Člověk, který si kdysi dávno pořídil první desku Etc… s Vladimírem Mišíkem (mohlo to být třeba Kuře v hodinkách, to pak byl zásah jistý) a pustil si ji v pravý čas, se stal velmi pravděpodobně doživotním abonentem jeho písňových příběhů, nebo spíš písňových obrazů. V něm se v průběhu času ustálil výjev důstojně stárnoucího muže, žádného kašpara z showbyznysu ani nějakého temného proklatce, ale umírněného rockera, který si zažil, prožil i vypil své, ale teď jde pomalu pražskou Letnou, sem tam ho lidé zdraví, on zdraví je, v jeho výrazu je přítomná citová paměť několika generací, stejně jako toho města, kam tak silně patří. Jemu vtiskl jeho příjemně jímavý a lyrický, přitom nepřeslazený hlas to zvláštní nostalgické kouzlo, jež si ti, jím kdysi zasažení, již od něho nikdy nedokážou odmyslet. Ti ho tam budou vždycky při cestě tramvají kolem Špejcharu slyšet. A ten Špejchar může být v téhle zemi kdekoli.

Takže když Vladimír Mišík vydává další ucelený soubor rockových skladeb s básnickými a přesně zasahujícími texty, cédéčko Noční obraz, je to, jako když se starý přítel (nikoli nutně osobní) ohlásí s novými historkami nebo zážitky, které by vám rád někde u piva řekl, nebo prostě by si s vámi chtěl popovídat, přičemž mluvit bude hlavně on. Jsme na něj zvědaví, i když skoro přesně víme, jaké to bude. Bude to vždycky skvělé. Ne že byste z toho byli nutně omráčeni a přejeti jako parním válcem, ale zaručeně vám bude po takovém setkání lépe než před ním. A přitom tak nějak normálně. Ty „obrazy“ ze života Vladimíra Mišíka budou jako on, tedy inteligentní, vkusně vymyšlené a vypointované, jímavé a srdce se dotýkající, trochu i sentimentální a hořké. Budou totiž čím dál častěji o smrti a o tom, že život skončí a asi to není už tak nepředstavitelně daleko jako kdysi, ale řeč se o tom povede mužně, zrale a vyrovnaně. Prostě jako od muže, který to, co zpívá, také žil a pořád v rámci možností žije, bez zvláštní stylizace a póz, když tak jen té základní, s hůlkou trochu vrávoraje ve větru holešovických ulic. Mišík se tak stává průvodcem starších mužů (a zajisté i žen, ale o těch se to neříká) po vlastním osudu – a tedy i průvodce na cestě k jeho konci, což je ten hlavní osud. Je to zvláštní, ale kdo by si to tehdy, když si kdysi, copak je to tak dávno?, pouštěl třeba veselé Jednohubky, dokázal představit?

Technicky vzato je deska Noční obraz pokračováním velmi dobré desky z roku 2019 Jednou tě potkám, což je dvojsmyslný název právě pro ten fakt, že se tak jednou stane. Mišík o ní tehdy mluvil jako nejspíš o poslední desce. Přitom na ní bylo jiné, že v ní opustil, snad mu to neměli za zlé, své muže z dlouhé cesty s Etc… a nechal se „refreshovat“ producentem a muzikantem (a taky právníkem) Petrem Ostrouchovem, kterému se podařilo spojit Mišíkovu hudební, ale možná ještě víc lidskou auru s bohatým zvukem, v němž by odborník asi postřehl vlivy jazzu a funku, tedy od blues a rockových kytarových melodií k jiskřivé sytosti prokomponovaného studiového ansámblu. Ale to je pro odbornější referenty.

Ten méně odborný snad může poznamenat, že Mišík zpívá (překvapivě?) pevně, až skoro by se chtělo říct mladistvě, přestože si v první skladbě napsal text, že je „důchodce a sotva se domů sune: krok sun krok v rytmu rokenrolu / v tašce se natřásá placatka rumu“, což bude už asi trochu nadsázka. Hezký je též Mišíkův text o šedesátých letech, která končí skoro lennonovsky: „Tak už to chodí, svět zdá se bezvadnej, jen když to chceš i ty.“ A jako rocker obklopený od začátku literaturou a přátelící se s básníky ví, proč si texty hledá u lidí, jako byli Václav Hrabě, Jan Skácel a František Hrubín, kteří jsou tady všichni po několika básních shromážděni. Mišík ví, proč jsou to oni a co jejich slova znamenají, což možná není někdy ani nutné vědět, možná to nevěděli ani oni, ale to se od básníka ani nežádá. On ví, jak to podat. Jako Vladimír Mišík, forever young důchodce z Letné.

Vladimír Mišík: Noční obraz. Vydal Animal Music, 2021.