V paláci Colloredo-Mansfeldském na Starém Městě pořádá Galerie hl. města Prahy výstavy, které většinou dobře zapadají do malebně omšelé atmosféry toho barokního skvostu hned u Karlova mostu. Interiéry paláce jsou dávno vyklizené, ale zůstaly tam na stěnách krásné tapisérie, kachlová kamna a sem tam odkryté malby naznačují, jak kouzelné to bývalo místo: mimochodem v tanečním sále natáčel Forman významné scény Amadea.

Je to tedy místo, které stojí samo o sobě za návštěvu, ty současné výtvarné instalace jsou prohloubením dojmu. Čímž není řečeno, že stojí na druhém místě, nýbrž bývají s tím prvním v souladu. Zcela to platí o výstavě nových prací Eriky Bornové, pro něž zvolila verš svého oblíbeného básníka R. M. Rilkeho Šílenství je stráž noci. Ráz toho šílenství je ovšem tichý a vnitřní, tedy noční šílenství snů, spíš intenzivní vidiny a přízraky, které přicházejí zevnitř a ze dna, jako ty roztodivné hlubinné ryby a vodní organismy, které Bornová v poslední době kreslí olejovými pastely na černý papír, přičemž lze těžko posoudit, zda vypluly ze dna mikroskopu, nebo z autorčina nevědomí.

Výstava má tři části a každá z nich je kusem příběhu posledních let. Na jeho začátku je ještě ohlas velkého tématu ženství a umělectví, kterým se Bornová zabývá léta a které představila před pěti lety na výstavě Posedlost ve Špálově galerii. Tam to byly sochy umělkyň, které byly zároveň múzami a femmes fatales: sochy byly ovšem z molitanu či jiného „nesochařského“ materiálu, který je přitom měkký, tvárný – a ironický. Ten soubor se nemohl obejít bez Almy Mahlerové, ikonické sběratelky velikánů, která je na výstavě zpodobněna jako velká vlasatá modla. Alma je odvrácená a bez tváře, zato její bílá záda pokrývá hříva hnědých vlasů, které jí padají až na hýždě. Kolem nich poskakují nazí trpaslíčci, její muži, vládci i oběti, Gustav Mahler, Walter Gropius, Oskar Kokoschka a Franz Werfel. Je to mnohoznačné a zábavné „sousoší“, které lze vyložit nepochybně feministicky, aniž by to bylo nutné. Spíš by bylo vhodné všimnout si preciznosti portrétů, směšnosti jejich póz a krásné textury Alminy plastické houně.

A právě při jejím zpracování se autorce přihodila událost, jež mohla mít, ale naštěstí neměla fatální následky: v srpnu 2019 Bornová na čas ztratila zrak v jednom oku s nejistou perspektivou dalšího vývoje. Z období řady měsíců, než se jí zrak vrátil, pochází rozsáhlá série akvarelů s vlastními portréty, stále en face a ze stejné vzdálenosti. Liší se barevností a mírou abstrakce a znakovosti, do níž se promítá omezený, odcházející či vracející se zrak. Jsou to slepé či poloslepé portréty vlastní tváře po paměti, do které bude (v nejhorší možné perspektivě) nutné uložit představu svého obličeje. Není v tom nic narcistního, není to selfie, spíš jeho opak, je to záchranná práce na sobě samé, na tom, co člověk vystavuje světu, kterému se možná vzdaluje. Tak vedle tváře, ve které lze rozpoznat skutečnou EB, jsou tu tváře různě změněné, rozpité, deformované, zhroucené, tváře jakoby malované dítětem nebo schizofrenikem, duševně nemocnou, třeba i šílenou. Možná se tak cítil Beethoven nebo Smetana, když ztráceli sluch a pouštěli se do komponování ve snaze zadržet, co ještě zbývá, a možná se odvážit spustit se jen do svého nitra, ve kterém už však zůstanou jen sami.

Do tohoto tichého světa vnitřního vidění patří série Rostliny a Vodní bytosti. Tady se Bornová dostává mimo běžným zrakem zachytitelné formy života, které mohou, ale také nemusí reálně existovat. Jsou to barevné organismy biologického původu, květy, výtrusy, semena anebo buňky, láčkovci, měňavky nebo nálevníci na černém pozadí, ale mohou to být i výplody autorčiny fantazie, dekorativní ornamenty obraznosti a fantazie, katalog abstraktních snů a vidin. Jsou to precizní, pestré a vlastně i veselé kreace na téma nekonečnosti tvarů a možností jejich kombinací. Reálné setkání s nimi nemusí být nijak příjemné, ale takové je riziko šílení, ať už v noci, nebo ve dne.

Erika Bornová: Šílenství je stráž noci. GHMP v paláci Colloredo-Mansfeld, Praha 1. 13. 8. 2012 – 31. 10. 2012