komentář Jiřího Peňáse

I tehdy pálilo slunce – 20 let od 11. září

komentář Jiřího Peňáse
I tehdy pálilo slunce – 20 let od 11. září

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Od atentátů z 11. září uplyne zítra dvacet let, což je dost na to, aby člověk, který tehdy s úžasem sledoval ono „peklo v přímém přenosu“, pozapomněl, oč vlastně šlo a co tomu předcházelo. Pomineme-li šílence, fantasty a duševně nemocné, kteří vědí, že si to Američané spolu s Mosadem udělali sami, zůstalo především vědomí nějakého „velkého třesku“, přelomového výbuchu, jenž uzavřel jednu kapitolu dějin (docela nadějnou) a otevřel dveře k návratu do barbarství, úzkosti a iracionální krutosti.

Atentáty 11. září však z hlediska svých strůjců iracionální vůbec nebyly. Byly naopak vysoce působivým vyvrcholením chladného a racionálního procesu, jehož cíl byl položkou v přesně vypočítané stoupající matematické řadě. Fanatická na nich byla pouze neukojitelná touha teroristů po obětování se a způsob provedení. Ten měl děsit i imponovat – a obojí se povedlo.

Teroristé nejsou Marťani, ale lidé ze zvláštní látky to jsou. Zásadní pro ně byl a je eschatologický rozměr jejich uvažování. Osnovatelé atentátů a džihádisté vůbec žijí v jakémsi dějinném zakletí, kdy činy, bitvy a skutky dávno minulé se v jejich představách odehrávají znovu, a to s veškerým emotivním nábojem. Jsou to dějiny věčného džihádu proti cizáckému – křesťanskému či židovskému – nepříteli, proti pohanům, proti těm, kdo ohrožují, zesměšňují a napadají Proroka. Ti všichni už byli jednou poraženi, ale po novém náporu křižáků došlo k ústupu islámu, jenž si nyní musí to své vzít zpět. Dějiny jsou zaklety do neměnnosti svého výkladu, který je jednou provždy popsán v posvátných textech. Nyní se časy, kdy Mohamed vyhlásil svůj boj, tedy rok hidžry, 622, znovu vrací na počátek, znovu začíná bitva, která už jednou vítězně proběhla. Muslimové v ní zcela jistě zvítězí – protože už jednou zvítězili. Nakonec ani západnímu světu nezbyde nic jiného než přijmout islám.Tohle je jasné, jak slunce Orientu, nejasné je nebe Okcidentu, tedy Západu.

Před těmi dvaceti lety svítilo v Praze stejné zářivé slunce jako dnes. Dopoledne se lidé začali sbíhat k televizorům a nevěřícně hleděli na ten výjev. Letadla opakovaně vrážela do newyorských mrakodrapů, které se halily do dýmu a pak se začaly bortit. Nějakou dobu nešly mobily, někteří lidé měli sklony k velmi emotivním reakcím – a nebylo ani divu. Vypadalo to, že se svět sune ke katastrofě nevídaných rozměrů. Jasné vyhlášení války. Zanedlouho bylo i zřejmé kým. Jméno Usáma bin Ládin znal brzy každý. O cíli útoků nepochyboval nikdo. New York ležel v USA, Amerika je Západ, Západ je demokracie, demokracie, to jsme my.

Už po několika letech byla třetina Evropanů toho názoru, že útoky zorganizovala vláda USA nebo Izrael (mnohým to splývá). Stav, kdy je tak velký počet lidí přesvědčen o něčem, co se vymyká logice a je proti jakékoli historické či lidské zkušenosti, byl v dějinách Západu něčím zcela novým. Lze snad pochopit, že víru v americkou perverzi (unést letadla s vlastními občany a napálit to s nimi do centra svého největšího města) sdílela více než polovina muslimů a pravděpodobně si to nyní mysleli i ti, kdo tehdy jásali nad bin Ládinovým úspěchem.

Jaké ale důvody k přesvědčení o komplotu proti sobě samým měli lidé, kteří Západem jaksi jsou? Tento sloupek samozřejmě není místem k odpovědi. Víme ale, co po 11. září následovalo: rozpačitá, neukončená a vypadalo to, že neukončitelná „válka s terorismem“, která už brzy dopadala jinak, než si ji Západ – a především Spojené státy – představoval. K tomu se přidala nebývalá vlna západního masochismu, sklonu stydět se za formy svého způsobu existence, života, chápání hodnot. Následoval sestup do časů globální nejistoty, kdy hrozeb je více, než by se na takové pěkné místo, jakým je Země, slušelo. I optimista po 11. září připouštěl, že to nemusí dopadnout dobře.

Zároveň pokračovala prosperita západního světa, který se z ní však přestal těšit a začal se jí užírat. Pokračoval věk, kdy největší starostí většiny lidí je, čím se budou bavit večer a jak zabijí nudu. Pokračovaly časy, kdy se dospělý muž za celý svůj život (naštěstí) nesetká se situací, že by musel čelit opravdové hrozbě, při níž by mu šlo o život. Žijeme vlastně šťastné životy uprostřed pestré prázdnoty a nudy. A ta plodí příšery: temné vidiny ďábelského spiknutí, které provádí samo na sobě harakiri. Někde to musí vyhřeznout. Třeba v mýtu o 11. září. A v tom, že si za to může Západ sám.