Film o Zátopkovi je nejlepší, když se v něm běhá

Robot Emil vítězí

Film o Zátopkovi je nejlepší, když se v něm běhá
Robot Emil vítězí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na filmu Zátopek jsou nepochybně nejpřitažlivější a také nejlepší scény, na nichž je předvedeno, jak se z běžce v polovině houfu stane šklebící se lidské torpédo, jež se nezadržitelně řítí vpřed, všechny předbíhá a v nelíčených útrapách vítězí. V Ondříčkově snímku jsou tyto slavné okamžiky dějin (atletiky i Československa) natočeny působivě a velkoryse a v Neužilově podání mají přesvědčivost, že by to opravdu tehdy takhle nějak mohlo vypadat, kdyby u toho měli filmaři technické možnosti jako nyní. Jenže aby z toho byl film, je nutné dodat nějaký zbytek, který zaplní zbylé dvě hodiny. Měl by tam být nějaký příběh, nějaká látka a nějaké sdělení. Je?

Film je komponován ve dvou rovinách, jedna je retrospektivní, biografická, druhá se odehrává v reálném čase, někdy brzy po sovětské intervenci. V té první je zachycen začátek, vzestup a vrchol Zátopkovy sportovní kariéry, tedy od počátků v okupovaném baťovském Zlíně po olympiádu v Helsinkách v roce 1952, kde získal tři zlaté medaile. Je to podstatný, ale vlastně poměrně krátký úsek atletova života: co následovalo potom a co vedlo k tomu, že se Zátopek stal z ikony stalinismu jedním z tribunů pražského jara, a pak prožil několik let v nemilosti, než byl po jisté sebekritice polovičatě omilostněn, ve filmu není: což mu těžko vyčítat. Jenže vinou této diskontinuity je postava z let 1968–1969 těžko pochopitelná a ocitá se ve vzduchoprázdnu. Není zřejmé, co vlastně dělá, čím se živí, proč ho zvou na jakési podivné závody mládeže, při nichž asistují straničtí funkcionáři, vlají rudé prapory a kde Zátopek pronese k hloučku mládeže v teplácích metaforickou řeč o tom, že vítězit je snadné, ale ještě těžší je vyhrabat se z porážky. To má pro něj údajně likvidační následky, byť je to samozřejmě nesmysl: podobně jako dost bizarní scéna s rozčíleným antikomunistou, který právě v tom okamžiku, kdy se de facto vzepře režimu, Zátopka napadne a sprostě mu spílá, do čehož zahrne i jeho nepřítomnou buržoazní ženu. Sejde se tu tolik věcí najednou, že jediným možným řešením situace je útěk a také to Zátopek před udiveným australským přítelem (bude o něm řeč) tak komentuje: kdo uteče, vyhraje.

Film se tedy snaží o komplexní pojetí. Zátopek je představen nejen jako sportovec, ale i jako tvor privátní: trochu poděs a rarach, který ale umí jít za svým, takže se s neodolatelnou rozhodností seznámí a sdruží s oštěpařkou Danou Ingrovou (Martha Issová), která je jeho ironickým antipodem a korektivem, pak také poněkud konfliktní manželkou, neboť Zátopek ve svém spontánním, ale citově jaksi omezeném charakteru postrádá schopnost rozumět jejím potřebám, především mateřským: je otázka, zda to měl v rukou jen on. Nicméně redukce jeho povahy na výkon a úspěchy se především projevuje ve vztahu k moci a režimu, se kterým se snadno ztotožní a který si Zátopka přivlastní, udělá z něj propagační předmět. Režim zastupují sportovní funkcionáři, především tatíkovská postava soudruha Josefa (Robert Mikloš), který to se Zátopkem myslí dobře, ale je to samozřejmě kurva, což vidí každý už od pohledu, jen Emilovi to dojde, až když přijedou Rusové... Zátopek však není postava jedné dimenze, neboť se zároveň vymyká a je příliš svůj a příliš velká „celebrita“ na to, aby se s ním dalo lehce zatočit. To se nejvýrazněji projeví ve sporu o účast Stanislava Jungwirtha na olympiádě v Helsinkách, kdy si Zátopek postaví hlavu a prohlásí, že bez něho na olympiádu nejede. To mu může projít jen díky jeho prominenci, což mu Jungwirth dost neomaleně a ve filmu ne zrovna přesvědčivě vyčte: Jungwirth filmový se vůči němu chová velmi hystericky, což je vůči Jungwirthovi skutečnému nejspíš dost křivda. Určité rysy až autistické se u filmového Zátopka projevují jak jeho ignorancí řekněme politickou, tak i některými jinými nadlidskými schopnostmi, které nespočívají jen v běhu, ale též v jeho polyglotismu; dorozumí se anglicky, francouzsky, německy a pak dokonce promluví finsky: nejspíš také rusky, což dokumentováno není.

Zodpovědět, kde se to všechno naučil a kde se v něm ty zázračné schopnosti zrodily, není úkol filmu. Jeho úkolem ale je předvést ho jako postavu, která má nějakou zřetelnou podobu, nějak se vyvíjí a lze tomuto vývoji věřit. Na to ale film scenáristicky nestačí, neboť vlastní pohled na Zátopka jako na osobnost nemá. Filmový Zátopek je složen z toho, co se o něm už napsalo a co je o něm víceméně dobře známo: že se ve Zlíně vyloupl sportovní zázrak, který sice neměl styl, ba ani předpoklady, ale všechny záhy porážel díky nezdolné vůli a nadlidskému úsilí – a jistěže také talentu. Ale kde se to vzalo, co to vlastně znamená, k čemu to je, toho se film nedotýká. Snad jakýmsi pokusem je dodat tomu mystický přesah scénou s australským bushmanem (křovákem), prehistorickým archetypem věčného běžce, který se Zátopkovi zjevuje v okamžiku vyčerpání při maratonském běhu v Helsinkách. Je to jako návštěva z jiné planety a jiného filmu. Bushman pronese nějaké orákulum a kopne Zátopka do zadnice. Ten se rozběhne s novou silou.

Druhá linie vyprávění je založena na epizodě návštěvy australského (další australský motiv) běžce Rona Clarka v Praze, kam přijede za svým přítelem a mentorem Zátopkem. Stane se tak po olympiádě v Mexiku na podzim 1968, na které favorit Clarke zkolabuje, takže cesta za Zátopkem do Prahy má účel terapeutický. Jak ten dost prkenně vyhlížející i jednající Australan říká krátce poté, co přistane v Praze a žoviální Zátopek ho vezme do bufetu na pivo a husu s pěti knedlíky: „Podívej, Emile, nepřijel jsem kvůli vašemu zelí, i když je výborné, ale proto, že mám blok v hlavě…“ Pobyt v okupované Praze se svérázným Zátopkem, rtuťovitým chlapíkem, který na něj v dobré základní angličtině bez ustání cosi chrlí, mu ho má nejspíš odstranit.

Zátopek vyzvedne hosta na letišti. Ten v letadle dostal noviny, v nichž se dočetl, že naději na demokracii v Československu zhatily ruské tanky. Těžko říct, jestli o tom někdy předtím slyšel, nebo je to pro něj nová informace, se Zátopkem o tom, co se vlastně přednedávnem stalo, nepadne ani slovo. Projíždějí sice Prahou, kde hlídkují ruská okupační vojska, ale Zátopek tomu nevěnuje pozornost, jeho zajímají knedlíky a zelí, a Australan je ze všeho tak na větvi, že se ani nezeptá. Vinou stále se měnících exteriérů (jednou to vypadá na pozdní léto, pak na únor) nelze odhadnout, o jaké roční období jde, ale jisté je, že z hlediska historického času tam dochází ke značné redukci či kompresi, neboť na jedné straně jsou na ulicích ještě nápisy „Věříme Dubčekovi“, přitom jako by už normalizace silně pokročila, na stadionu visí sovětské vlajky a funkcionáři (jde o ty samé, kteří Zátopka obklopovali v padesátých letech) už razí tvrdou linii.

Návštěva u Zátopka má ve filmu rysy bezděčné komiky, ba absurdity. Australan je téměř bez emocí, zatímco věčně jaksi „naspídovaný“ Zátopek ho stále něčím překvapuje a uvádí v údiv, Australan budí dojem trvalé malátnosti a ospalosti. Zátopek ho přivede domů, byt nese jisté znaky opotřebovanosti a bezvládí, neboť ho, jak nám pak dochází, opustila žena, tedy Dana Zátopková. Emil si z toho, aspoň to tak vypadá, mnoho nedělá, Australan se ovšem ani na nic nezeptá, pak však najde dopis, ve kterém se Dana s Emilem loučí, je psaný samozřejmě česky, ale Australanovi dochází, že by se měl víc zajímat o vlastní rodinu, tak zavolá do Austrálie (nebylo tehdy běžné volat tam ze soukromé linky) a dojemně pohovoří s dcerkou. Celá tato linie má nepřirozené rysy špatně vyprávěné historky, v níž by se člověk nechtěl ocitnout. Australanův údiv nad Emilovým chováním vyvrcholí společnou noční koupelí v podzimním rybníčku, kam Zátopek vleze v šatech, čemuž se zdrženlivý Australan nejdřív zpěčuje. Scéna je to až poněkud démonologická, možná odkazuje na závěr Havlova Odcházení. Nejspíš šlo ale o formu terapie šokem, po níž se všechno změní, dokonce se druhý den vrátí k Emilovi i Dana, která dělá jako že nic a pozve podařenou dvojici na míchaná vajíčka. Australan je odblokován a vůbec se už ničemu nediví. Ocitá se v „kafkovském“ světě, kterému nerozumí, ale moc mu nerozumí ani divák, neboť je to svět, který nemá rozměr nějakého reálného světa, ale zkratky a karikatury. K té má nejblíž i filmový Zátopek, spíš nějaká loutka na jaderný pohon, nějaký mechanismus na běhání s omezenými emocemi a nulovou empatií, podnikající zvláštní a svérázné činy a kroky.

Je kladem filmu, že do té role našel Václava Neužila. Zátopkovi se sice moc nepodobá a ani makabrózně vybroušená pleš ho k němu moc fyziognomicky nepřiblíží, ale hraje ho – a běhá – s fyzikální zarputilostí a ve vrcholných scénách, kdy se celý promění v jednu běžící vůli, se dá mluvit o sugestivním zážitku.

12. září 2021