Čemu lze ve Vídni jen těžko uniknout

Nahé ego Egona Schieleho v Albertině

Čemu lze ve Vídni jen těžko uniknout
Nahé ego Egona Schieleho v Albertině

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ve Vídni není možné minout se s Egonem Schielem, i kdyby se o to člověk snažil sebevíc. Chodec jde po Karlově náměstí (Karlsplatz) a už stojí před nedávno zrekonstruovaným Domem umělců, Künstlerhaus, příkladnou budovou z roku 1865, tedy z velkolepých časů Vídně, kdy se budovala Okružní třída, po níž pak nakráčela do města moderna. Před dvěma lety v tom domě zahájila svůj provoz „druhá scéna“ slavné Albertiny, galerie Albertina modern. A tam už vidíme plakát se známým Schieleho autoportrétem v oranžovém kabátě zvoucí na výstavu Schiele und die Folgen, tedy asi Schiele a následky… Nebo Schiele a co následovalo. Následuje tedy nezbytná návštěva, k níž bude příležitost do 23. ledna 2022.

Co jsou ty následky? Na to je složitá odpověď, ale zcela jistě úžas, který už přes sto let způsobuje Schieleho gesto zmučeného, samo sebou ztýraného, a přitom narcistně do sebe zamilovaného těla, zachycovaného v nejrůznějších, pokud možno co nejvíce provokativních pozicích. Tyto portréty a především autoportréty našeho génia tvoří jádro a východisko výstavy, která pak v druhé části shromažďuje několik příkladných soudobých umělkyň a umělců, nejen rakouské provenience, na nichž jsou „následky“ po Schielem snad patrné. Jsou to jména známá i mimo Rakousko: Maria Lassnig, Günter Brus, VALIE EXPORT (psáno prosím s velkými písmeny), Elke Silvia Krystufek, Georg Baselitz, Cindy Sherman a další… Zajisté jména vhodná pro pozorování, ale co naplat, hlavní je Schiele a jemu se jen tak něco nevyrovná.

Jeho šedesát vystavených děl – až na výjimky autoportrétů – ze sbírek Albertiny je přehlídkou (dalo by se říct slide show) malířových tváří, těl, končetin a údů. Jsou dokladem vysokého stavu fascinace sebou samým, trýzně sebepozorování a slasti sebeobnažování. Schiele byl, jak známo, mistr erotického portrétu, ženského, kde mu jako modely sloužily ženy k tomu zralé i nezralé, ale také mistr erotického portrétu mužského, kde si k tomu nejlépe posloužil on sám. Portrétoval se obsedantně, zkoumavě a bez zábran, jako by se potřeboval vtisknout sám do kresby nebo malby, proniknout ji svými slabinami, tkání, pohlavím. Jsou to do jednoho mistrovské práce dokonalého kreslíře, pro kterého bylo kreslení a malování opravdu jako dýchání: zůstaly po něm dvě stovky olejomaleb a několik tisíc kreseb, akvarelů a temper. Kreslil suverénně a spontánně, skicák na koleni, uhel nebo tužku v ruce, bez zaváhání, lomenými přerušovanými čarami, jež dokonale vystihovaly, co vystihnout měly. Nikdy prý negumoval, nikdy se nemýlil. Talent byl patrný už v dětství, pak si ho všimli učitelé na škole, jako čtrnáctiletý byl už přijat na vídeňskou akademii. Tu nedokončil, protože na to neměl povahu a škola mu prý neměla co nabídnout. Měl své mistry, především Gustava Klimta, kterého bezmezně ctil, ale nebylo mu ani dvacet, aby věděl, že půjde sám a svou cestou. To bylo v roce 1910, po jarním setkání s Klimtem, kdy mu ještě předá několik svých kreseb, on je ocení, ale Schiele pak už si napíše do deníku známou větu: „Do března jsem si prošel Klimtem, teď už jsem zcela jiný.“

Egon Schiele: Autoportrét v paví vestě (1911) - Foto: Jiří Peňás

A opravdu, počínaje rokem 1910 Schiele už nikoho nenapodobuje, už ho nelze řadit ke klimtovské secesi, jeho postavy, ženské i mužské, jsou úplně jiné než ty klimtovské pohádkové a vznešené bytosti posazené ve zlatě. Jeho ženy nemají v očích ani trochu té blaženosti a jiskřivosti, jejich erotika je temná a bolestivá, je to libido nemocných a nenaplněných emocí a tužeb, nebo libido vyčerpané a vysáté přemírou vášně. Schiele se netajil ve svých kresbách a malbách sklony k perverzi a sexuální posedlostí. Také nikdo před ním a nikdo po něm nemaloval masochismus s takovou bolestnou výstižností a pravděpodobně i znalostí jako on. Schiele přitom nebyl realista nebo naturalista, naopak, v jeho obrazech je mnoho mystiky, symbolismu a tajemství. Je neodmyslitelný od kulturního klimatu Vídně posledních předválečných let, nepochybně se k němu donesly vývody Freudovy psychoanalýzy a zaujalo ho učení antropozofie Rudolfa Steinera, jehož byl stoupencem, ale vždy se projevovalo hlavně jeho ego, bouřlivé a vášnivé, a přitom sebetrýznivé ego Egona Schieleho. Ten je pak v dějinách umění, do nichž ho kunsthistorici pustili až v šedesátých letech (do té doby to byl obskurní zjev z periferie Evropy), sice řazen k expresionismu, ale hlavně je to on sám, okamžitě rozpoznatelný a současně nenapodobitelný.

Schiele samozřejmě není vynálezce autoportrétu ani psychologického autoportrétu: první se snad připisuje Dürerovi a takový Rembrandt maloval sám sebe aspoň dvakrát do roka od mladíka po starce, žánr uměleckého autoportrétu většinou v důstojných pozicích pak prochází celým západním malířstvím. Schieleho autoportréty jsou ale něco jiného. To není pouhé zachycení podoby a stavu, u něho je to manifest, provolání, výkřik. Schiele stojí na začátku zuřivé posedlosti umělců svou rozervanou osobností, která se projevuje nutkavou potřebou předvést se jako co nejobnaženější, nejzranitelnější, nejpolitováníhodnější bytost, ovšem bytost zvláštního druhu, která má budit obdiv, lítost, uznání. V pózách vychrtlého, až rachitického těla, zkrouceného a zhrouceného, které nutkavě obnažuje a roztahuje bez větších zábran nohy, mezi nimiž svítí zarudlý genitál, se do malby či kresby otiskuje zuřivá touha po sebevyjádření, které nezná mezí. Nic nemůže být skryto, nic nemůže být zahaleno, všechno je nahé, obnažené, křičící. Jsou to velmi sexualizované, často autoerotické scény či momentky vytvářené při pohledu do zrcadla, ruka někdy drží genitál, ten je někdy eregovaný, jindy schlíplý. Barva těla je někdy mrtvolná, zelenožlutá nebo modrošedá, jen penis je zářivě rudý.

Sedící pár (1915). - Foto: Jiří Peňás

Ne všechny obrazy jsou akty, najde se i Schiele oblečený, někdy jako dandy ve skvěle padnoucím švestkovém obleku a vestě s pavími knoflíky: výraz jeho obličeje je dokonale estétský, krásná tvář s velkýma tmavýma očima a lehce pohrdavým či koketním pohledem. Ten je provázen prazvláštním gestem rukou, široce rozevřenými štíhlými či kostnatými prsty, které jako by někam ukazovaly. Schiele rozevírá prsty k obličeji zvednutých rukou i na známých fotografiích, které s ním v roce 1914 vytvořil ve Vídni žijící český fotograf Josef Antonín Trčka, ty se pak staly ikonou „tváře moderního umělce“. Co asi takové gesto mohlo znamenat, kam a na co mohlo ukazovat? Výkladů je mnoho, třeba je to náhoda nebo šifra pro zasvěcence, ale existuje i výklad patologický, totiž že mnoho z těch nervních, zkroucených póz vyjadřuje zkušenost malého Egona s progresivní paralýzou jeho otce, Adolfa Schieleho, který v roce 1905 zemřel na následky pohlavní nemoci, syfilidy. Schiele byl svědkem umírání svého milovaného rodiče, jenž v posledních fázích nemoci již zcela propadl šílenství.

Tragická rodinná anamnéza, úmrtí několika sourozenců, citově chladná matka a vybujelý erotismus mladého neurotika, který vyrostl v ženském světě (měl, stejně jako Kafka, tři milované sestry, tu nejmladší unesl do Terstu, kde s ní pravděpodobně měl incest), to všechno se nemohlo neprojevit v díle, které celé vzniklo do osmadvaceti let života. Ten, jak známo, ukončila španělská chřipka 31. října 1918. Zemřel několik dní po své těhotné manželce, Editě Harmsové, kterou si vzal ve válečném roce 1915. Na akvarelu z téhož roku namaloval sebe i ji v objetí: Schiele sedí polonahý s vyhrnutou košilí mezi rozkročenýma nohama své ženy. Jeho výraz je vytřeštěný, zoufalý, osamocený, její rezignovaný a vyhaslý. Dokonalá samota dvou lidí, kterou nezmění ani nejtěsnější blízkost těl.

Pro Čechy je Schieleho přelomový rok 1910 zajímavý tím, že jeho část stráví umělec v Českém Krumlově, odkud pocházela jeho česká matka (Krumlov, Krumau, byl ovšem většinově německý), kde měl příbuzné a kde měl snad v úmyslu pokusit se v malém domě na břehu Vltavy žít: družkou je mu bývalá Klimtova modelka Wally Neuzil, tedy asi Neužilová. Jak známo, krumlovskou epizodu ukončí mravnostní skandál, když se provalí, že Schiele se pokoušel malovat nezletilá děvčátka. Utíká z Krumlova zpět do Rakous, ale justici neuteče a ta ho v Sankt Pöltenu odsoudí v dubnu 1912 ke třem dnům (!) ve vězení. Krutý soudce spálí nad svíčkou několik jeho kreseb. I během těch tří dnů malíř ve vězení kreslí, výsledkem je několik akvarelů, na kterých se vězeň Schiele zachytí na vězeňské pryčně přikryt dekami a přikrývkami, ze kterých vyčuhuje jen dohola vystříhaná lebka. Obrázky nesou protestní názvy, třeba: Zakázat umělce znamená zavraždit klíčící život! Nebo: Pro umění a lásku rád vytrvám! Z dálky sotva začínajícího dvacátého století, které mělo to všechno před sebou, zní toto volání na tři dny odsouzeného geniálního zvrhlíka skoro dojemně.