Cesta k hrobu malíře C. D. Friedricha

Saský záhon v podzimním šeru

Cesta k hrobu malíře C. D. Friedricha
Saský záhon v podzimním šeru

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Po cestě do Drážďan, míjeje krajinu Českého středohoří, mě napadlo, že bych se, až tam dojedu, měl konečně vypravit k hrobu Caspara Davida Friedricha. Největší malíř německého romantismu, můj obzvláštní oblíbenec mezi malíři, které mám rád, byl vlastně krajan, nebo spíš soused. Z Drážďan, kde strávil polovinu života, to měl do Čech jenom kousek a při pohledu na obrazy, které z těch cest vznikly, je zřejmé, že to tady vnímal jako svůj vlastní přírodní prostor, který k němu mluvil a jehož řeči rozuměl.

Cest po Čechách podnikl několik, v roce 1807 prošel právě České středohoří (Böhmisches Mittelgebirge), v roce 1810 to protáhl do Obřích hor, tedy do Krkonoš, čímž možná duchovně připravil cestu našemu K. H. Máchovi, který ho – nevědomky – následoval o dvacet let později. K stáru se byl několikrát léčit v Teplicích, což byly takové přidružené lázně saského královského dvora. Vedle Goetha byl Friedrich další velký cestovatel do Čech, byť jen do jejich okrajových, tedy „německých“, oblastí: Prahu nenavštívil nikdy ani jeden z nich.

Hřbitov, kde C. D. Friedrich od roku 1840 leží, se jmenuje Trinitatisfriedhof, tedy Svaté Trojice, protože se rozkládá u stejnojmenného evangelického kostela, na němž jsou stopy po bombardování z února 1945, vlastně ani ne stopy, ale celá amputace, nahrazená moderní dostavbou. I tak je to jedna z mála zachovaných historických staveb široko daleko, protože celá tato centrální městská čtvrť, Johannstadt, byla téměř srovnána se zemí. V čase NDR se tady nastavěly paneláky, takže kosti C. D. Friedricha, toho mistra večerních scenerií a snivých krajin, leží v srdci jednoho obrovského sídliště, které je ale velkoryse posazené do zeleně, jež teď na podzim vydechovala mokrou vůni spadaného listí.

Tak jsem vystoupil z autobusu u nádraží, šel tou známou cestou, strávil několik hodin v Zwingeru u „starých mistrů“ a pak se vydal po labském nábřeží, na které je nádherný pohled zvlášť z druhé strany. Minul jsem zámek a Dvorní kostel, kam stojí za to vejít, protože hned po straně je nádherný obraz mrtvého Jana Nepomuckého od „našeho“ Františka Xavera Karla Palka, ano, toho Arbesova malíře Svatého Xaveria z Mikulášského chrámu. A pak se projdou Brühlovy terasy a za Albertinem, kde v oddělení „nových mistrů“ je domov mnoha z mistrovských Friedrichových krajin, nočních i denních, stál kdysi dům, kam se malíř se svou rodinou v roce 1820 nastěhoval. Tam žil s manželkou Carolinou, která byla o šestnáct let mladší a jejíž postava se občas objeví na jeho „domácích“ obrazech. Vždy jen zezadu, s odvrácenou tváří, jak hledí z okna, za nímž plují lodě, které ta žena doprovází pohledem, jejž nevidíme. Lze si tedy jen představovat, jaký ten výraz ve tváři byl. Vlastně snad všechny Friedrichovy figury byly zezadu, nejspíš však ne proto, že by neuměl namalovat tvář. Ta jeho na několika portrétech připomínala nepříjemně vyrušeného nočního dravce.

Friedrich nebyl rodák z Drážďan a jeho lodě a moře, které tak často maloval, to jsou nejen symboly, ale také vzpomínky na dětství a mládí v Greifswaldu, městě na břehu Baltu, kde se narodil roku 1784. Jeho první cesty směřovaly na sever, do Dánska, kde studoval na kodaňské akademii. Tam se seznámil s celoživotním přítelem, norským malířem Johannem Christianem Dahlem, který pak za ním přišel do Drážďan a bydlel s ním několik let v domě An der Elbe 33, který rovněž smetlo únorové bombardování na konci války. Norský klasik Dahl byl, dalo by se říct, specialista na noční obrazy, jeho nádherný obraz Drážďany za měsíčního svitu zachycuje labskou siluetu, jako by to byla krajina stříbrného snu, který se zdá neposkvrněné mysli. Na obrazech německých romantiků je právě fascinující to hledání rovnováhy mezi tichou atmosférickou nádherou krajiny – a stavem duše, která chce do krajiny vstoupit a nalézt v ní klid, jenž však zároveň může být smrtí. C. D. Friedrich byl největší mistr tohoto umění ticha a velebnosti, do které se člověk chce ukrýt a splynout s ní, čímž dovrší svou pozemskou cestu. Předtím je však vystaven zkouškám, kterým se nemůže vyhnout, což ví postava na jeho asi nejslavnějším (ale nikoli nejtypičtějším obraze) Poutník nad mořem mlh, kde Poutník se zrzavou kšticí, kterou měl i malíř, bledý Němec od Baltu, hledí dolů do údolí, nad nímž se tyčí vrcholy skal (jde o České Švýcarsko, další krajina na dosah), a on ví, že za chvíli bude muset sejít dolů, do těch mlh, mezi ty výpary, do světa přízemních bojů a povrchních lidí, protože jinde než mezi nimi se nakonec žít nedá.

Na chvíli cestu na hřbitov přeruším a napíšu, kde jsem přespal. Když se už začínalo v Drážďanech stmívat, tak jsem nasedl na regionální vlak a odjel třicet kilometrů směrem na východ, do města Bischofswerda, kterému by se dalo česky říct Biskupice. Objednal jsem si tam skromný pokoj v hotelu Evabrunnen, tedy Evina kašna, neboť před vchodem opravdu stála nádrž, z níž čněla socha Adama a Evy, nad jejímiž nahými postavami vyrůstal strom ve tvarů jakési muchomůrky obsypané zlatými jablky. Když jsem tam dorazil, byla ale už zcela tma a město bylo tiché, jen jeden turecký kebab na náměstí nabízel své služby. V hotelu po mně nic nechtěli, tedy kromě zaplacení, žádné morové dokumenty a pasy, ani roušky zde nenosili, jako by člověk vstoupil oproti hygienickým Drážďanům do jiného světa. Tady se čas zastavil a zůstal v nehybnosti někdy před dvaceti lety, dokonce v jedné poboční místnosti se dalo kouřit, čehož já už jsem nevyužil, ale několik mužů s řídkými enderáckými kníry tam alternativně a statečně vzdorovalo duchu času.

Ráno po snídani bylo listopadově zataženo, prohlížel jsem si město, i když tam nebylo moc co, ale to mi nevadilo: čtvercové náměstí, evangelický kostel s pěknou bílou věží, radnice ve tvaru krychle, kupecké domy, které několikrát padly za oběť požárům, největší při tažení francouzských vojáků Saskem v roce 1813, kdy město vyhořelo celé. Nejhorší válka ho obešla, bombardovat tu nebylo co. I tady, jako skoro v každém saském městě, stojí jehlan opatřený žlutozeleným saským královským znakem, kterým prochází napříč routový věnec. Kdo ví, co je to routový věnec, může si oddychnout a nemusí číst dál… Ti ostatní bez toho mohou klidně také žít. Ty sloupy ale zajímavé jsou: úředně se jmenují Saské dvorské poštovní vzdálenostní sloupky (Kursächsische Postmeilensäule) a je to saská zajímavost z časů Augusta Silného, tedy ze začátku 18. století. Krásně vyvedené milníky sloužily k jakýmsi administrativním účelům, hlavně aby se vypočítal ceník poštovních služeb, které se tehdy zaváděly, takže je na nich pěkným kurentem vyvedeno, jak daleko to má turista pěší chůzí do blízkých i vzdálených míst, pokud se tam pěšky vydá. Takže třeba odsud, z Biskupic, by to bylo sedm hodin do Drážďan, čtyři hodiny do Budyšína, šestnáct hodin k nám do Teplitz. Vše prověřeno dvorskou kanceláří pro Vyměřování světa čili Die Vermessung der Welt, což je také název skvělého románu Daniela Kehlmanna o základní německá zálibě, od níž lze odvodit všechno, čím Němci přispěli světu, v dobrém i hrozném smyslu.

Ale o den dřív jsem stále byl na cestě k hrobu C. D. Friedricha, který jako romantik mohl mít o tom vyměřování světa své pochybnosti, protože jeho krajiny jsou krajiny vyměřované duchovně, tedy spirituálně, i když nesmírně precizně a podrobně. S přibývajícím věkem podléhal melancholii, která se střídala se záchvaty vzteku a výbuchy (bezdůvodné) žárlivosti na oddanou Carolinu. Pečoval o něj přítel, malíř a lékař, Carl Gustav Carus, takový saský Purkyně, který na svém mistrovi studoval spojení rozpadu fyzických a duševních sil. Oba velcí drážďanští umělci leží nedaleko od sebe, Friedrich v hrobě tak nenápadném, že jsem se musel zeptat jedné paní, vedla mě kousek k prostému hrobu, který vypadal jako německý záhon na podzim. Ten už byl v pokročilé fázi, takže za chvíli na něj padal soumrak.

 https://www.jiripenas.cz/fotoblog/

24. listopadu 2021