Byl jsem tu a možná zase přijdu (Ludvík Vaculík)

Referát o třetí cestě do Brumova

Byl jsem tu a možná zase přijdu (Ludvík Vaculík)
Referát o třetí cestě do Brumova

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Brumov – malé město v okrese Zlín, kdysi potupně přejmenovaný na Gottwaldov. Spisovatelovo rodiště. Z pamětihodností vyniká zřícenina hradu a pak rodák Ludvík Vaculík, což zatím místním zcela nedochází. Leží úplně u Slovenska, při Vlárském průsmyku, kudy na Moravu pronikaly v minulosti různé orientální hordy a tlupy, jejichž genofond je na obyvatelstvu dosud příznivě patrný (viz spisovatelova tvář a vůbec). Lokalita a okolí byly mnohokrát přímo i nepřímo autorem popsány, například v prvním a de facto jediném autorově bestselleru, Sekyře. Podobně jako v případě Škvoreckého Kostelce/Náchoda z toho mnozí místní nebyli nadšeni, neboť se poznávali a autora považovali za odrodilce, který je v Praze pomlouvá. Byla pak období, v nichž když tam přijel, raději ho nezdravili. To se přece jen už změnilo. Také už tam tolik nejezdí.

Když bylo Ludvíku Vaculíkovi pětaosmdesát, tak jsem do novin, ve kterých jsem tehdy byl, napsal Vaculíkovu abecedu, kde pod písmenem B byl pochopitelně Brumov. Pod písmenem K jsem napsal o jiném důležitém jevu s Vaculíkem spojeném: Kozy – někteří čtenáři by pod tímto písmenem očekávali komunismus, ale o tom už bylo napsáno leccos (viz autorův fejeton z roku 1989 Komunismus je bití, jenž je asi nejostřejším, co o věci bylo v Čechách napsáno). Vztah ke koze domácí není o nic méně důležitý. Jako čtrnáctiletý napsal „Na pastvě je vždy velká legrace“ (Milí spolužáci / Kniha indiánská, 1995). Kozy byly prvním kolektivem, jenž mu byl svěřen. První sociální a biologická pozorování prováděl též na nich. Skromné, vytrvalé, užitečné a přitom paličaté zvíře mu muselo být blízké podstatou. Zároveň nelze přehlédnout jaksi sublimovanou sexualitu tohoto zvířete, byť jde jen o její parciální část (u kozy) či doslovnou (u kozla). Vaculík zvolil kozu za své emblematické či totemové zvíře: viz razítko.

Hrad, řekl, je hradem pomezním, zřízený na zemské stezce do Uher. Obléhaný husity, Švédy, roku 1663 ho plenili Turci a Tataři, o deset let později Thökölyovci, dvacet let nato i s okolím Rákoczyho kuruci. - Foto: Jiří Peňás

Kozy pásával na stráni Řehořůvka – vlastním jménem Arizona. Hnědá louka, vlnovitě stoupající k lesíku zaklíněnému do hlinité stráně, napsal v Českém snáři, strana 398 a přiložil fotografii s železniční tratí. Po ní jsme jeli před čtrnácti dny a na příslušném místě Jan Vaculík, tedy syn, mávl rukou a řekl: Arizona je tam nahoře, načež vlak vjel do tunelu. Vnitřek vláčku se rozsvítil mobily, neboť lidé si řekli, že ve tmě to bude originální foto. Ti lidé byli účastníci vaculíkovského semináře, který tam organizovali synové Jan a Ondřej. Seminář měl část odbornou, společenskou a výletní, jež probíhala v tom vlaku. Byl to historický vláček, který je už jen v depozitáři na slovenské straně, v Trenčianské Teplé, odkud byl vypůjčen. My jsme s ním jeli do Horní Lidče, tam se obrátil a jel zpět. Já tam vystoupil a pokračoval do Vsetína.

Den předtím byl ode mě očekáván odborný referát, toho se účastníci nedočkali. Mělo to být hluboké ontologické zamyšlení nad významem místa čili genia loci ve Vaculíkově díle. Kvalifikovala mě k tomu skutečnost, o které ovšem organizátoři nevěděli nebo na ni zapomněli, zato já jim tam skromně připomenul, že jsem nositel Ceny Ludvíka Vaculíka. Možná jediný. Dosvědčil by mi to Rychlík Břetislav, který mi to nedávno připomněl, Stoilov Viktor a jedna tehdy mladá spisovatelka, která jí ovšem tehdy ještě nebyla, a nevím, jestli si na to pamatuje. To bylo v roce 2004 v Uherském Hradišti na Letní filmové škole. Seděli jsme v jedné z těch venkovních restaurací a tu se k nám blížil Ludvík Vaculík s paní Vaculíkovou, kteří tam byli jako hosté, a tak se procházeli po Hradišťu. A vtom mě Vaculík uvidí a zvolá: „Pane Peňási, já pro vás něco mám.“ A blíží se k našemu stolu. Já se trochu děsím, oč jde, a vtom on se přede mě postaví, já tedy taky a on vytahuje peněženku a z ní čtyři stovky, strká mi je do ruky a říká: „Vyhlašuji pana Peňáse vítězem Ceny Ludvíka Vaculíka za nejlepší větu o něm.“ Já na něj udiveně hledím, jestli se nezbláznil, a on pokračuje: „Ta věta zní: Při setkání s Vaculíkem mají lidé sklon mluvit nářečím, i když odnikud nejsou.“ Nevím, jestli je to na cenu, ale na obsahu té věty trvám. Čtyři stovky jsem přijal s podmínkou, že je hned utratíme za lepší alkohol. To se stalo.

V Brumově jsem byl vědomě třikrát, naposledy tedy teď. V roce 2000 a pak v červnu 2015 na pohřbu a potřetí teda teď. Nevědomě možná taky, totiž v prenatálním stavu, neboť moji rodiče bydleli v šedesátých letech ve slovenské Dubnici nad Váhom, která je odsud přes kopec a tudy, přes Vlárský průsmyk, jezdili domů do Prostějova. Můj otec měl motorku, ale trochu pochybuju, že by máma se mnou v těhotenství na ni usedala, i když to nemůžu vyloučit. Bohužel už se jí na to nemůžu zeptat... Když jsem viděl Brumov poprvé, napadla mě jeho podobnost s Kraslicemi, kam jsem byl odvlečen na dětství a mládí. Obě městečka jsou zhruba stejně veliká, Kraslice tedy trochu větší, obě těsně na hranicích, obě položená v táhlém údolí, oběma projíždí regionální mezinárodní vlak, dokud ho Slováci nezrušili, to Sasové ho naopak drží. I nějaký zřícený hrad by se tam našel, o ten brumovský se lépe starají. No a také tam je nějaký spíš už zkrachovalý menší průmysl, komíny na okraji a pak hřbitov na kopci. Ale pak je tam hodně rozdílů, třeba v obyvatelstvu, které je zcela jinak zakořeněno.

V tom roce 2000 jsme přijeli do Brumova s Viktorem Stoilovem, mrzlo, město a okolní kopce byly pod sněhem. Důvodem bylo promítání filmu, který s Vaculíkem natočil Rychlík, jak jinak. Promítal se v sále místního kulturního domu v Bylnici, se kterou je Brumov spojen úředním rozhodnutím. Večer se šlo kamsi, nakonec k Orlům, u kterých Vaculíkovi, když přijeli do Brumova, bývali. Paní Orlová byla temperamentní žena v sukni, takový ten velmi ženský typ, co se Vaculíkovi jistě líbil, veliká zpěvačka a veliká vykladačka, která co vykládá, rovnou předvádí, jak o ní napsal v Polepšených pěsničkách. Toho jsme byli užaslými svědky. My s Viktorem jsme přenocovali pak v penzionu a ráno šli na obhlídku Brumova. Vaculík šel s námi. Občas se zastavil a mávl třeba rukou: Tam je Arizona, kde jsem pásával kozy. Tam je Holý vrch, 830 metrů nad mořem, na něj je výhled z hřbitova. Na hřbitově leží paní učitelka Svatoňová, drží mi místo. A jdeme na hrad.

Zvláštní, poněkud orientální skleněnou stavbu daly postavit sedmdesátých letech úřady, aby konkurovala tradičnímu kostelu. - Foto: Jiří Peňás

Tak jsme se vydali zasněženou pěšinou nahoru na hrad, který se jevil jako rozvalina, vhodná tak na zřízení šibenice. Došli jsme k hradnímu valu, Vaculík se trochu zadýchával, já sledoval, jestli drží balanc. Hrad, řekl, je hradem pomezním, zřízený na zemské stezce do Uher. Obléhaný husity, Švédy, roku 1663 ho plenili Turci a Tataři, o deset let později Thökölyovci, dvacet let nato i s okolím Rákócziho kuruci. Všechny tyto devastující vpády, po kterých byl kraj zcela zpustošen a obyvatelstvo skoro vybito, měly příznivý vliv na hudebnost zbylého lidu. Pak jsme sešli zpět do obce a zašli do hospody na čaj s rumem.

V červnu 2015 jsme s Viktorem jeli do Brumova za Vaculíkem podruhé. Já vezl věnec Lidových novin, Viktor Knihovny Václava Havla. Rakev byla vystavena v obřadní síni na brumovském hřbitově. Zvláštní, poněkud orientální skleněnou stavbu nechaly postavit v sedmdesátých letech úřady, aby konkurovala kostelu, který je hned vedle. Teď se docela dobře hodila. Rakev v ní ležela na márách ozdobena květy a hlídána dvěma šuhaji v krojích. Ti drželi čestnou stráž. Kolem byly věnce od různých osob, přátel a institucí. V bezpečné vzdálenosti od sebe od Miloše Zemana a od Karla Schwarzenberga. K rakvi přicházeli lidé, Vaculík to sledoval energickým pohledem z černobílé zvětšeniny, která stála na podstavci. Někteří Brumovjané mu byli trochu podobní.

Teď jsem došel na hřbitov a po paměti šel úplně nahoru, protože jsem věděl, že od hrobu je hezký výhled.

Znal a oceňoval jsem také větu z Českého snáře: „Hřbitov je velice pohodlný, třebaže neveliký.“ Hrob mají s paní učitelkou Svatoňovou a manželkou Marií čili Madlou, která tam přibyla v roce 2020, pěkný a světlý. Je na něm nápis „Byl jsem tu a možná zase přijdu“. To já možná taky.

 https://www.jiripenas.cz/fotoblog/

20. října 2021