Byl krásný a radostný den v totalitním státě, 2. dubna 1981. Generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák otvíral Palác kultury, ve kterém se čtyři dny nato konal XVI. sjezd KSČ. Před novou budovou stála na vysokém granitovém pylonu pětimetrová socha národního umělce Jana Hány (1927–1994) Radostný den. Typické dílo ve stylu normalizačního socialistického realismu. V roce 1995 se Pakul přejmenoval na Kongresové centrum a v roce 1998 byla socha odstraněna. Před nějakou dobou vznikla idea, aby se vrátila zpět. Ředitelka KC Lenka Žlebková prohlásila, že na sochu se ptají obyvatelé Pankráce a že nevidí důvod, proč by se nemohla vrátit. Stejný názor má i ředitel památníku Vyšehrad, architekt Petr Kučera. Návrat sochy velmi podporuje dokumentátor normalizačních soch Pavel Karous, autor knihy Vetřelci a volavky. Úplně odlišný názor měla skupina historiků, kteří sepsali prohlášení, v němž proti záměru vrátit sochu rozhodně protestují: autorem textu byl Miroslav Vodrážka. S ním v našem Salonu debatuje spisovatelka Petra Hůlová, historik umění a profesor na ČVUT Pavel Kalina a sochař Michal Blažek, vydavatel a výhradní autor „samizdatového časopisu“ Sochařský Zpravodaj.

Dámy a pánové, i když očekávám vzrušující debatu, tak půjdu proti sobě a svému záměru a zeptám se, myslíte si, že nějaká komunistická socha před Pakulem zajímá někoho jiného než lidi, jako jste s dovolením vy, tedy veřejní intelektuálové?

Blažek:Tak pozor, já nejsem žádnej veřejnej intelektuál! Já publikuju samizdat, mě nikam nezvou, mě nikde netisknou, já mluvím vždycky jen sám za sebe, takže z toho plyne, že já fakt nejsem žádnej veřejnej intelektuál! To bych si vyprošoval!

Vodrážka: V postmoderní době už je to jedno, jestli je nějaké médium veřejné, nebo samizdat, informace se šíří všemi způsoby a často se „samizdatem“ šíří informace víc než tradičními médii.

Blažek: To možná jo, ale mně za moje články nikdo neplatí… Jediná reakce na moje články je, že mi vyhrožujou, že mě zažalujou. Mluvím o těch ko… na AVU. Pro ně diskuse s takovým člověkem, jako jsem já, nepřipadá v úvahu. Oni žijí na Olympu, přitom je to třetí liga, která si myslí, jací jsou to bozi. Já nevím, jestli to dělá ten barák, že si hned každá nula, která tam vleze, připadá jako génius.

Ale myslím, že současná AVU nemá s případem sochaře Jana Hány moc společného…

Blažek: No, Hána tam hned v pětačtyřicátým jako student zakládal stranickou skupinu…

Vodrážka: On tam dokonce založil kádrovou komisi, která v padesátých letech vyhazovala studenty. Jeho kariéra je typicky stalinistická. On si udělal jméno na začátku padesátých let sochou pro památník ve Svidníku, mimochodem dostal za to auto a sto tisíc, což byly ohromné peníze. Ale když studujete umělecké časopisy od padesátých let, tak vidíte, že se od začátku šedesátých let vytrácí, až se úplně ztratí, a pak znovu jeho kariéra startuje na začátku normalizace.

To má analogii v literatuře: Pilař, Skála, Kozák, Říha a další. V padesátých start, pak v šedesátých částečný ústup z pozic, za normalizace zase do popředí, funkce, tituly atd. Čili to byli lidé vždy spojeni s režimem a ideologií dejme tomu zmírňujícího se stalinismu, který se v „lidštější“ podobě vrátil v sedmdesátých letech a teď po něm máme sochy jako třeba odstraněného Koněva v Dejvicích nebo právě Hánův Radostný den. Myslím, že moc upřímných obdivovatelů mezi intelektuální levicí tito umělci mít nebudou. Přesto by někteří z nich klidně toho Hánu u  Pakulu snesli, protože jim jde o něco jiného než o Hánu…

Hůlová: Já tady nebudu mluvit za levici ani za pravici, budu mluvit za sebe, jak to vidím a pozoruju. Předně: chápu veřejný prostor jako místo paměti. Paměti, která se tam vrství jedna na druhou, která se tam otiskuje jedna na druhou, ať je hezká, nebo nehezká, demokratická, nebo totalitní. Nemyslím si, že by se nemělo něčím hýbat: Stalinovy nebo Dzeržinského pomníky do veřejného prostoru nepochybně nepatří, ale obávat se, že když někde bude stát Hána, že to způsobí nějaké škody, to se nedomnívám. Argument, že když vrátíme Hánu, tak už můžeme vrátit taky Gottwalda nebo Lenina, pro mě není relevantní, neboť se pohybujeme v šedé zóně tolerance, kdy tohle se holt dá vydržet. Je mi cizí představa hygienicky dezinfikovaného veřejného prostoru, ze kterého by zmizely všechny upomínky na minulé doby, i když třeba nepěkné nebo hnusné. Tento absolutní nárok na vyčištění od všeho ošklivého je dle mého nebezpečný a de facto zase, i když z jiné strany, totalitní. Připomíná mi to občasné nápady, že se budou ve starých knihách škrtat místa, které nevyhovují současným nárokům a představám politické korektnosti: třeba že se vyčistí Kocour Mikeš od zmínek o cikánech. Lze tomu rozumět, ale je to přepjaté, a sami na sebe si tak pleteme bič neustálého čistitelství. To, že by před Palácem kultury zase stál Hána, není „o tom“, že se mu někdo klaní a vzývá jeho tvorbu, ale o tom, že veřejný prostor je prostor paměti a on do ní, ať chceme, nebo ne, patří. Takže já Hánu hájím z důvodu mého chápání veřejného prostoru, kam myslím patří i jeho sochy, bez ohledu na to, že jsou poplatné tehdejší době.

Kalina: Jenže ta věc je trochu jinak. Kdyby byl Jan Hána skvělý sochař, a přitom komouš a bolševická svině, tak by se nedalo nic dělat a bylo by nutné se s tím smířit. Jenže on nebyl skvělý sochař, on byl průměrný, nebo až podprůměrný sochař. Ale ještě jinak: ta diskuse nebyla a není o tom, jestli máme odstraňovat jeho sochu, ale o tom, jestli ji tam máme vracet, to je obrovský rozdíl! Kdyby ta socha stála před Pakulem teď, tak by mi to vlastně ani nijak moc nevadilo. Když může stát Anna Chromy před Stavovským divadlem, tak proč by nemohl stát Hána před Palácem kultury. Jenže vtip je v tom, že ona tam nestojí, nýbrž došlo k pokusu ji tam znovu dát. A ten pokus nějak vysvětloval pan Pavel Karous a nějak ho vysvětloval pan architekt Kučera, ředitel národní kulturní památky Vyšehrad. Ani jeden z nich tady není a vzhledem k tomu, že jsme všichni slušně vychovaní…

Blažek: Až na mě… Až na mě… Já jsem špatně vychovanej!

Kalina: Tak tedy až na vás… Vtip je každopádně v tom, že ta socha je ukrutně slabá, takže pro mě tam nejde ani tak o to, rehabilitovat totalitní režim nebo sochaře Hánu, ale relativizovat sochařství jako takové. Protože pan Karous řekne, že Hána je pokračovatel Myslbeka, a pan Kučera to dovede do dokonalosti, když řekne, že Myslbek na Vyšehradě je kýč. Mně nevadí, že ti lidé tam chtějí vrátit tu sochu, mně vadí, že tihle lidé vůbec nerozumějí umění, a přitom o něm bez zábran plácají, co je napadne. Tohleto je ten problém.

Lze posoudit nezpochybnitelně estetickou kvalitu takové sochy?

Blažek: Jo, je to mizerná socha. A Hána byl průměrnej sochař. Přitom jsou nepochybně výborní komunističtí sochaři: Karel Pokorný, Vincenc Makovský, Karel Hladík… Pokornýho socha Sbratření, co je u hlavního nádraží, je prostě skvělá! Ale já vám řeknu, jak se to tehdy dělalo. Vždycky byla nějaká soutěž, k ní byli pozvaní všichni ti komunisti, Hána, Axman a další. Někdo z nich to vyhrál, jejich model pak zvětšoval pan Radvan, ten to dělal skoro vždycky, a modelovali žáci těch gaunerů: Luděk Havelka, Zdeněk Preclík, Jan Bartoš… Preclík je dokonce vyfocený u sochy toho Bolívara, za kterýho dostal Hána venezuelskej nebo jakej řád. Samozřejmě že Hána měl poslední revizi, ale těžko poznat, co opravdu dělal on a co za něj dělali druzí. Hána si to ale mohl dovolit, protože byl v té hierarchii úplně nejvejš. Jeho se báli i národní umělci, ten když se někde objevil, tak ztichl hovor. Ještě bych upřesnil, jak to bylo s jeho kariérou: v padesátých letech byla nepochybně stalinistická, v šedesátých letech neměl moc zakázek, tak začal dělat nahý prdele, jedna ta nahá prdel je třeba na Kampě nebo v Poděbradech v parku. Prdele dělal i do parlamentu. Za normalizace se pak zakázky vrátily a jel vesele dál, ale místo hlavních stalinistů zabrali jiní, Krybus, Radvan, Malatinec, Stavinoha a další. Ten Krybus byl ten, co udělal Koněva v Dejvicích. Když dostal Radvan nějakou zakázku na milicionáře a udělal ho natvrdo stalinisticky, tak Hána, kterej byl šéf umělecké komise, mu řekl: „Hele, Franto, už nemáme padesátý leta, musíš to trochu zakulatit. My už teď lidi nestrašíme, ale hladíme.“ Tak takovej ten Hána byl.

Vodrážka: Já připomenu, proč vznikla naše iniciativa. Šlo především o to, že se měl vrátit nějaký symbol totalitarismu do veřejného prostoru. A my žijeme v symbolickém světě. Jsme do něho zapleteni a nemůžeme se z něj vyvázat. Návrat takové sochy do veřejného prostoru je více či méně otevřeným politickým aktem. My jsme se ve své iniciativě vyhnuli estetickému hodnocení té sochy. To je vlastně irelevantní. Podstatný je fakt, že pokud tu došlo po roce 1989 k demokratické změně, tak se to dělo i prostřednictvím odstraňování některých symbolů spojených s právě odstraňovaným režimem, ano, i soch, jako byl Hánův Radostný den. Nyní tu vznikla idea sochu na to místo vrátit. Pokud tu od paní Hůlové zaznělo, že odpor proti tomu může být nebezpečný a že to je motivované touhou tady čistit prostor, tak je to naprosté nepochopení, co ten akt toho znovunavrácení vlastně znamená. V časopise A2 vyšel článek pana Karouse, kde zcela otevřeně píše, že i na jeho doporučení se zástupci KC rozhodli navrátit Hánovu sochu, že jde o umění ve službách národa a že je třeba přijmout rozporuplnou historii – míněno komunistickou. Pro politické vězně, kterých v tom roce 1981, kdy se tam ta socha instalovala, nebylo málo, to opravdu radostný den nebyl. Když jsem v tomhle smyslu psal paní ředitelce Kongresového centra, tak mi odpověděla, že na soše nevidí nic špatného, a zakončila to poněkud cynickým přáním: Radostný den. Tady jako by neexistoval žádný kontext. Takže znovu říkám: Jde o symbolický akt. A když už jsme u toho Hány, tak on byl přece kandidát na monumentální sochu, kterou se v polovině sedmdesátých let mělo znovu opatřit prázdné místo po Stalinově pomníku na Letné. Že z toho sešlo, je jiná věc. Ale dovedete si představit, co to bylo za obludnost? A ještě pro představu, co to bylo za člověka, tak on v osmdesátých letech udělal pro Sýrii sochu diktátora Háfize Asada. To bylo v době, kdy Asad nejkrutěji likvidoval opozici. Ne, tady nejde jen o estetickou věc, ale o skutečně politickou věc!

Možná je to ale i tím, že síla symbolů, které kdysi byly třeba i hrozivé nebo cynické, vyprchává. Slábne a měkne, to, co se nám zdálo hrozné a lživé, se novým nepoznamenaným generacím může jevit neškodné, bizarní, zajímavé… Toť zákon okorávání. A pak ještě tam může být ten argument, že ta Hánova socha je součástí celku Paláce kultury, a že tedy tam patří, neboť bez něj je to architektonické řešení neúplné.

Kalina: To bychom se museli zeptat architektů, co si o tom mysleli, že jim tam postavili sochu předního režimisty.

Hůlová: Já oceňuju, že pan Vodrážka přiznává, že nejde o estetiku, ale o symbol. Ano, souhlasím s Jiřím, že síla symbolů s postupujícím časem klesá a nové generaci se mnoho věcí už nemusí jevit tak palčivé. To je jedna věc. Druhá je ta, že taková věc vždy vstupuje do klinče, ve kterém už řadu let zápasí dvě skupiny. Když to zjednoduším, tak jedna je ta revizionistická, druhá je ta antikomunistická, kterou tady zastupuje pan Vodrážka. A tento spor je pokračováním letitého sporu či zápasu o moc a právo vykládat dějiny minulého období a nakládat s pamětí. To je pro mě ta hlavní věc a nemůžu od toho odhlédnout. Veřejnost tím přitom moc nežije, je to pro ni dávno a je jí to víceméně jedno. Jedno to ale není těm dvěma skupinám, které jsou do sebe zahryznuté v nesmiřitelném zápase o to, kdo bude vykládat dějiny. Ta antikomunistická měla přitom dlouhá léta po roce 1989 monopol na výklad předlistopadového období, řekla bych, že určitě dvě dekády. Ale postupně se proti ní začala formovat skupina revizionistická, která začala zaujímat pozice na školách, v některých redakcích nebo ústavech. A ty se proti té první začaly vymezovat. Já svým způsobem rozumím oběma skupinám, ale protože jsem tady s vámi, tak spíš polemizuju s vámi. Obě skupiny přitom jedou, abych se tak vyjádřila, marginalizační narativ. To znamená, že obě skupiny tvrdí, že oni jsou ti utlačovaní, že jsou vystrkováni na okraj, že se musí bránit. To tvrdí obě party. Přičemž je fakt, že ta revizionistická skupina, která se hlásí k levici, byla opravdu dlouho označovaná za pomalu kryptokomunisty, ne-li obdivovatele totality, a všechno, co zavánělo levicí, bylo hned podezřelé. To se změnilo a teď vám to ti levičáci dávají sežrat.

Vodrážka: To je ale opravdu hodně vulgární výklad.

Já myslím naopak, že je to velmi cenný výklad.

Hůlová: Já to ještě nedopověděla. Takže jde o úder zpátky od těch, jimž nebylo dopřáváno sluchu. A ti mají pocit, že viděli selhání mnohých z vás, pane Vodrážko, tedy disidentů, kteří statečně bojovali proti komunistickému režimu, ale pak bez větších problémů akceptovali kapitalismus se všemi jeho problematickými a antisociálními rysy. Vyčítají vám, že jste zaspali dobu, že jste to vidět nechtěli a mlčeli, s argumentem, že všechno je lepší než komunismus, který tady byl.

Kalina: Promiňte, ale to, co vykládáte, je nesmírně manichejský pohled na skutečnost. Neuvěřitelně brutálně házíte do jednoho pytle lidi, kteří spolu nemají vůbec nic společného. Já třeba vůbec nevím, kam bych se zařadil, a ani se nikam zařadit nechci. Vy neznáte moje texty, ani vás to nezajímá, takže nevíte, že jsem třeba napsal dlouhé články o tom, jak fungovala Praha za primátora Béma. Já nevím, jak se jinak může člověk jako já angažovat, co ještě může víc dělat? Byl jsem maximálně kritický, ale rozhodně nejsem levičák. Takže patřím kam? Ale znovu: My se přece bavíme o iniciativě jednoho pana Karouse, který není žádný odborník, není to historik ani teoretik umění, ale diletant, kterého podpořil konkrétní člověk dosazený do funkce ředitele Vyšehradu Magistrátem hlavního města Prahy, pan architekt Kučera. A ten mluví o věcech, kterým prokazatelně nerozumí. To je podstata problému, ne žádný boj na levici nebo na pravici.

Blažek: Já tedy na rozdíl od vás všech nejsem žádnej myslitel, ale trochu pozoruju situaci. A jsem tady asi jedinej za sochařství. A tvrdím, že to, co říká paní Hůlová, je úplnej nesmysl, protože já znám trochu situaci na Akademii, na umprum a na filozofické fakultě, tam to levičáci už dávno ovládli, takže tam kdo se jen trochu zastane klasického pomníku, je okamžitě označen pomalu za fašistu. Já jsem nestrannej člověk a jako sochař můžu pochválit Pokornýho, můžu uznávat i portrétistu Stanislava Hanzíka, docela solidní režimní kurvu. Ale pak vyjde v A2 článek od takovýho hochštaplera, jako je Karous, který lže a fabuluje a přednáší báchorky o názvu Axmanovy sochy Komunisté, že ji tak nazvali prostí lidé nebo že kompozicí Axman ovlivnil svého učitele Makovského apod. Přitom on už v roce 1957 udělal první skicu a ta se jmenovala Komunisté. To je jedna věc. Druhá věc je, že já seru na nějaký symboly a takový věci, já jsem tady za sochařství a říkám, že kdyby tam tu sochu dali, tak si asi půjčím traktor a lano a normálně ji přijedu sundat.

Já bych se zde nepřítomného pana Karouse chtěl zastat. Když před lety začal dokumentovat sochy ve veřejném prostoru, byl to výborný nápad, byla to potřeba a navíc to bylo ve vzduchu. Určitě to souviselo s duchem retra a ost-nostalgie, to bylo zvláště silné ve východním Německu, ale existuje i v Polsku nebo Maďarsku. Jeho „projekt“ Vetřelci a volavky ty sochy zdokumentoval a přispěl k tomu, že mnohé z nich byly skutečně zachráněné: a často to byla a jsou kvalitní díla.

Vodrážka: Já se ale vrátím k tomu svému výroku, že pohled paní Hůlové je vulgarizací. Tady přece nejde o dvě fotbalové skupiny fanoušků, které mezi sebou soutěží.

Hůlová: Já jsem řekla něco jiného. Já jsem řekla, že spor o sochu typu Radostný den není spor o hodnoty sochy, ale o hodnoty, které zastávají dvě vyhraněně odlišné skupiny.

Vodrážka: Já myslím, že jsem vás poslouchal velmi pozorně. A pokud začnete mluvit o tom, jak se vyvíjela demokracie po roce 1989, tak je to takový s dovolením intelektuální guláš, se kterým se pracuje v rámci historického diskurzu, jejž používají určité skupiny. Problém, na který jsme v tom prohlášení poukázali, souvisí s dlouhodobou snahou skupin, které se samy nazývají revizionisté: jejich aktéři tvrdí třeba takové věci, že tady nebyl žádný totalitarismus. To byl i argument Michala Uhla, když vysvětloval městskému soudu, proč jako politický člen Rady ÚSTR odvolal jejího ředitele Daniela Hermana. Já jsem součástí zvláštní instituce, do které pronikají nejrůznější politické zájmy, jmenuje se Ústav pro studium totalitních režimů. V roce 2013 tam došlo k levicovému puči, kdy tam nastoupili lidé, mezi nimi ti, kteří mi opravdu připomínali, jak se asi chovali v padesátých letech. Problém naší minulosti spočívá v tom, že si máme připomínat historii, ale historie není naše vlastnictví. My musíme respektovat to, co se v historii odehrávalo, to byl náš základní apel. Upozornit na to, že tady je skupina lidí, kteří tvrdí, že tady za normalizace nebylo žádné násilí: mohl bych vám jmenovat knihy, které pravděpodobně nečtete. To znamená, že ten problém je úplně jinde než v tom, že je to nějaký střet dvou skupin, z nichž jedna tvrdí to a druhá ono a že jednou měla převahu ta, a teď holt se to překlápí na druhou stranu. To je strašné zjednodušení. Mně jde prostě jen o to, že minulost se musí připomínat v podobě, v jaké proběhla. Ne v nějaké pseudohistorické kaši, kde všechno podstatné zanikne.

Není to ale přece jen věc generačního střetu? Nastupují noví bojovníci, kteří se s vámi (i se mnou) chtějí vypořádat. A když vy (my) jste komunismus tak nenáviděli, tak oni třeba na just si na něm něco najdou.

Vodrážka: To je banální interpretace. Od dob Ortegy y Gasseta nebo Karla Mannheima víme, že koncepty generací vycházely z určitých předsudků. Ve skutečnosti tady nemáme generace, ale sociální kohorty, a to je úplně něco jiného. Kohortě levicově naladěných aktivistů daleko víc odpovídá kohorta, která je spíš orientována konzervativně nebo katolicky a tak dále. Nejde o generace. Žijeme v komplikovaném postmoderním světě, který se nedá redukovat na nějaké generace a jejich údajné střety. Takže, abych to shrnul, nám v tom prohlášení, které jsem sepsal po zveřejnění záměru, že by se před Palác kultury měla vrátit ta socha, nešlo jen o tu samotnou sochu nebo osobu Jana Hány, i když to byla opravdu odporná persona…

Blažek: … jedna z nejodpornějších vůbec. Ale hlavní je to, že Radostný den je recyklovaná secondhandka. Je to část úvodního figurálního sousoší pro „Stalina“, ze kterého byla odříznuta. Obsahovala ještě figury samopalníků a měla být vztyčena do výšky dvacet devět metrů. Odříznutá část ženy s květinou a dětmi není nic proti ničemu. Ale je to součást realizace, která měla po okupaci v roce 1968 simulovat národu, že Radostný den můžeme mít pouze díky hlavním okupačních vojsk, která nás zachránila před kontrarevolucí. I když to zaměnil s rokem 1945. Tato socha je pro mě jako chodec v esesácké uniformě bez vejložek.

Ale ještě bych se chtěl zeptat, jak to dopadlo?

Vodrážka: Dobře. Stalo se to, co se mělo stát. Kongresové centrum nabídlo, že sochu umístí do muzea. A to je důležité. Proč by Hána nemohl být v nějakém muzeu, kde to bude vyloženo v kontextu? Nám nešlo o to, aby lidé neměli možnost tu sochu vidět. Ale v souvislostech, s poznáním dějin a jejich složitosti. A k tomu nepřispěje to, že se prostě znovu vrátí na místo, kam ji jednou dali. Proč ji tam ale asi tehdy v tom roce 1981 dali? A proč se jmenuje Radostný den? Nic z toho nesmí zapadnout. Protože jak říká George Santayana: Kdo svou minulost zapomene, tomu se objeví přede dveřmi.