Obcházení obryně s vydolovaným pozadím

Nedělní výhledy ze Slezské Ostravy

Obcházení obryně s vydolovaným pozadím
Nedělní výhledy ze Slezské Ostravy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Konec srpna mi přinesl dva dny v Ostravě. Mohl jsem si po ní chodit, jak jsem chtěl a uměl, nic jsem nemusel, ale v sobotu večer jsem mohl jít na koncert festivalu soudobé hudby do Nové Karoliny, což je obrovská nákupní parcela, ve které zbyly dva upravené staré industriální baráky pro pořádání třeba takových věcí jako koncert pro orchestr, tři hoboje, zavěšené pokličky a nečekaně zvonící mobil, který návštěvník zapomněl vypnout.

Druhý den byla neděle, tak jsem si zašel poslechnout kázání do baziliky Božského Spasitele (hezké jméno), kterou jsem měl hned před divadelní ubytovnou, jež mi byla poskytnuta. Sedl jsem si, lavice byly obsazené tak z čtvrtiny, neboť obří kostel počítal kdysi s jinými počty, a kněz začal tím, že dnes je výročí bombardování Ostravy a že toho 29. srpna 1944 byl jasný den, nikoli neděle, ale úterý, a najednou se z nebe snesly bomby a zpustošily město, ničily domy a fabriky a v celém okolí pozabíjely přes pět set lidí, kteří se několik hodin předtím probudili a netušili, že večer už nebudou na světě.

Z chrámu jsem vyšel do ostravského dopoledne, poprchávalo, americké bombardéry nikde, v centru staré Ostravy, za což lze asi považovat Masarykovo náměstí a okolí starého kostela sv. Václava, liduprázdno, ani opilci, kteří by se sem doplazili ze Stodolní, na lavičkách nevyspávali, jak by za hezčího počasí v neděli ráno nejspíš činili.

Šel jsem směrem k Ostravici. To je hraniční řeka mezi Moravou a Slezskem, takže je správné rozlišovat Ostravu moravskou a slezskou. Obě spojuje Říšský most, který po válce dostal in memoriam za odměnu dělnický mladík Miloš Sýkora, který ho zachránil před vyhozením do vzduchu ustupujícími Němci: existují i alternativní verze, ale já mu to přeju. Když se tady ocitnu, tak se mi vybaví scéna dávného filmu Tanková brigáda, který jsem viděl jako dítě na školním představení: to byla vždycky radost, když jednou za čas úča oznámila, že se jde do kina! Rudá armáda se už blíží, ale ještě ten zatracený most, který Němci zaminovali! Mladík Miloš, kterého hraje kudrnatý Jana Vala, ví, že teď záleží na něm, teď je všechno v jeho rukách a kleštích! Přebíhá po mostě, hledá lanka od dynamitu, už je má, už je přestřihuje, pot se mu perlí na čele, jenže skopčák s kulometem ho vidí a pálí do něj dávku, zasažený Miloš v posledním záchvěvu života přestřihuje lanka a umírá hrdinskou smrtí. Most je ale zachráněn, frickové marně ho zkoušejí odpálit, tanky Rudé armády mají cestu volnou.

Jeden ten tank stojí kousek opodál, klasická té třicet čtyřka s necudně zdviženou hlavní. Prý to tady skutečně koupil a vyhořel, sovětská armáda pak tank darovala Ostravě, ta ho umělecky vylepšila po straně sousoším, z jedné strany dívka, jež zvedá obdivně ruku k tomu kanonu, z druhé se řítí rudoarmějec s rozzuřeným výrazem. Ten tank by měl být myslím otočen druhým směrem, neboť takhle to vypadá, že sjíždí ze slezského břehu na moravský, ale 30. dubna 1945 to bylo naopak, poslední fází Ostravské operace bylo obsazení Slezské Ostravy, ke které jsem nyní přecházel po mostě i já a chystal se ji nikoli obsadit, nýbrž ji projít, a tak poznat místa, kam jsem dosud nepronikl.

Vylezl jsem na návrší, které se zvedá nad řekou, došel k honosné budově, o které jsem si nejdřív myslel, že to byla vila nějakého uhlobarona, ale ona je to radnice Slezské Ostravy, na jejímž štítě už není vzpínající se ostravský kůň, ale poskakující kozel, ve skutečnosti kamzík, znak rodiny Wilczeků, která vlastnila tohle panství a která zde začala před dvěma sty lety jako první nasávat z hlubin uhelnou mízu. Spisovatel Ota Filip, který se tady kousek na Slezské narodil, přirovnal Ostravu k obryni, která má v řiti nevyčerpatelné sloje černého uhlí. Těch děr je v této krajině bezpočet a mě napadaly různé fekální asociace, třeba s klystýrem, jenž se provádí do země formou vpichování těžních věží. A právě k jedné té věži, léta však již nečinné, jsem přicházel, byl to Důl Terezie, který dostal také za odměnu, ale ještě za života Petr Bezruč, takže když jeho majitel, poctivý uhlobaron, nahlédl v cimrmanovské perspektivě do budoucnosti, velmi se podivil, že ten nerudný básník tak zbohatl, ale řekl si asi, proč ne, pokud slušně zaplatil, má ho mít.

Potuloval jsem se po tom hřebeni a došel na návrší Hladnov, kde stojí opuštěná a chátrající secesní vodárenská věž, ze které by byl krásný pohled na celou tu „nekončící periférii, v níž se v prapodivném skladu mísí fabrika s přírodou, pole se smetišti, lesíky s haldami, činžáky s venkovskými staveními“. Tak Ostravu či Ostravsko viděl Ludvík Jahn, hlavní postava Kunderova Žertu, avšak nejspíš ji tak viděl i sám autor, takže lze věřit, že to je on, kterého ta krajina „zvláštním způsobem přitahovala a vzrušovala“, a že to mluví o sobě, když píše: „Vnímal jsem téměř s vášní tu divnou krajinu a snažil se přijít na kloub jejímu duchu, snažil se pojmenovat slovy to, co dává této krajině složené z tak různorodých prvků jednotu a řád. Šel jsme kolem idylického domku porostlého břečťanem a napadlo mne, že sem patří právě proto, že se naprosto nehodí k oprýskaným činžákům, které stojí v jeho blízkosti, ani k siluetám těžních věží a komínů a pecí.“

A možná že Kundera tehdy ještě mohl na věž, která byla jako rozhledna postavena, a hleděl na tu krajinu, zatímco já jsem se musel spokojit se skromnějším místem, rampou nad stadionem Bazaly, což znamená bazalt, tedy čedič, a také Banik, pičo!, bo tady se jde rovnou k věci a na věc. Tady se nevedou zbytečné řeči, tady na ně není čas a chuť, jak mi jednou rázně řekl řidič tramvaje, když jsem vystoupil za ostravským hlavním nádražím a chtěl se zeptat, jak se dostanu kamsi: „Ja nemam čas se vybavovat!“ A to bylo všechno.

Měl jsem tedy před sebou Ostravu moravskou, přímo před sebou zelenou věž Nové radnice, vlevo Vítkovice a vpravo zarostlý kopec Landek, kde stál strážní hrad, a za sebou už Slezsko. A tedy Slezskou Ostravu, tu druhou, menší a nenápadnější část Ostravy, městskou čtvrť, která na rozdíl od části moravské vlastně nevypadá ani jako město, ale jako hřeben nad Ostravicí, do kterého se zapíchly důlní věže (klystýry), kolem kterých se postavily domy a kolonie, takže to byl vlastně původně velkodůl s ubytovnami, které ale mezitím ztratily svůj důvod. Kdysi to byla obyčejná vesnice na málo úrodné půdě, do roku 1919 se jmenovala Polská Ostrava, pod tímhle jménem o ní psal zmíněný Bezruč, kterému se to přejmenování na Slezskou vůbec nelíbilo, protože pro něj to byla „Polská Ostrava, však lidu moravského“. Koncem 18. století tu „žil černých našli směs, co v nitru mém se vinou“ a „dým nebe zahalil“, jak praví básník, a z těch pár chalup vyrostlo hornické velkoměsto, největší v českých zemích a také sociálně nejproblematičtější a vedle Kladna nejvýbušnější. Na rozdíl od moravské Ostravy, kde byl významný patriciát německý a také židovský, tady vždycky převládali Slované, ne nutně Češi, spíš rozličná směsice nasátá sem z různých směrů, od konce 19. století především z Haliče, z nejchudší a nejzaostalejší části monarchie. To byli ti chlopi, kteří sem přišli a neznali tekoucí vodu a o mýdlu nikdy neslyšeli a živili se kořalkou, kterou pili jako vodu, když šli do roboty, natož když šli z ní, takže bylo nebezpečné přijít jim do cesty.

Ale těžko bych ten zavátý dech dávného lidu ostravského dnes hledal na vyvýšeninách slezskoostravských, kde i haldy, kdysi dýmající z šedých homolí, zarostly vegetací, takže o nich vědí jen místní. Když jsem hledal haldu Ema, z jejíhož vrcholu měla ještě vycházet pára či dým, musel jsem se zeptat paní, která mávla kamsi do neurčita, takže jsem měl pocit, že ji chce přede mnou zatajit. Místo na Emu jsem došel k zoologické zahradě, do které jsem vešel a pak celé odpoledne chodil lesoparkem a vyhlížel zvěř, která uhýbala před mými pohledy, takže jsem se jí ani na nic neptal, protože stejně by neměla čas a chuť se se mnou vybavovat.

https://www.jiripenas.cz/fotoblog/

15. září 2021