KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

I v Rusku věděli, co s pijanem

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
I v Rusku věděli, co s pijanem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Boris Jelcin, dobré paměti první prezident Ruské federace, dělal ještě během svého úřadu zábavné kousky. Třeba zničehonic začal za přítomnosti Helmuta Kohla zuřivě dirigovat německý vojenský orchestr. Jindy vtrhnul při nějakých oslavách na pódium a divoce začal trsat a předstírat hru na balalajku.

Jednou zase jen tak z bujnosti klepl kyrgyzského prezidenta lžičkou po hlavě, známý je záběr, jak zezadu sáhne jakési ruské soudružce na hruď. Prý se také stalo, že ho ochranka v New Yorku honila oblečeného ve spodním prádle. A tak dále. Když měl něco říct, někdy už jen brežněvovsky mručel.

 

Všem bylo jasné, že jde o znaky Jelcinova pokročilého alkoholismu, jenž se pomalu stává problémem i pro s pitím tak spojenou zemí, jako je Rusko. Byly to přitom excesivní projevy pořád ještě docela vitální: Jelcin i na těch záběrech, kdy se pustí do křepčení, je docela statný chlapík, sice evidentně již notorik, ale jen tak něco by ho nepovalilo. Když už to s ním začalo být hodně zlé a bylo zřejmé, že mu začne činit problém i chvíli postát a nezhroutit se, odstoupil.

To se stalo v roce 1999, měl pak před sebou ještě osm let docela pokojného života, kdy si mohl chlastat již privátně a klidně sám na dače za státní peníze. Putin, kterého si na to našel, mu to zaručil a dopřál.

My v téhle zemi sledujeme již několik let postupnou, ale neodvratnou cestu jednoho kdysi docela zajímavého muže, intelektuála, politika, baviče a polemika do hlubin alkoholické destrukce, jež nyní nejspíš dospěla do finální fáze. V ní alkoholik vlastně už ani nemusí pít, už má vypito a jen se mu to všechno sečetlo. Na abstinenci už je pozdě, nepití je horší než pití. Takový člověk už nemůže vykonávat běžné úkony, nemůže se už objevit jen tak na veřejnosti, nemůže chodit a ani už stát, není jisté, jestli bude moci dokončit větu a jestli ví, o čem vlastně mluví. Pak přicházejí okamžiky projasnění, chvíli se zdá, že to snad ještě půjde, neboť kdysi šlo opravdu o brilantní mozek, pak zas následuje propad. Terminální stadium.

Člověk opravdu nemusí mít lékařské atestace, aby poznal tělo zničené nemírným chlastem. Žije totiž v zemi, která je s alkoholismem spojena neméně silně jako Rusko, byť má o sobě představu, že je to země spíš civilizovaného typu. Lze o tom mít pochybnosti: taková země by to vyřešila civilizovaně. Kolem tohoto třeba i lidsky pochopitelného (nesoudíme tu alkoholismus), v každém případě tragického procesu se vytváří atmosféra téměř státního tajemství, jehož povaha je přitom zjevná i malému dítěti. Tahle země má za prezidenta těžkého alkoholika, což snad ani tak nevadí z nějakých morálních důvodů, ale z důvodů čistě praktických a provozních a pak také řekněme důvěry ve smysl nějakého společenství. V čele země je člověk, jenž se sám a jistě i za pomoci svého okolí vmanévroval do pozice státního monstra, které si nemůže být jisto už samo sebou. Je na něj žalostný pohled, přičemž lze těžko věřit, že by si toho nebyl ve chvilkách prozření vědom.

Lidí zlomených nemírným pitím máme každý dost na dosah a člověk by musel mít hodně silné brýle mámení, aby z té nezatajitelné fyziognomie nerozpoznal, jaké další stádium bude následovat. Třeba už nastalo a ta atmosféra očekávání, jak se to bude dál vyvíjet, nemůže být jiná než nechutná. Část společnosti to prožívá, jako by čekala na vysvobození, snad i své vlastní. Její tetelení je součástí toho zmaru. Člověk, který nepřišel o základní mravní instinkty, k nimž patří schopnost soucitu, se cítí spíš trapně a zklamán, že to muselo dojít tak daleko. Vždyť i v tom Rusku věděli, že je lepší to delikátně vyřešit. U nás už je asi pozdě.

 

7. října 2021