S Lubošem Veselým i o tom, proč herci někdy vyhoří

Já nejsem smutný, já jsem často veselý

S Lubošem Veselým i o tom, proč herci někdy vyhoří
Já nejsem smutný, já jsem často veselý

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Luboš Veselý je nenápadně skvělý herec, který každou roli podrží tak, aby stála jako vytesaná. Má zajímavou nostalgickou tvář, ve které je jakési tajemství, na což člověk přijde až po nějaké chvíli, ale o to déle to účinkuje. Léta už je oporou pražského Švandova divadla, kde nyní odhazuje širák v dál v roli Cyrana, kterou málem odmítl. O tom jsme mluvili v divadelní šatně, kam si chodili zakouřit hercovi kolegové. A kolegyně.

Shodou okolností vím, že bratr vaší babičky Karel Šobr (1910–1990) byl tajemníkem ministra Huberta Ripky a po únoru 1948 byl souzen v procesu s Miladou Horákovou. Hrozil mu trest smrti, dostal třicet let, pustili ho na amnestii v roce 1960. Dotklo se to nějak vašeho dětství?

Samozřejmě jsem o tom věděl. A naší rodiny se to dotklo třeba tak, že můj táta chtěl být vojákem z povolání, studoval i vojenskou školu, ale nakonec ho z ní vyhodili, protože se dověděli, že má v rodině politického vězně, svého strýce.

A co že váš otec chtěl být vojákem z povolání?

Asi ho to bavilo… A taky to bylo zabezpečení. Táta se narodil v třiatřicátém roce, vyrůstal v Milíně, to je městečko u Příbrami, kde válka 11. května skončila. Možná ho to ovlivnilo, možná měl představu, že je třeba, aby někdo bránil republiku, možná měl i ideály o statečnosti… Nevím, nikdy jsme se o tom dopodrobna nebavili. Nicméně potom se stal dobrovolným horníkem v uranových dolech.

V Příbrami? Nebo rovnou v Ostrově nad Ohří. Tam jste se narodil, že?

Narodil jsem se v Chomutově, ale v Ostrově jsme bydleli a tam jsem prožil většinu svého dětství. Naši se přestěhovali v rámci osídlování pohraničí, dědeček rozhodl, opustil statek v Milíně a s babičkou a dětmi šli do pohraničí, táta s nimi. Bydleli ve vesnici Damice u Ostrova, kde předtím žili samí Němci, pamatuju si na ty velké domy se statky, které tam byly, na malé náměstíčko, na lesy hned za vsí. U nás se tam tomu říkalo, možná ještě říká, U Veselejch. Tam jsem prožil krásné roky: chodil jsem tam po lesích, objevoval tajná místa, rozpadající se německé vojenské sruby. Jednou jsem tam našel německou vojenskou přilbu.

Když jste pak přišel na studia do Prahy, byla na vás ta divoká periferie znát?

No jeje! Já byl první tři měsíce z té Prahy úplně nemocný. Vůbec jsem nevěděl, co se děje, pomalu jsem nemohl chodit do školy, ta mě tehdy ještě bavila. Až jedna paní doktorka se mě zeptala, odkud jsem, já jí to řekl a ona poznala, že se mi prostě stýská, že potřebuju les a přírodu. Naštěstí jsem měl tehdy dobrého kamaráda, Ondru Vetchého, ještě teď jsme doufám kamarádi, i když se už moc nevídáme. A on byl podobný případ. Byl z Jihlavy, tedy taky z „venkova“, jeho rodiče měli chatu na Okrouhlíku, to je rekreační osada u Jihlavy, trochu se to tam podobá okolí Ostrova. Já jsem k Vetchým mohl kdykoli přijet, cítil jsem se tam jako doma. To bylo hrozně důležité přátelství.

Taky jste podobné fyziognomie, takoví sportsmani.

To zdaleka ne, já jsem sportovec sporadický, on to má v krvi. Ale tehdy jsme si podobní byli. Takoví „venkovani“ v Praze.

Ale jak se ten venkovan vlastně do Prahy dostal? Už v Ostrově se ve vás probudil herec?

Postupně. To bylo tím, že jsem začal chodit do „dramaťáku“, který vedli rodiče Ondry Pavelky, on je taky odtamtud… V Ostrově je velký kulturák z padesátých let. V místní LŠU vedla paní Pejskarová, později Pavelková, a pan Pavelka dramatický kroužek. Tam jsem začal chodit, když mi bylo jedenáct.

Když tak o tom mluvíme, je zřejmé, že pocházíte z jiného prostředí, které se dost lišilo od toho řekněme pražského, kde se někdy herectví dědí a lidé mají zázemí a tradici, jsou tím trochu zhýčkaní. Byla to pro vás výhoda, nebo handicap?

Já jsem to takhle nebral. V té době jsem tolik zhýčkaných spolužáků nepoznal. Ani nevím, jestli nějací byli. Samozřejmě, někdo měl dobré džíny z tuzexu a někdo ne. Já měl džíny ušité z džínoviny, maminka mi je dala ušít v krejčovské dílně, abych měl taky jako džíny, a byla to hrůza. Ale to byl tak maximální rozdíl. Ale třeba Lukáš Vaculík, můj spolužák a výborný kamarád, tak ten měl asi lepší zázemí, maminka operní pěvkyně, tatínek architekt, ale ve skutečnosti Lukáš byl a pořád je strašně hodný a skromný kluk, který to vůbec neřešil. Jednou mi dal levisky: Prosím tě, vem si je, já je nenosím. Ale udělal to úplně přirozeně. Žádné třídní nebo jaké rozdíly jsem nepociťoval.

Takže jste se necítil jako outsider?

Outsider spíš povahově. Já jsem nikdy moc nečetl, nestudoval cizí jazyky, nebyl jsem takový ten intelektuální typ, vždy jsem se lépe cítil v lese a nevadila mi samota. Ale nějak znevýhodněný nebo odstrčený jsem se necítil.

Ale herecký typ melancholika vám docela sedí.

Jo, to mi lidi říkají, že mám smutnou tvář. A ptají se mě, proč jsem pořád tak smutný. Ale já nejsem smutný, já jsem často veselý, jen tak nevypadám.

Nějaká předurčenost podle tváře ale pro herce existuje, ne?

Asi ano. Já si tak do pětatřiceti, možná čtyřiceti myslel, že jako herec dokážu zahrát všechno. Pak jsem začal chápat nějaké limity. Někdo je víc komediální, jiný spíš dramatický, já asi to druhé. Ale pak se stane, že dramatický typ dostane komediální roli a je to přesné a lidi se mohou potrhat smíchy. Příkladem je Olda Kaiser, pro mě nejlepší herec své generace. Komediální i dramatický herec, dokonalý ve všem.

Jaká role je Cyrano?

Spíš dramatická, až tragická. Ale může ji skvěle zahrát i komik. Pan Kaiser by byl určitě skvělý Cyrano.

Hezké, jak jste decentně odpověděl. Ale mě by zajímalo, za jaký herecký typ se považujete, jak o sobě uvažujete?

Když jsem hrál v osmdesátých letech v Divadle na okraji, tak jsem docela často chodil do jiných divadel a vedl takový společenský život; a jednou mě viděla hrát režisérka Lucie Bělohradská a ta se vyjádřila, že ten Luboš Veselý je docela dobrej, ale je to takovej naturščik. A mě se to docela dotklo, protože já se za naturščika nepovažoval, byl jsem přesvědčený, že svou roli vedu, ne že ona vede mě. Ale s přibývajícími lety připouštím, že na tom něco je, že já se opravdu do rolí hodně pokládám a hodně se v nich rozpouštím a stávám se jimi. Je to samozřejmě role od role trochu jiné, také záleží na tom, v jakém jsem rozpoložení, v jaké životní fázi, to všechno u mě hraje svoji roli.

Přitom bych řekl, že jste herec, kterého režiséři rádi obsazují, protože jste důvěryhodný typ. Seznam vašich filmových a televizních rolí je velmi dlouhý a podobné to je i v divadle.

Ano, ale ty televizní a filmové role, to byl často jeden natáčecí den anebo jen jeden obraz, ono to trochu plete, velkých rolí moc nebylo. Ale chápu, jak to myslíte. Na divadle to mám trochu jinak, tady vlastně „není malých rolí“, každá je důležitá.

A pak je velká role, jedna z největších, jakou herec může dostat. Tedy Cyrano.

Ano, ale když jsem zjistil, že se se mnou počítá jako se Cyranem, tak jsem šel za naším uměleckým šéfem a řekl jsem mu: Já se na to necítím, nemyslím si, že je to role pro mě, navíc nejsem úplně v nejlepší kondici a moje maminka je nemocná… Mně bude brzy šedesát let, to už jsem na Cyrana starej, Cyranovi je tak pětačtyřicet…, ne, není to pro mě. Dokonce jsem i uvažoval, že dám výpověď z divadla, že mi tak komplikují život „těsně před důchodem“, protože já tak velké role opravdu nepotřebuji. Třeba o Hamleta bych nikdy nestál. Takové role, to je vždy hrozná zátěž tradice, diváci to už často někde viděli, kritici to porovnávají s tím, jak to třeba hrál pan Rösner nebo pan Hanzlík nebo pan Preiss, pan Holub, pan Depardieu, pan Belmondo… Prostě jsem se do toho nehrnul.

Ale pak jste to přijal.

Ano. Byla to přece jen výzva. Nejdřív jsem si opravdu říkal, že to nemůžu dát, že to je fůra textu a že to vůbec nejde za téhle situace utáhnout. No, máme deset dní po premiéře a až dneska jsem se konečně líp a klidněji vyspal.

Kde jste nechal nos?

My hrajeme moderní interpretaci Martina Crimpa a tam už ten nos není. Nos prostě zmizel, a přitom je všude. Každý máme nějaký nos, ale nemusí být nutně na tváři a vidět. Původně jsme uvažovali o tom, že nejdřív přijde Cyrano do divadla s kordem, širákem a nosem a postupně to všechno odloží, pak jsme to všechno odložili hned. Náš Cyrano to už nepotřebuje. Radek Holub ho hrál s klaunským nosem, někde to hráli s ovázaným nosem, že mu jako hnisá, krvácí nebo tak. Může to být všelijak.

Má Cyranovo jednání nějakou analogii ve vašem životě?

Že bych nějaké ženě psal dopisy pod cizím jménem, to ne. Ale pokud se ptáte na city, na lásku, tak to ano, to pro mě bylo vždycky důležité a hodně to pro mě znamenalo. Dosud to pro mě hodně znamená a myslím, že bude vždycky znamenat.

Vy jste skoro celá devadesátá léta hrál v Brně. Teprve pak jste odešel do Prahy. Brněnští herci jsou zvláštní a je to na nich znát. Bylo to na vás taky znát?

Já tomu nerozumím, proč by měli být zvláštní. Ale je pravda, že jsem to taky už slyšel, a když jsem pak přišel do Prahy, tak jsem na to často narážel: že jako jsem nějaký jiný. Mně to tak nikdy nepřišlo. Já tam prošel asi pěti scénami, hrál jsem v Mahence, v HaDivadle, v 7 a půl, v Radosti, na Provázku…, ale neviděl jsem žádnou velkou odlišnost od Prahy. Tady v Praze jsou taky vedle kamenných divadel i studiová, klasická i experimentální. Mně to rozdělování na Prahu a Brno vždycky přišlo divné.

No, v Brně se myslím žilo víc pospolu a zároveň tam tak nesahala chapadla televize a člověk se nestal tak rychle známým.

Nesouhlasím. Vezměte si pana Polívku nebo pány Lakomého a Karlíka, paní Fialovou a řadu jiných, to byli přece známí herci i mimo Brno. Máte ale pravdu, že se v Brně žilo víc pospolu, že tam se opravdu herci víc znali, a nejen herci, věděli o sobě, pomáhali si, třeba se jezdilo na chalupy, a kdo to uměl, někomu pomáhal třeba s opravami.

Taky jste se toho účastnil?

Ano, já jsem skoro vyučený zedník. Dědeček mě vyučil. A taky jsem se tím i živil. Po roce 1990 jsem jezdil do Německa a Rakouska, kde jsem pracoval jako zedník. Takže jsem i několikrát praštil s divadlem a šel se živit rukama. Nebo jsem šel ke kravám.

Ještě k tomu máte sklony?

Teď už míň, ale kdyby se něco stalo, třeba skončilo divadlo nebo zase uhodil covid, tak jsem schopen se uživit rukama. Ne že bych si to teď přál, ale ještě bych to zvládl.

Znám herce, a třeba i dobré, kteří v nějakém okamžiku skončili s herectvím, protože je to přestalo naplňovat. Měli pocit, že to není to, co chtějí dělat, neboť vlastně hrají něco jiného, než jsou.

Ano, to si lze představit. Herectví je náročné povolání. Když jsem byl mladší, tak jsem to řešil tím, že jsem z něj utíkal a šel třeba k těm kravám do Votic. Ani jsem si úplně neuvědomoval, jaké problémy tím můžu způsobit, kolegům, provozu divadla a podobně. Tak jsem odešel ve třetím ročníku na konzervatoři k Inženýrským stavbám, pak jsem se přece jen vrátil, školu jsem ale nedokončil, to už jsem začal hrát v Divadle na okraji a hraní pro mě bylo důležitější, ale taky jsem už měl od věcí odstup a věděl, že hraní není všechno. Je to individuální. Tehdy se nepoužívalo slovo vyhoření, ale myslím, že to bylo ono. Herectví k tomu má docela předpoklady. Někteří herci začnou pít, někteří to začnou nenávidět, hodně herců to ale vydrží, protože mají důvod a potřebu to vydržet.

23. října 2021