Město, kde se zastavila gotika a uletěl císařovně vlas

Jak jsme táhli do Bardejova

Město, kde se zastavila gotika a uletěl císařovně vlas
Jak jsme táhli do Bardejova

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Po osmnácti letech jsem se vrátil do Bardejova, kde jsme v roce 2003 začínali divokou karpatskou cestu na Duklu, kterou pak Jáchym Topol popsal v cestopise Jak jsme táhli za Stasiukem, neboť jsme opravdu během té cesty přepadli polského spisovatele Andrzeje Stasiuka v jeho domě v horské obci Wołowiec, na druhé straně kopců. Tam žije se svou ženou, vydavatelkou a antropoložkou Monikou Sznajdermanovou, stádem ovcí a několika lemkovskými domorodci, mezi něž ideálně zapadl.

Bylo to zapadlé místo na konci světa, ale Andrzej ten pocit neměl, on se naopak považoval a jistě dál považuje za spisovatele, který žije právě tady ve středu Evropy, dokonce víc, než kdyby žil ve Varšavě nebo asi i v Praze, protože ze svých luk a svahů Nízkých Beskyd to má skoro stejně daleko do Krakova jako do Lvova nebo do Košic, což už jsou tři země, a když jede kousek dál, tak je za chvíli v Maďarsku a pak hned v Rumunsku. Všude se rychle střídají jazyky, z polštiny se přechází do rusínštiny, která tady má lemkovskou variantu, pak kousek dál slovenština, maďarština, cikánština. Zmizel jazyk Židů, kteří mluvili jidiš, a samozřejmě němčina, jazyk patriciátu měst, kterými se tady nejdál na východ dostala gotika a renesance. A ta je v tomhle koutě střední Evropy nejkrásnější v Bardejově, vlastně ještě v Levoči, ale já byl teď v Bardejově, ten je tak na východ, že dál už jsou ikony a dřevěné kostely. Tam střední Evropa opravdu končí.

Bardejov je kouzelné místo, kde se zastavil čas, pokud přivřete oči a nerozhlížíte se po okolí, kam narvali paneláková sídliště jako všude. Krásné a zachovalé je jádro, středověké město, obklopené hradbami, které měly kdysi co bránit. - Foto: Jiří Peňás

Bardejov je kouzelné místo, kde se zastavil čas, pokud přivřete oči a nerozhlížíte se po okolí, kam narvali paneláková sídliště jako všude. Krásné a zachovalé je jádro, středověké město, obklopené hradbami, které měly kdysi co bránit. My jsme na to tehdy hleděli užasle a překvapeně, i když Petr Placák předstíral, že to všechno ví a zná. Jáchym žasl, Viktor Stoilov se usmíval, já blekotal, kde se to tady vzalo. Přijeli jsme na železničnú stanicu vlakem od Kysaku po noční cestě z Prahy, vyvalili se, v polosnu se přes mohutné městské hradby doplazili na náměstí, kde jsme si pod dojmem toho všeho hned objednali borovičku. Nezůstalo u jedné. Pak jsme se šli vyspat na kúpalisko v Bardejovských Kúpelích.

Teď, o osmnáct let později, jsem přišel na náměstí od nádraží sám a střízlivý, našel jsem asi ten podnik, kde jsme se tehdy přiopili, objednal si kapučíno a linecký koláček a spořádaně hleděl na ten zázračný rynek ve tvaru dokonalého obdélníku s radniční budkou uprostřed a nádherným kostelem v dolním koutě. I na konec září bylo šedivo a docela chladno, náměstí bylo prázdné, sezona zřejmě skončila, i když bůhví, jestli letos vůbec začala, ale mně to právě vyhovovalo, být v sobotu ráno jedním z odhadem tak tří turistů v tom slavném svobodném královském městě, které v čase slávy, v 15. a 16. století, patřilo k nejbohatším městům v Uhrách. Za to vděčilo právě těm německy mluvícím obchodníkům a řemeslníkům, jejichž předkové sem přišli koncem 13. století, kdy je sem pozval uherský král Béla IV., neboť je potřeboval. Bylo to po ničivém vpádu Tatarů čili Mongolů (1241), po kterých zůstaly velké části Uher úplně zničené a vylidněné, že se, jak píše kronikář, mohly založit znova. Tak sem přišli ti pracovití a schopní hospes čili hosté, mluvící saskou nebo švábskou němčinou, a během pár desetiletí tady stála ta města, jimiž se civilizace dostala sem, do hornouherské župy Šariš.

V průběhu 14. století pak Bardejov, kterému oni říkali Bartfeld, vyrostl v jedno z předních měst středověkých Uher, za což vděčil výhodné poloze na cestě z Uher do Polska, obchodu s kožešinami a vínem a četným královským privilegiím a tomu přičinlivému obyvatelstvu. Mezi privilegia patřilo také tzv. právo meče, tedy právo městské rady posílat odsouzence i na smrt, takže váženým měšťanem byl místní kat, jehož bronzová socha stojí v rohu náměstí, na hlavě kápi, v rukou širočinu, před sebou špalek, na kterém chybí jen hlava. A to právo Bardejovští používali často, a to i na prosté krádeže, v městském muzeu jsem si přečetl, že v roce 1537 byl jistý Ján Repka, tedy asi Slovák, sťat za krádež „šatky na odpuste“, nevím, co to je, a roku 1585 přišel o hlavu Fedor Paschovec (možná taky Slovák) za krádež „hoviadka a medu z úľa“ a pár let jistou Annu Mutterovou, asi Němku, za „vybratie väčšieho úľa“ dokonce upálili na hranici, což si myslím, že bude ještě za něco jiného.

A tato téměř šaríatská praxe byla provázena tím velkolepých rozvojem, který Bardejov učinil kvetoucím městem s živým obchodním a řemeslnickým duchem, jemuž vládly cechy, z nichž nejvýznamnější a nejbohatší byl cech tkalcovský, který vyráběl látky, které se prodávaly po celých Uhrách. Projevem bohatství bardejovských řemeslných cechů jsou nádherné křídlové oltáře v kostele sv. Egidia, což je náš svatý Jiljí, ten světec a poustevník živící se mlékem laně, která k němu chodila do poustevny, takže je patronem kojících matek, kupodivu ne ta laň, ale Jiljí. V kostele je po stranách devět pozdně gotických oltářů z konce 15. století, jež si kvalitou a jemností nezadají s mistrovskými díly někde v chrámech či muzeích v bavorském nebo rakouském Podunají či na Rýnu. Nejkrásnější je oltář Narození Páně, který si objednal právě cech bardejovských tkalců. Zíral jsem dlouho na neuvěřitelně graciézní řezbu Mariiných štíhlých prstů, které se spínají nad ležícím Ježíškem, kolem něhož se shromáždilo pět křídlatých andílků s jemnými tvářičkami a kudrnatými pačesy. Na scénu pak hledí z chléva dobrotivě pitomým výrazem vůl s oslem a z hradeb města, možná Bardejova, dva chlapíci, správně asi pastevci, ale třeba to jsou dva bardejovští měšťané, majitelé nějaké té tkalcovské dílny v domě na náměstí, třeba Johann nebo Ulrich, které měl ten oltář reprezentovat a dokázat, že na to mají. A oni přesně věděli, co a u koho si objednat, takže nemohli sáhnout vedle, neboť mistrovská práce těch spišských řezbářů byla na takové úrovni, že slavný Mistr Pavel z Levoče je srovnatelný s největšími mistry své doby po celé Evropě. V městské muzeu mají za sklem tzv. Malou Kalvárii, jemnou práci s bolestným Kristem, jenž sklápí hlavu k svému drobnému zmučenému tělu.

V průběhu 14. století pak Bardejov, kterému oni říkali Bartfeld, vyrostl v jedno z předních měst středověkých Uher. - Foto: Jiří Peňás

Tak jsem pořád obcházel to dokonalé náměstí s radnicí uprostřed, která unikla několika ničivým požárům a zachovala se v podobě, jak ji znali Bardejovští od 16. století. Chodili kolem ní, když se přes město valily dějiny, které Bardejov neobcházely, ten je naopak svým bohatstvím k sobě přitahoval. Takže se na hradby bardejovské dobývaly různé vlny protihabsburských povstání, bez nichž by uherský charakter neměl tu vzdornou příchuť, přičemž nebylo úplně jasné, na čí straně Bardejov kdy stál, protože jako město založené na obchodu vždy muselo myslet na obě strany. Pak přišla nová doba a cechy se staly přežitkem a obchodní cesty šly také jiným směrem, městečko zamrzlo ve vývoji. Dějiny pokračovaly a od 19. století začal stoupat příliv Slováků, který se zastavil na současných třiceti dvou tisících, z nichž naprostá většina žije v panelácích na okolních kopcích.

Za jedním z nich jsou Bardejovské Kúpele, kam 1. července 1895 přijela neurotická pacientka v černých šatech, provázená šestnáctičlennou suitou, z nichž nejdůležitější byla dvorní dáma Feifaliková, která měla za úkol pečovat o vlasy té zvláštní návštěvnice. Vlasy jí sahaly až ke kolenům, a když nějaký vlas při česání vypadl, byla majitelka těch vlasů velmi znepokojena, ba rozzlobena, takže dvorní dáma Feifaliková si vyrobila lepicí pás, na který tajně při česání vypadlé vlasy přichytávala. Ne však jistě všechny, takže není vyloučeno, že během pobytu, který trval celý měsíc, některý z těch vlasů vypadl, vyletěl oknem a zachytil se třeba někde v korunách stromů, kde možná doposud visí, několikametrový vlas císařovny Alžběty, které říkali Sissi a tady v Uhrách, kde je její kult mimořádně rozšířený, Erzsébet. Já ho tam nenašel, ale ta možnost prý existuje.

https://www.jiripenas.cz/fotoblog/

 

6. října 2021