Divadelní režisér, dramatik, příležitostný herec, moderátor a pedagog Arnošt Goldflam je také autorem vzpomínkových próz, v nichž čerpá ze svého brněnského dětství a mládí a jimž vládne pozoruhodná postava jeho otce, inženýra Otty Goldflama. V povídkové knize Tata a jeho syn představil svého „tatu“ jako dominantní osobnost s mnoha svéráznými rysy a vlastnostmi, které se z jiného pohledu mohou jevit komickými nebo tragikomickými.
Ve Znojmě snadno potkáte filology, vlastně filoložky, a pak také serpentology, znalce hadů a především užovek, které žijí ve vymletých zátočinách Dyje, pokud se zrovna nevypouští studená voda ze dna přehrady. To pak užovky vylézají na břeh, vyhřívají se a čekají, až se voda zase trochu ohřeje. Znojmo je město slunce, město jihu, vlastně nejjižnější město země; přestože geograficky leží jižněji jeden temný les u Vyššího Brodu, kde končí Šumava.
Klasik moderní knižní ilustrace s okamžitě rozpoznatelným rukopisem, který je originální a přitom sdělný. Jeho Maxipes Fík může úspěšně kandidovat mezi nejpopulárnější mytologická stvoření českého nebe spolu se Sekorovým Ferdou Mravencem, Ladovým Švejkem, Pilařovým Rumcajsem a Mankou. Šíře jeho záběru je mimořádná, i když směřuje vždycky k jednomu: k fantazii, která přitom není vycucaná z prstu, ale směřuje do středu poznání a smyslu.
Když se člověk naučí plavat, získá fantastickou možnost zažít něco, co umožňuje právě jen plavání: totiž vznášet se v prostoru. Plavání je vlastně let v kapalné látce. Člověk plavající se podobá ptáku v hustším vzduchu. Stává se trochu jiným živočichem. Ročně se ale utopí asi dvě stě Čechů (Moravanů a Slezanů), což je o trochu víc, než je průměr u jiných evropských národů.
Americký spisovatel Leon Uris (1924–2003) se proslavil koncem 50. let velkým dokumentárním románem Exodus (vyšel v roce 1958), který snad dosud soutěží s Benem Hurem a Jihem proti Severu o nejprodávanější americkou beletristickou knihu vůbec. K jeho slávě přispělo i zfilmování s Paulem Newmanem v hlavní roli hrdinného budovatele státu Ariho. Román o putování Židů moderními dějinami a o vzniku Státu Izrael samozřejmě tehdy nemohl vyjít v Československu, to se stalo až po roce 1989, stejně jako další Urisovy knihy.
V posledních letech si všímám zvláštního jevu, který je vlastně dovršením odsunu. Do těch nejkrásnějších hrobek se stěhují noví nájemníci. Kaligrafické nápisy na žule jsou překryty lepicí páskou nebo nějakým jiným způsobem a místo Familie Klein, Uhl, Mayer etc. se objevuje nápis Rodina Čonkova, Horváthova, Farkašova…
Nové Zámky jsem si vybral s jistotou, že dobrovolně a jen tak pro nic za nic tam člověk na nádraží nevystoupí a do města, které se zdá, že vlastně nikde nezačíná, se nevydá. Stačí si totiž přečíst, že Nové Zámky, jimž Maďaři, kterých tam žije asi polovina, říkají Érsekújvár, byly nejvybombardovanějším městem na Slovensku, tedy tehdy v Maďarsku, že tři velké spojenecké nálety na konci války zničily dvě třetiny domů a zabily neuvěřitelných čtyřicet procent obyvatel, což činilo šest a půl tisíce lidí.
Zprávy o tom, že v Havaně a snad i v jiných kubánských městech vyšli lidé do ulic a protestovali proti vládě, volali, že chtějí svobodu, a mávali vedle svých vlajek i americkými, jež jim tu svobodu pořád ještě symbolizují, už asi nevyvolávají tu správnou emoci. Očekávalo se to po zhroucení sovětského bloku, očekávalo se to po nekonečně odkládané smrti Fidela Castra, vlastně se to čekalo tak dlouho, že už se zapomnělo, že nějaká socialistická Kuba existuje.
Maďaři, o kterých se u nás často se sympatiemi píše, dali světu mimo jiné slavnou zabijáckou píseň Smutná neděle – Szomorú vasárnap, po jejímž poslechu se citlivější člověk musí svázat do kozelce, aby neskočil z okna. Ve skutečnosti ji spíš tak přetrpí a už mu nevyleze z ucha, schválně si vygooglujte. Říká se jí také hymna sebevrahů. V Budapešti se prý ve třicátých letech přistavovaly před podniky, kde se cajdák hrál, rovnou pohřební vozy, které odvážely nešťastníky, kteří si při zvuku melodie prostřelili hlavu.
Každý rok odlétá do Norska patnáct tisíc Čechů (Moravanů i Slezanů), kteří tam provozují pokus o mořský rybolov. Mnozí z nich se tam znovu a znovu vracejí a nejsou vzácné případy, kdy tam byl někdo už i dvacetkrát a bez rybaření ve fjordech si již nedovede svůj život představit. Jde o poměrně drahou záležitost – takový týdenní zájezd přijde na několik desítek tisíc –, ale rozhodně nejde o zábavu vyšších (středních) vrstev, i když jejich zástupci se tam mohou objevit také.
Okamžitě to na člověka dýchne společným domovem: paneláky a paneláky, celé trsy paneláků, nyní zabalených do zateplovací meruňkové a citronové slupky, původně skutečné paneláky, jak se za Husáka stavěly od Aše po Medzilaborce, od Rumburku po Štúrovo. Na to jsem právě hleděl z gotického balkonu královského hradu v Ostřihomi, po pravé ruce zelenou kopuli katedrály, pod sebou staré město Esztergom a kousek dál mohutný klacek Dunaje, na jehož druhé straně se rozprostíral panelákový háj.
Sokolovské nádraží je smutné místo ve smutné čtvrti smutného města. V pátek se tam odehrálo cosi, co bylo zaznamenáno i celostátními médii, neboť takové věci jsou mediálně vděčné, i když debaty se pod takovými články už léta nedovolují. Porvala, lze-li to slovo použít, se tam skupina jednoho etnika se skupinou druhého etnika. Jedno etnikum přijelo do Sokolova vlakem, prý s úmyslem pak pokračovat po Ohři na lodích.
Ten text, který za těch osmnáct letních dní vznikne, se stane legendou už brzy poté, co je dopsán. Protože to je text, který každý, kdo jen trochu zavadil o hodnoty české literatury, zná, a mnozí jej milují a čtou opakovaně a považují za velký tragikomický román o českém údělu...
Daniel Hradecký (nar. 1974) se vynořil ze severočeských mlh před lety jako básník silného výrazu, v němž navazoval na nelyrickou, existenciální linii divišovsko-julišovskou, aniž ty básníky musel imitovat. Sečtělostí a kulturním zázemím přesahoval poměry nejen regionální, ale svou psychosociální situací, bez obalu řečeno: životem na dně, životem promořeným alkoholem, naplňoval ta nejotřepanější klišé ztroskotance a zoufalce, který se o své bídě zajímavě a originálně vyjadřuje, protože nic než tu bídu nemá. Ale tu zná důkladně a ze všech stran.
Zločinecká kariéra toho muže trvala jenom jeden den, což stačilo k tomu, aby se stal nejmasovějším vrahem moderní norské historie: sedmdesát sedm mrtvých, šedesát devět zastřelených a osm předtím zabitých výbuchem bomby. Jde samozřejmě o Anderse Breivika. Od jeho vraždění uplynulo deset let. Jsou rozumné důvody jeho jméno a jeho čin, či jak to nazvat, nepřipomínat. Tak aspoň připomenu knihu, kterou stojí za to si přečíst.
Nevím, jestli se to obecně a celostátně ví, spíš asi ne, ale Kadaň patří k nejhezčím městům v téhle zemi, takže se běžně stane, že když tam někoho dotáhnete poprvé, tak je nejdřív nedůvěřivý, pak chvíli zaraženě mlčí, pak se jen diví a diví a nakonec říká, že se tam musí vrátit. Ten udivenec měl obvykle matnou představu, že je to někde na severu, jsou tam elektrárny a možná hned na ulici velkorypadla a specifické složení obyvatelstva a sociální vyloučenosti a takové věci.
Zemřel Milan Lasica, kterému občas člověk řekl Satinský, a naopak, ale jim, předpokládám, to asi nemuselo vadit, protože Cyrila a Metoděje nebo Laurela a Hardyho taky není potřeba moc rozlišovat. Důležité je, že oba byli skvělí a oba byli milovaní, jak si jen člověk, umělec, herec, komik, autor za sebe může přát. Milan Lasica přežil svého uměleckého partnera Júlia Satinského o osmnáct let, autorsky spolu byli čtyřicet let.
V Národní galerii mají zajímavý obraz málo známého českého symbolisty Beneše Knüpfera (1844–1910), který se jmenuje Fauni prchající před automobilem. Je z roku 1905 a je na něm znázorněn střet dvou světů, které se navzájem vylučují. Světa magického a pohádkového, a světa techniky a pokroku. Je to noční scéna, v níž řítící se automobil s temnou siluetou dvou jezdců ozařuje dva vyplašené fauny, bytosti s lidským trupem a kozlími končetinami.
Když se psal rok 2013, německý spisovatel Florian Illies (nar. 1971) připomněl, že před sto lety, v březnu 1913, měl básník Rainer Maria Rilke silnou rýmu, neboť bylo docela chladné jaro a Rilke byl k nachlazení náchylný. Zpráva o básníkově rýmě byla součástí celkového obrazu toho roku, který Illies vytvořil z krátkých příběhů, glos, faktografických črt a drbů (mohlo jich být tak kolem čtyř set) ze života především umělecké společnosti onoho zvláštního roku.
Lososí řeka Ohara, Egera, Eger, Kelty prý také zvaná Hbitá řeka, česká Ohře: myslím, že je to nejkrásnější řeka v Čechách v nejkrásnější krajině, rozhodně v úseku od Lokte přes Karlovy Vary, nešťastnou Kyselku (Kysibl) a hlavně pak od Velichova (Welchau) až po Klášterec, kde ji za Kadaní přetne vaz Nechranická přehrada. Je to kraj kdysi Goethův, kraj ovocných sadů na stratovulkánu od konce války pustých Doupovských hor, jež se tu od Vojkovic (Wickwitz) a Stráže nad Ohří (Warta) sklání do něžného údolí mělké stříbřité řeky, od jejíhož levého břehu se zvedá podhůří Krušných hor.
Začátkem týdne se objevila zpráva, že se prodává Hrabalova chata v Kersku. Za dvanáct milionů, což není málo, ale kupec se jistě najde, jenže bůhví, co s ní udělá. Tím kupcem by měl ale být český stát a ministerstvo kultury by mělo okamžitě jednat. Ne z nějakých fetišistických důvodů, ale proto, že je to jedinečná příležitost konečně splatit dluh vůči Hrabalovi.
Fotograf Kuba Kamiński je hvězda polské fotoreportáže. Vedle „tradičních destinací“, jako je Gaza, Krym, Libye etc., jezdí fotografovat „šeptuchy“, léčitelky z Podlesí v nejvýchodnější části Polska. Jsou to ženy, které tady zůstaly ze starých časů, kdy se víc než chirurgii a farmacii věřilo slovu, modlitbě, zaříkání, víře, že k uzdravení je potřeba spíš magický duch než univerzitní věda. Kuba je skeptik, ale respekt k těm ženám má.
Maďarsko a Maďaři se stále vnucují do tématu. Správná Evropa se na ně nyní zlobí, protože přijali zákon, že se dětem nemá ve škole ukazovat něco, co si většinou lidé prohlížejí soukromě u počítače. To je samozřejmě nadsázka a hrubé zjednodušení oné věci, ale stejně je podivné, že se tolik států a jejich elit spojí kvůli tomu, že v jedné zemi mají trochu jiný názor na sexuální výchovu mládeže.
Ostřihomská bazilika je jako obří šnek, který vylezl na kopec, vystrčil tykadla a už je zapomněl dát zpátky. Ta tykadla, to jsou dvě věže po stranách, šnečí ulita, to je ta mohutná zelená kopule, která je snad třetí nebo čtvrtá největší v Evropě, což odpovídá sebevědomí Uher v době, kdy ji nad Dunajem vztyčovali. Stavba zabrala kus 19. století (stavělo se v letech 1822 až 1869), neboť takové kostely se stavějí dlouho a na věčné časy, ke slávě říší, jež mají chránit a symbolizovat.
Morava, zvláště právě ta jižní, je totiž zajímavější a pestrobarevnější část této země. Pro Čecha, především teda Pražáka, je tím, čím je pro Francouze Korsika nebo pro Rusa Krym. Pro Američana Florida nebo rovnou Havaj. Jsme sice občansky ve vlasti, ale zvyky, mravy a zvuk řeči jsou přece jen jiné. Lepší, sytější, originálnější. Je to náš Jih.
Mimořádně nejapné a na standard Miloše Zemana necitlivé výroky o lidech, kteří změnili pohlaví, odráží zmatek naší podivné doby. Společnost si na jedné straně zvyká na skutečnost, která je složitější, než se zdá, a na druhé straně má pocit, že se toho na ni valí až příliš. V polemice o všech možných změnách na poli „pohlavních identit“ jdou často stranou lidé, kterých se to týká nejvíc, tedy ti, kteří se museli se svou jinakostí vypořádat, často velmi nesnadno.
Kunsthistorici to asi vědí, ale pro někoho, jako je autor článku, to může být velký objev. Nebo aspoň překvapení. Ten „heuréka“ zážitek tedy přišel až teď, v souvislosti s výstavou, již třiaosmdesátiletému malíři Viktoru Pivovarovovi připravila ve Veletržním paláci Národní galerie. Je to mimořádná výstava, i když o Pivovarovově mimořádnosti není už dlouho pochyb. Jmenuje se Moskevská gotika, což je název dokonale konceptuální, neboť žádná „regulérní“ gotika v Moskvě nikdy nebyla.
Vedlejším produktem jihomoravského tornáda je případ tweetu jednoho z vedoucích zpravodajské redakce České televize. Ten v pátek ráno, den po katastrofě, napsal, že „v prezidentské volbě obce a města brutálně postižené tornádem spoléhaly na Miloše Zemana“. A pak ocitoval výsledky prezidentských voleb v postižené oblasti. Všude tam zvítězil s převahou, ale ne zas tak absolutní, Miloš Zeman. Jaký div…
Szentendre je dunajský Montmartre, kde barvy domů a obrazů vystavovaných po ulicích přecházejí v barvy řeky… Tak o tom malebném městečku píše nezbytný průvodce po těch končinách, Claudio Magris, ve svém kulturním cestopise Dunaj. Okamžitě jsem mu dal za pravdu a stejně jako on před čtyřiceti lety, kdy svou knihu psal, jsem se nechal unášet pitoreskními uličkami, které klesaly a zase stoupaly po mírných vršcích, obklopen lehounce plynoucím veselím letního dne.
V neděli odpoledne zemřela šestá oběť jihomoravského tornáda. Bylo to prý malé dítě, což je strašné, strašné. Vždy je to strašné, protože malé dítě, to je naděje, která už navždy bude chybět: rodičům do konce života, ale třeba i těm, kteří ho měli potkat jako dospělého člověka, a nikdy ho nepotkají, takže i jejich životy budou jiné. Ale neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.
