisí s tímhle místem a kterou tu ještě převyprávím, protože bez toho by to nebylo celé. Ona Agnes byla velmi dobrá partie, nejen dcera a sestra císaře, ale i vdova po Fridrichovi Štaufském, tedy spřízněná s rodem, který začne hrát zásadní roli ve středoevropských dějinách, neboť se už blíží doba Fridricha I. Barbarossy a dalších Štaufů. To je i důvod, proč u kavárny, kde jsem si objednal café melange a štrúdl, stojí tzv. štaufský sloup, který se vyskytuje od Sicílie po Cheb, tedy v místech, kde tento rod zapustil kořeny: před Chebským hradem je od roku 2013, aspoň doufám, pokud ho komunisti a jiní magoři nezničili. No, ale k té legendě… V ní jde o to, že když si Leopold Agnes, tedy již ne žádnou netknutou pannu, bral, stáli kdesi na cimbuří, když vtom se lehký vánek pozdvihl v náhlý vichr, jenž v prudkém náporu sňal z hlavy Agnes šlojíř a odnesl ho do veliké dálky. Uplynulo devět let, než markrabě na lovu objevil neporušený závoj manželčin, jenž si hověl na keříku černého bezu. Okamžitě ho poznal a pochopil, že to je Boží znamení, že by měl na takto označeném místě vybudovat klášter. Což se také stalo. Kousek toho závoje v tom klášteře přechovávají jako cennou relikvii, ale spíš je to nějaká orientální textilie, která se sem dostala později, ve středověku vrcholném. Srdce svatého Leopolda přechovávají v krabičce na horní polici tzv. Verdunského oltáře, což je z hlediska kunsthistorického nejcennější věc mezi těmi cennostmi, co tu mají. Tajnou metodou emailování ho vytvořil Mistr z Verdunu a je v něm celý příběh lidstva od Evy až po apokalypsu. Mně k ní přivedla průvodkyně, která se podobala Angele Merkelové zamlada. Když si při loučení sundala roušku, musel jsem jí to říct. Nevím, jestli ji to potěšilo. A ten černý bez rostl asi někde tam, kde stojí hlavní chrámová loď, jejíž dvě věže namaloval před sto lety mladý Schiele.

https://www.jiripenas.cz/fotoblog/

29. září 2021