Vražda babičky Ludmily ve světle mytologickém

Kozí tety a strýcové na Tetíně

Vražda babičky Ludmily ve světle mytologickém
Kozí tety a strýcové na Tetíně

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ještě jsem je neviděl, a už jsem ucítil jejich vůni. Stádo koz důstojně zaujímalo pozice na drnech vyčnívajících nad strmým srázem, pod nímž vedla trať a kousek dál tekla Berounka. Mají tady nádherný výhled do údolí a nejspíš i vědí, že jsou na takových sceneriích fotogenické. Jeden kozel se mi přímo vnucoval do záběru a nedal se odradit ani mým pokusem o staročeské zaklínání: Krleš!, Krleš!

Byli to tedy tetínské kozy a strýcovští kozlové, možná trochu kozy rodinné a posvátné, i když těžko říct, v jakém smyslu. Zda křesťanském, nebo ještě pohanském, nebo nyní už spíš ateistickém, tedy spíš neznabožském, neboť na Tetíně je možné všechno. Jméno, toho místa, ne koz, by mělo pocházet od kněžky Tety, prostřední Libušiny sestry, ale to je jen jednoduchá etymologie, i když Kosmas, který si to možná vymyslel, píše, že Teta „vystavěla a svým jménem nazvala hrad Tetín, polohou velmi pevný, na vrcholu strmé skály u řeky Mže“. U řeky Mže? No ano, protože Berounka je vlastně Mže, to jméno si píár oddělení berounské radnice vymohlo až v 17. století, to ale jen tak na okraj. Nuže, Kosmas se o té Tetě vyjadřuje poněkud rozporuplně, neboť na jedné straně ji oceňuje jako „ctihodnou ženu jemného citu“, navíc v celibátu žijící, což on tedy nežil, neboť měl Božetěchu a syny, ale na druhé straně se mu nelíbí, že „navedla hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl Oreádám, Dryádám a Amadryádám“. To, uznejme, skutečně nebylo moc rozumné, zavádět nějakou řeckou mytologii na Berounsku, kde měli své osvědčené metody, což Kosmas dál už napravuje, když píše, že je též učila „modlit se k hluchým a němým bůžkům“, jež si ti „nerozumní vesničané sami udělali“. Takže je vlastně učila rukodělné výrobě a terapeutické metodě hovoru s loutkou či maňáskem. To se hodí v případě osamělosti a duševní pokleslosti. Lépe s němým bůžkem mluviti než ve flašce pomoc hledati.

Cesta na Tetín je nejhezčí pěšky úvozovou cestou od Berounky čili Mže. To kouzelné místo je od Prahy v lehce dosažitelné vzdálenosti: z vlaku se vystoupí v Srbsku, kde před nedávnem natřeli secesní zastávku, která čeká, až ji nějaký debil zase posprejuje. Chvíli se jde podél řeky, která v září září jako duhovka nebeského oka, okolní skály obnažují svůj navrtaný chrup a vegetace je nalitá do nejvyššího stadia plodnosti.

Ta krása vrcholí právě teď, v polovině září. Pak se už každý den síla přírody pomalu překlápí, a i když se to ještě nezdá, ztrácí síly a už se sune do náruče dočasné zimní smrti.

V Čechách se v těch dnech, přesně uprostřed září, od raného středověku slaví památka první české křesťanské mučednice, svaté Ludmily. Spíš babičky či tchyně než tety, která se na Tetín stáhla z důvodu špatných rodinných vztahů se snachou Drahomírou. Výsledkem byla noční vražda z 15. na 16. září 921: právě jsme měli tisíc a sto let. Ludmilina smrt je možná vůbec nejstarší česká událost, u které se zná přesné datum. O motivaci vraždy, tedy o tom, proč Drahomíra na svou tchyni poslala vrahy, ty dva Vikingy, Tunnu a Gommona, kteří Ludmilu, když ji škrtili, ač je prosila, aby jí setnuli hlavu, pravděpodobně znali, se vedly a vedou nejrůznější úvahy. Ale o tom, kdy že se to stalo, se nepochybovalo nikdy. Uprostřed září.

Hradiště, na kterém se to všechno mělo stát, zaujímalo celé to návrší, kolem byly palisády a takové věci a možná se tam už tehdy pásly nějaké kozy, i když asi jinak vypadající než ty, co tam voní dnes. - Foto: Jiří Peňás

A právě tahle skutečnost nabízí zajímavý výklad, řekněme bájivější a mytologičtější. Podle hezké teorie nešťastného Záviše Kalandry (nešťastného proto, že ho komunisti popravili – byť sám se ke komunismu hlásil, vlastně právě proto) nebyla vražda na Tetíně vyústěním nějakých sporů uprostřed přemyslovské rodiny ani poslední křečí potlačovaného pohanství proti nezadržitelně se prosazujícímu křesťanství. Ne, šlo tam o něco jiného, o symbolický akt konce léta, konce vegetativního bujení a o začátek vlády temné poloviny roku.

Kalandra se ve své skvělé knize České pohanství snaží – a jde na to velmi duchaplně – ony „staré pověsti české“ zbavit „historického“ nánosu a vrátit je do původní mytologie, jež je spojena s vegetativním cyklem, s věčným cyklickým návratem přírodních dějů, jak to velkolepě předvedl ve slavné Zlaté ratolesti skotský antropolog J. G. Frazer. A do tohoto duchaplného konstruktu Kalandra zahrnul i smrt dvou prvních českých křesťanských mučedníků, tedy Ludmily a Václava, jejichž historičnost ho vůbec nezajímala, zato se mu ta dvě data, 16. září a 28. září, hodí jako krásné vyvrcholení podzimních slavností, kdy, jak píše, chce „primitivní člověk magicky konzervovat sílu života, který už brzy podlehne zimní smrti“. Slovo „primitivní“ přitom neznamená zaostalý, ale naopak člověk spojený s primárními hodnotami přírody a jejího řádu. Tak jsou zářijové vraždy babičky Ludmily a jejího vnuka Václava vlastně vraždou slunečních bohů, jejichž život se však zase za půl roku obnoví Krokovou smrtí a pak se Libušiným soudem a sňatkem s Přemyslem jaro a léto opět chopí moci. Hezké, ne?

Cesta na Tetín je nejhezčí pěšky úvozovou cestou od Berounky čili Mže: jméno Berounka je novota ze 17. století. To kouzelné místo je od Prahy v lehce dosažitelné vzdálenosti. - Foto: Jiří Peňás

Na místě dávné sluneční vraždy byl klid a slunce do něj nerušeně pálilo. V obci byl klid, jen před červeně natřeným kostelem svaté Ludmily stál hlouček slušně vypadajících lidí pokročilého věku, s nimiž jsem díky tomu dokonale splynul. Byl to farní zájezd z Moravy, vedený usměvavým farářem, který své ovečky povzbuzoval, že ještě jeden kostel a už pojedou do Berouna na oběd. Kostely jsou na Tetíně tři, vedle Svaté Ludmily je kaple svaté Kateřiny a o kus dál Svatý Jan Nepomucký, což je kostel farní. Ten snad stojí na místě, kdy byl první Ludmilin hrob a kde její vražedkyně snad jako projev pokání nechala vystavět kapli sv. Michaela Archanděla. Odsud babiččiny tělesné pozůstatky nechal vyjmout vnuk Václav a za hojných zázraků je přemístil na Pražský hrad, kde je od té doby Ludmilin hrob. Údajně někde na místě fary mohlo být to místo, kde Ludmila vydechla naposledy, což vlastně vzhledem ke způsobu vraždy není asi přesně řečeno, tedy: nadechla se naposledy. Hradiště, na kterém se to všechno mělo stát, zaujímalo celé to návrší, kolem byly palisády a takové věci a možná se tam už tehdy pásly nějaké kozy, i když asi jinak vypadající než ty, jež tam voní dnes. Hradiště se pak proměnilo v hrad, ale jeho význam upadal, za Karla IV. přešel pod karlštejnské panství, v čemž jistě hrála roli úcta, kterou Karel pociťoval ke své dávné příbuzné: v kapli svatého Kříže na Karlštejně patří obrazu svaté Ludmily od Mistra Theodorika obzvlášť významné místo. Hrad pak zanikl zcela, na jeho místě vznikla barokní obec se třemi kostely, v tom farním, který pak dostal jméno po Janu Nepomuckém, sloužil v letech 1533 až 1539 jako farář Václav Hájek z Libočan, jenž právě tady začal psát svou pábitelskou Kroniku českou. Takže Tetín je nejen místem rodinného a posvátného mordu, ale i místem zrodu velkého českého bestselleru, jedné z nejčtenějších a nejvydávanějších českých knih, v takovém 17., 18. i 19. století určitě. Hájek, povaha jinak prý dost konfliktní a složitá, tady asi měl klid na sepisování, z Karlštejna si vozil či nosil archivní dokumenty nebo si tam chodil číst do hradní knihovny letopisy, dělal si poznámky a výpisky, tady brouzdal po lukách nad Berounkou, tedy Mží, fantazíroval a fabuloval, možná se věnoval i nějakým místním výzkumům, třeba i do nějaké jeskyně si vlezl, loučí si tam svítil, v prachu se prohrábl, jestli tam nějaký pazourek nenajde nebo kosti nějakého diluviálního netvora… Třeba jeskynního medvěda, který se pak stal oblíbeným zvířetem blízkého Berouna, jehož tři pyjové kůstky přechovávají v regálu tetínského muzea, kde vám je na požádání předvedou. To prosím opravdu.

Zda této možnosti využili účastníci farního zájezdu, nevím. Odpoutal jsem se od nich váben vůní koz, jíž jsem tajemně přitahován. Lákaly mne na útesy tetínské, které strmě padaly do propasti, která se rozevírala ve své velebnosti. Jako omámený jsem následoval ono zvláštní volání pachu, jež sílilo a sílilo. Až jsem stanul před vytouženým objektem touhy. Byl to ryšavý kozel… Moc nechybělo a zřítil jsme se do hlubin.

https://www.jiripenas.cz/fotoblog/

22. září 2021