Rozprava o tom, co ukazuje výstava Vanitas – Marnost

Bez talentu ani smrt nebere

Rozprava o tom, co ukazuje výstava Vanitas – Marnost
Bez talentu ani smrt nebere

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zřejmě je to výstava s největším počtem lebek, koster a motivů spojených s umíráním na metr čtvereční. Není to však veletrh pohřebnictví, nýbrž výstava šedesáti současných umělkyň a umělců, kteří vyslyšeli výzvu kurátora Otty M. Urbana a vytvořili díla, která se inspirovala slavnou pasáží z Kazatele: „Marnost nad marnost, všechno je marnost! K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem? Jedno pokolení odchází a jiné přichází, země však nehnutě trvá.“ V pražské galerii DOX v Holešovicích tak vznikla výjimečná výstava, která není jen nějakým sebráním morbidních kuriozit, ale pozoruhodným signálem času, kde je vše tak znejistěno, kdy umělci cítí potřebu vracet se k nejzákladnější jistotě. A tou je smrt. O tom přišli debatovat kunsthistorička a kritička Milena Slavická, kurátor výstavy Otto M. Urban a umělci Anna Vlasáková, Jiří Petrbok, Jakub Špaňhel a Jan Vytiska.

Je to tak, že duch doby čili Zeitgeist přeje existenciálním tématům, kam jistě smrt patří, nebo to nemáme brát tak vážně a je to libůstka dekadentního kurátora Otty M. Urbana, který rád připravuje takové výstavy?

Petrbok: To myslím, že ne. Za mě je to tak, že já jsem vždycky vycházel ze starých mistrů, a to po obsahové i formální stránce. To byl pro mě základ. Moderna nebo postmoderna, stejně jako všechno „umění pro umění“, to mě nikdy moc nezajímalo. Vždycky mi šlo o to, něco obrazem vyjádřit, vystihnout. Takže existenciální témata jako smrt, marnost, umírání, to tam šlo samo. A ano, myslím si, že je toho víc než dřív, že je to reakce na vyprázdněnost naší doby. Je to u nás i ve světě. Odpovídá to základnímu pocitu současného člověka. Tím je nejistota.

Slavická: Já si myslím, že v současnosti opravdu dochází v umění k výraznému obratu: že totiž pomalu, ale jistě končí konceptuální „story“, která trvala už skoro padesát let. Konceptualismus byl velmi důležitý a odvedl svou práci, která byla zajímavá a přinesla leccos nového, ale je prostě za zenitem. Co místo něho přichází, je těžké postihnout, ale myslím si, že výstava, jako je Vanitas, nové možnosti otevírá. Musím složit poklonu kolegovi Ottovi Urbanovi, který léta zcela cílevědomě a promyšleně prosazuje jinou nežli midstreamovou linii a svými výstavami ukazuje jiné možnosti a třeba i další cestu. Myslím si ale, že posun, byť zatím málo zjevný, se odehrává v celém západním umění, i když na výstavách stále ještě dominuje postkonceptuální myšlení, zatímco umění, jehož podstatou je imaginace, je pořád ještě v menšině. Ale obraz už byl rehabilitován, malovat obrazy už není „zakázané“: já jsem opravdu zažila časy, kdy malíř, který maloval obrazy, byl ztracenec, brontosaurus, který zaspal dobu. To už je za námi: umění založené na imaginaci a fantazii se znovu vrací a je silné. Mimochodem, je docela zajímavé, že Benátské bienále, které se bude konat příští rok, bude mít název Milk of Dreams, tedy Mléko snů, a lze předpokládat, že to bude zajímavé. Už samotný název, který je převzat z básně mexické básnířky, a je to surrealistická básnířka, něco naznačuje. A naznačoval to také fantastický úspěch loni konané výstavy Williama Blakea v Londýně, ke kterému se hlásí obrovské množství mladých umělců. To by se nemohlo dřív stát.

Špaňhel: Můj případ je takový, že já jsem od mládí maloval, prostě jsem pořád maloval. A když jsem se devadesátých letech dostal do ateliéru Jiřího Davida na AVU, tak jsem se trochu styděl, že pořád maluju zátiší. Pořád jsem se snažil vymyslet nějaký koncept, ale byla to jedna blbost za druhou. Tak jsem třeba maloval poličky své babičky nebo její květináče, že to je jako koncept, ale hlavně jsem potřeboval držet štětec a malovat. Takže pro mě to není otázka, jestli se něco vrací, nebo ne, já prostě těžko můžu dělat něco jiného než malovat obrazy.

Vlasáková: Když se ptáte na to, odkud se taková témata, jako je smrt, umírání, vanitas, v umění berou, tak já mám takový dojem, že čím víc je na světě lidí, tím jsou osamělejší. Lidé ztrácejí smysl života. A ten smysl se nedá jen tak popřít, a tím spíš, že chybí, tím víc se ten smysl ptá sám po sobě. Umění a speciálně výtvarné umění vždycky takové otázky kladlo, a to nejlepší ho umělo pokládat intenzivně a přitom intimně.

Ano, smrt je intimní… Ale vaše obrazy, pane Vytisko, na nichž jsou často příšery, které se ocitly v nějaké folklorní chaloupce, nejsou právě „intimní“…

Vytiska: Já bych řekl, že jsou docela intimní. Ty příšery tam jsou často osamělé a smutné, po nějakém intimním masakru… Mě baví pracovat s různými popkulturními odkazy a narážkami, různě je spojovat a dosazovat, dělat takové koláže: něco, jako to dělá ve filmu Tarantino. Ono se těžko hledá něco nového. Já jsem si oblíbil ty lidi porostlé srstí, říká se tomu hypertrichóza, to člověka úplně vyřadí ze společnosti, takže oni žijí takový skrytý život. A pak mám ještě oblíbené myslivce, což má osobní důvody, protože když jsem byl mladej pankáč, tak nás jednou zmydlili, a já se jim tak mstím, že třeba maluju obrazy, kde šukaj srnky a takový věci dělaj. Jednou ty obrazy byly na výstavě u Veroniky Bromové v takové hospodě a oni tam přišli myslivci a byli tím hrozně dotčeni, dokonce volali policajty, aby ty obrazy sundali. Tak já nevím, jestli jsem odpověděl na otázku, kde se ty motivy smrti berou.

Myslím, že dostatečně… Nyní je řada na Ottovi M. Urbanovi.

Urban: Už o tom mluvila paní Slavická, že v poslední době dochází k nějakému vyrovnání, nebo by se dalo mluvit o ekumenickém stavu, kdy přestává platit, že nějaká forma nebo žánr je důležitější než jiná. To se vyčerpalo a po desetiletích, kdy dominovalo konceptuální umění, se na věci nahlíží poněkud jinak. To vede i k zajímavým posunům. Každý z nás někdy slyšel nebo sám říkal o někom: To je skvělý malíř, to je průměrný malíř, to je špatný malíř. Ale nikdy jsme neslyšeli: To je výborný konceptuální umělec, to je průměrný konceptuální umělec, to je špatný konceptuální umělec. Tam prostě to hodnocení probíhá jinak. My už se zase vracíme k tomu, abychom mohli hodnotit umění podle toho, jestli se nám líbí, jestli v nás vyvolává nějakou emoci, což dřív nebylo úplně běžné. Mně na výstavě Vanitas šlo o to, shromáždit umělce bez ohledu na to, jakému žánru se věnují, jak moc jsou odlišní či k čemu se hlásí. Šlo mi o široký záběr, protože jenom tak mohla ta výstava působit jako určité gesto nějakého společného pocitu, nějakého smíření.

Což se podařilo…

Urban: To mohu těžko posoudit, ale myslím, že se mi například povedlo shromáždit tam lidi, o kterých se jinak říká, že se nemusejí… Třeba tam visí dva umělci, které když jsme dali vedle sebe, tak kolega říká: Prosím tě, ty sis troufl je dát vedle sebe… No, troufl – a ani jeden neprotestoval.

Zřejmě jde o naše milé dva Davidy. Jiřího Davida a Davida Černého… Ale zajímá smrt mladé? A není to pro ně takové odtažité, ba řekl bych skoro reakční téma? Politický aktivismus se na ni myslím moc naroubovat nedá.

Urban: Nevím, jestli politický aktivismus, ale upozornil bych na to, že je tam třeba dílo jednoho velmi mladého sochaře, Matouše Háši, který vysochal z mramoru sochu toho utopeného chlapce na řeckém pobřeží v roce 2015. Je vytvořen v té podobě, jak ho každý zná z té slavné fotografie, jen mu přidělal křidélka. Jmenuje se to Mrtvý Kupid.

Slavická: Já bych se ještě vrátila k otázce obecného směřování. Myslím, že je už delší dobu zřejmé, že se umění tříští do jakýchsi ostrovů, na kterých žijí rozdílní umělci. A nikomu to nevadí. Jsou to „možnosti ostrovů“, řečeno s Houellebecqem. To považuji za velmi pozitivní. Jestliže pro kurátora je hlavní téma, tak mu musí tato pluralita skvěle vyhovovat. Mně to připadá ideální, je to vlastně jakási ideální postmoderna naplno, tisíce možností, pluralita v přímém přenosu. Jenom si kladu otázku, zda je to udržitelné. To nevím.

Petrbok: Já tu změnu atmosféry vidím na svých studentech na AVU. Je mnohem víc než před lety zajímá staré umění, dějiny umění. Když s nimi vyjedeme někam po Evropě, tak jistě, jdeme na výstavy současného umění, ale kdyby se měli vrátit ještě někam jednou, tak jdou na staré umění, na staré mistry. Je totiž mnohem víc než dřív přitahují taky archetypální témata, kam patří tedy i smrt a věci s ní spojené. Ty nacházejí právě u klasiků.

Slavická: To je úplně něco jiného než dřív. Já si pamatuju doby, kdy studenti na stipendijních pobytech vůbec nenavštívili místní umělecké muzeum, přitom žili v Berlíně, Amsterdamu… Prostě tzv. staré umění je nezajímalo, šlo kolem nich, bez zájmu a důvodu, proč by se o to měli zajímat. Teď je to úplně jinak.

Urban: Já si pamatuju, že když jsem před lety nastupoval na AVU, tak jste mi říkala, že jste chtěla přednášet prerafaelity, ale studenti to odmítli. Já jsem už žádný takový problém neměl. Studenti mi naopak třeba navrhli, abych připravil speciální přednášku na téma akademismu. Když se přednášejí dějiny umění 19. století, tak tam stále zaznívá „vymezil se vůči dobovému akademismu“, „impresionisté se vymezili vůči dobovému akademismu“. Ale co znamená ten „dobový akademismus“, o tom už se nemluví. Přitom bez pochopení toho, co ten akademismus byl, se těžko pochopí, v čem tedy byl impresionismus tak převratný a v čem jeho význam spočívá.

A čím to je? Je to přirozené střídání cyklů, kdy jednu chvíli vše letí vpřed a dívat se dozadu se nesluší, a pak je zase fáze návratu k jistotám a hodnotám předešlých epoch a tvůrců? A pak: není to třeba také internetem, který umožnil se bez hranic brouzdat vším možným a mít celé dějiny k dispozici? Nebo jsou prostě mladí lidé zvědavější?

Petrbok: V každém případě jsou daleko informovanější. To, k čemu se člověk musel dřív složitě dopracovat, to oni vygooglí během okamžiku.

To je pak otázka, jaká je hodnota toho rychlého poznání. Už asi neplatí to krédo modernismu, které u nás zastával slavně Jiří Kolář: Make it new! Dělej to nově! Neohlížej se dozadu!

Slavická: To, že je mladá generace umělců informovanější, je fakt. A že se už tak nenosí originalita za každou cenu, je také fakt. Ale vlastně z toho nic neplyne. Vlastně to není důležité. Ano, umělci se opičí, ale samo „opičení“ má svá pravidla či vnitřní důvody. Skutečný umělec nebude nikdy napodobovat něco, co je mu cizí, nebo jen velmi krátkou dobu. Vždy ho zaujme, vždy se ho hluboce dotkne jen to, co sám také už delší dobu cítí. Mechanismus „střídání cyklů“ je složitý a nikoli stále stejný. Ale, myslím, že to řekl Goethe, věta, že jablka padají v různých zahradách ve stejné době, stále platí. Sledovat, jak se důležité věci v umění dějí na různých místech, ale ve stejné době, je vzrušující. Ano, zdá se, že nastal obrat. Mladým umělcům se líbí symbolismus, romantismus, dekadence. Dřív studenti neznali jméno William Blake, to už dnes myslím není možné. Zájem se přesunul tímhle směrem. Připadá mi, že tohle je důležité a zajímavé.

Znají třeba Caspara Davida Friedricha?

Slavická: Dnes už ano, dřív ne. Těch obrazů, kde je umělec obrácený zády k divákovi nebo se prochází v soumraku nebo v nějak tiché krajině, se v poslední době objevilo víc. Skutečný umělec vždy postřehne jen to, co se ho osobně dotýká. Co se ho osobně netýká, po něm sjede, to nevnímá, nebo se tím zabývá jen chvilkově. Pokud je to skutečně, tak může dělat, co se ho dotkne a o čem přemýšlí. Proč se jich dotýkají Blake a C. D. Friedrich, když byli ještě před dvaceti třiceti lety považováni ve „slušné“ umělecké společnosti za zjev na okraji a hlásit se k nim znamenalo koledovat si o ostudu, to je právě to zajímavé.

Urban: Něco podobného platí i pro surrealismus. Byla doba, kdy vyslovit slovo surrealismus bylo skoro neslušné. Ale to se změnilo. Řada umělců se přestala bát hlásit se k čemukoli, co dřív bylo považováno za překonané, a prostě to neřeší. Kdo je čím osloven, to si bere.

A není ten návrat ke „starým mistrům“ také pokusem vrátit do umění nějak náboženské nebo řekněme spirituální obsahy? Celé dějiny evropského umění jsou spojeny se ztvárňováním náboženství, moderna to potlačila, měla k tomu dejme tomu důvod, no ale s tím kamsi zmizely i emoce, které náboženství, křesťanství určitě životu dodává. A bez emocí je umění jalové.

Slavická: Máte pravdu; a dotkl jste se vážné věci. Opravdu to, o čem mluvíme, souvisí s pocitem vyprázdněnosti. Možná ale člověk chce být něčím archetypálním, něčím trvalým naplněn, nebo to v sobě, a třeba za pomoci umění, najít. Všichni jsme si všimli, že ve většině moderních kostelů jsou kýče, ano, najdou se výjimky: možná Medek v kostelích na Moravě, ale většinou jsou to kýče. A to je škoda. Protože ten obsah je tak silný, že si nezaslouží být ztvárňovaný jako kýč.

Urban: My jsme si na naší výstavě Vanitas samozřejmě byli vědomi náboženského rozměru toho tématu: ale spíš nám šlo o rozměr archetypální. Lebka sama o sobě není náboženský motiv, ale je to motiv archetypální. Když se v průběhu dějin objevuje v dějinách umění, tak má charakter spíš intimní, je součástí soukromých oltářů a pochopitelně hrobů jako memento mori. Téma Vanitas, jakkoli vychází ze Starého zákona, je obecné: smrt se týká každého z nás, ať jsme věřící, nebo nevěřící, všichni jsme si díky ní rovni.

Špaňhel: K tomu jednu poznámku. Já jsem tam byl s dětmi, mám sedmiletou dceru a devítiletého syna, a samozřejmě pořád sjíždějí na počítači všemožné hry, my s tím různě bojujeme, což není vůbec snadné, no a v těch hrách lítají pořád nějaké lebky a takové věci. Takže by se zdálo, že je nemůže nic vyvést z rovnováhy, že to přece všechno znají. No a na té výstavě na ně padla tíseň. Prostě se tam z toho skoro sesypali a museli jsme jít pryč. Bylo to na ně příliš silné, příliš se jich to dotýkalo.

Urban: To je mi líto, ale v podstatě je to ideální reakce.

Souvisí ta výstava s covidovou záležitostí?

Urban: My jsme ji začali připravovat loni na jaře, tedy ano, ale domnívali jsme se, že na podzim 2020 to už budeme mít za sebou. Místo toho se to posunulo a přišlo to do doby, která taky může být jen další mezihrou. Ale dostali jsme i reakce, že některým lidem právě tohle zesílilo účinek, třeba jedna paní nám psala, že přišla o manžela a vinou lockdownu se nemohl konat plnohodnotný pohřeb. Tak chodila opakovaně na Vanitas, kde se jí podařilo se s ním takto rozloučit.

Hodně jsou na té výstavě zastoupeny květiny. Jistě, tam je symbol jasný: květina vadne, krása je pomíjivá, hřbitovní kvítí… Ale pro malíře je květina výzvou, že zvládne dobře namalovat složitější předmět. Chci tím říct, že návrat takových motivů jako květinová zátiší je také příležitostí, aby malíř ukázal, jak umí malovat, není-liž pravda?

Petrbok: Já mám na výstavě obraz, kde ze srdce vyrůstají květiny. To srdce jsem, respektive fotku, našel na internetu a docela přesně jej vymaloval, květiny jsou do ní vraženy: nevíme, jestli to srdce zabíjejí, nebo z něj žijí. To bych nechal na divákovi. Jinak kytky moc nemaluju.

Vy malujete hodně kytky, pane Špaňheli.

Špaňhel: Ano, maluju, ale moje květiny nejsou nijak zvlášť vymalované. Možná se tak zdají z dálky. Květiny opravdu rychle vadnou, to je člověk natrhá a musí je rychle namalovat, než je po nich.

Vy, pane Vytisko, také vnímáte ve svém mládí pomíjivost všeho?

Vytiska: Ale jistě, zároveň ale vnímám i naději a chuť do života. Ta výstava, i když se jmenuje Vanitas, tak je vlastně plná života. Podobné pocity jsem měl při četbě knihy Édouarda Levého Sebevražda: ta je celá o smrti a sám autor se deset dní po odevzdání rukopisu zabil, ale je to v podstatě optimistická kniha a člověk má po jejím přečtení chuť žít dál. Je to takový Lust for Life, jak zpívá Iggy Pop.

Vlastně i ta věta „marnost nad marnost, všechno je marnost“ je nadějná. Nadějná proto, že všechno naše snažení staví do perspektivy věčnosti, v níž se vše jeví jako pomíjivé, směšné, marné. I to umění. Vždyť proč se stále o něco snažit, když už toho tolik bylo vytvořeno. Ale proti tomu je potřeba právě navzdory tomu o něco se snažit. Takže jak to tedy je?

Slavická: Nevím úplně přesně, co chcete říct, ale rozumím tomu tak, že umělce něco k tvorbě vede. Říká se tomu talent, což je velmi tajemná věc, a byly doby, kdy se o nadání nesmělo moc mluvit. Napsat, že umělec je talentovaný, to by se kunsthistorik rovnou ztrapnil. Ale ono nadání je to v umění rozhodující. Když jsem učila na AVU, tak se to slovo nepoužívalo, opravdu nebylo in, ale přitom všichni věděli, kdo je talentovaný, a kdo není. Protože umění je o talentu! Všechno ostatní je také důležité, ale talent je nejdůležitější. Tím se umění liší od mnoha jiných oborů lidského konání. Je to něco, co se nedá naučit, co se nedá koupit a co se sice dá předstírat, ale nikoli dlouho. Je to kruté, a je to tak.

Je to kruté a nedemokratické. V zájmu rovnosti by bylo lepší talent zrušit.

Petrbok: Však taky hlasy, aby AVU byla bez přijímaček, nejsou nijak vzácné. Což je myslím úplné šílenství. Ale fakt je, že když se objeví někdo bez talentu, tak on pak stejně odpadne.

 

24. září 2021