KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse

Kdyby byl John Lennon z Blavy (jako Meky)

KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse
Kdyby byl John Lennon z Blavy (jako Meky)

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Dnes, v pátek 19. 11., má pohřeb Miroslav Žbirka a člověk, který ho zaregistroval někdy na začátku 80. let, je tím pořád docela zaskočený. Tak to bylo před týdnem, kdy jsem tu zprávu uviděl a šokovaně zvolal: Meky!? To snad ne! Meky?!

Meky přece byl ten věčný chlapec, chalan, spíš moderný než nemoderný, jistěže s roky přibývajícími, ale pořád trochu student, takový měkce našlapující šoumen, plachý skorointelektuál s houpavou slovenštinou, která zněla, jako by ji vyslovovali ti čtyři z Liverpoolu, kdyby byli z Blavy. Ten tady měl přece být dlouho a dlouho, ten přece skoro vůbec nestárl, jako skoro nestárneme my, takže je to svým způsobem osobní věc, když teď, jak se poněkud nesmyslně říká, odešel.

Lze mít proto za jisté, že ten výkřik, nebo spíš hluboké udivené povzdechnutí znělo minulý týden z mnoha hrdel, a to nejen generačně spřízněných. Ale myslím hlavně těch, pro které byl jeho výskyt tehdy úkazem, který nečekaně spadl z východu republiky do dosti prkenných a trapných poměrů českého estrádního popu;vřítil se tam najednou s novou slovenskou vlnou, která měla úplně jiný šmrnc a esprit, určitě byla mnohem víc sexy a cool, tedy zápaďáčtější, což bylo i tím, že v Bratislavě se dala chytit bez problémů Vídeň a taky na korze v Blavě to vždycky žilo trochu jinak než v umrtvené Praze, tedy aspoň se to říkalo.

Ne Praha, ale Bratislava byla tehdy víc free město, aspoň v těch mýtech a legendách: tehdy jsem si představoval, že vystoupím na nádraží čili na hlavnej stanici a za chvíli potkám Mariana Vargu nebo Deža Ursinyho, nebo dokonce Lasicu a Satinského, kteří jsou všichni mnohem sympatičtější než ty české povolené hvězdy, tedy až na pár výjimek. A pak taky toho Žbirku, který se ale mezitím přesunul do Prahy a o kterém bylo čím dál víc slyšet a všude se šířil jeho kult, jemuž propadaly inteligentnější holky, takže i ti inteligentnější kluci, kteří mají vždy v takových věcech výhrady, museli uznat, že na něm něco je. Přinejmenším působil tak nějak normálně a přirozeně, což bylo velmi netypické, ale přitom velmi působivé.

Ne, neznal jsem ho osobně a k popu jsem nikdy úplně nepřilnul a hlasitější hudba se mi lety vzdaluje, ale Žbirka byl přece jen úkaz, který pop přesahoval, byl opravdu melodik a hitmaker, ale zároveň byl nositel stylu, velmi decentního a uměřeného, ale přece jenom, vlastně tím spíš silného a působivého. Stylu, který se nemusel ani moc prosazovat a na sebe upozorňovat, ale o to víc s ním bylo člověku příjemně, jako když člověk slyší nějakou nevtíravou, ale opravdu hezkou píseň, kterou klidně mohl napsat třeba Lennon, jemuž se Žbirka trochu talentem, hudebním cítěním, ale třeba i jinak podobal. I když měl přitom tolik vkusu, že to zas tak moc nedával najevo.

 

19. listopadu 2021