Tag: společnost

Články k tagu

Restart dějin

Listopadové volby „představuji rozhodné odmítnutí liberalismu americkými voliči a konkrétně způsobu, jakým se od 80. let vyvíjelo chápání ‚svobodné společnosti‘,“ napsal v minulých dnech ve Financial Times známý politolog Francis Fukuyama. To vyvolalo vlnu škodolibých reakcí. Fukuyama v roce 1992 ve své knize Konec dějin a poslední člověk vyhlásil vítězství západní liberální demokracie a konec ideologické evoluce lidstva. Fukuyama měl vždy řadu kritiků, kteří jeho základní tezi zpochybňovali a představě konce dějin se smáli. Fukuyamovo povzdechnutí po prezidentských volbách v USA bylo interpretováno jako přiznání, že se přece jenom mýlil.

Pohled do našich tváří

O letošních Dušičkách jsem se na Olšanských hřbitovech, kam chodím pravidelně na procházku, nějak bedlivěji díval do tváří spoluobčanů, kteří tam přicházeli na návštěvu k hrobům svých předků a blízkých. Vypadali dost neradostně, často šlo o lidi starší, ba už i hrobu blízké. Stáří je strastné, řekl před dávnými lety Buddha. Přimělo mě to pozorněji se dívat do obličejů také u lidí všech věkových kategorií na tramvajových zastávkách hlavního města. Pravda, ani tam není průřez všemi vrstvami populace úplně rovnoměrný, ale je přece jenom mnohem širší.

Dyk v pantoflích a otřesná afterparty. Fanynka chce zpět 12 tisíc za VIP lístek na koncert

Vojta Dyk v teplákách, mikině a pantoflích. Afterparty v prostoru, který připomínal černou noru. Arogance interpreta i pořadatelů. Tak popisuje svou zkušenost s posledním koncertem zpěváka Vojty Dyka v pražské O2 areně jedna z jeho fanynek, která si koupila VIP lístek za 11.990 korun. Po pořadatelích chce vrátit peníze. Podle produkční kapely Vojty Dyka jsou stížnosti paní Dagmar „neoprávněné“, neboť zpěvák na afterparty vůbec být neměl. Stížnosti podle ní vyřizuje O2 aréna.

Zní to absurdně, Newyorčané se až teď učí házet smetí do popelnic. I kvůli krysám

Poslední půlstoletí obyvatelé New Yorku vynášeli odpadky tak, že házeli plastové pytle plné páchnoucího obsahu přímo na chodník. Pytle často skončily roztržené a odpadky rozeseté po ulici, což znamenalo hostinu pro krysy. Teď si Newyorčané pomalu zvykají na radikální novinku, alespoň pro největší americké město, napsala agentura AP. Odpadky totiž musejí dávat do popelnic.

„Buržoazní nádhera“ StarDance

Je sezona debat o StarDance a rozjíždí se docela pěkně. Obvykle se spory o ten pořad týkají tématu veřejnoprávnosti, řeší se v nich, zda Česká televize má vysílat takovou komerci pro masy. K tomu nenapíšu nic, protože na to nemám silný názor a nejsem v té věci ani divácky zainteresován, StarDance jsem párkrát viděl, ale už dlouho ne, nijak mi to nechybí, ale vysílání toho pořadu Českou televizí mě ani nijak nenadzvedává. Zaujala mě ale jedna formulace z obsáhlého rozhovoru o StarDance, který serveru Seznam Zprávy poskytla socioložka z pražské fakulty sociálních věd Irena Reifová.

Mladší 16 let nesmí na sociální sítě, rozhodl australský parlament

Australský parlament schválil průlomový zákon, který zakazuje osobám mladším 16 let přístup k sociálním sítím, jako je Facebook, Instagram, TikTok nebo X. Informují o tom tiskové agentury. Provozovatelé sítí budou čelit pokutám až 50 milionů australských dolarů (zhruba 780 milionů Kč), pokud nebudou dostatečně bránit tomu, aby měly osoby mladší 16 let na těchto sítích účty, uvedla agentura AP. Zákon ve středu schválila Sněmovna reprezentantů, ve čtvrtek jej odsouhlasil i Senát.

Nové stereotypy jako svátost

„Kdyby tu knihu napsal bílý člověk, byl by považován za rasistu,“ píše John McWhorter, americký – a jak sám zdůrazňuje, černý – lingvista ve své knize Woke Racism (2021). Odmítá v ní antirasismus, který považuje za náboženský a který opanoval veřejnou debatu i instituce Spojených států. Podle tohoto klíče existuje strukturální rasismus, jehož jsou účastni všichni bílí, často i nevědomě. Celá společnost se má zreformovat tak, aby lidé jiné než bílé barvy pleti dosahovali srovnatelných úspěchů jako bílí. Autor, mimo jiné akademik na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a komentátor při New York Times, toto odmítá.

Hledání rovnováhy

V poslední době mě zaujaly dvě prvoplánově nesouvisející zprávy. Podle první se ministr spravedlnosti Pavel Blažek rozhodl návrhem nové právní úpravy vymezit vůči judikatuře Ústavního soudu ve věci soudcovských platů, jelikož ji nepovažuje za ústavní. Podle jeho názoru vytvořil Ústavní soud ze soudců privilegovanou skupinu, a to jak v přístupu k rozhodování o jejich platech, tak vlastně i vzhledem k absolutní výši platů. Zpráva druhá je méně brizantní. Na facebookové stránce Katolické teologické fakulty UK se v rámci dlouhodobých názorových výměn mezi zastánci a odpůrci fakultního vedení objevilo zajímavé sdělení.

Petice volající po nových volbách v Británii shromáždila během krátké doby přes milion podpisů

Petice požadující nové parlamentní volby ve Velké Británii překonala bleskurychle už přes milion podpisů. Tento výrazný nárůst zájmu přichází pouhých 143 dní po červencovém vítězství Labouristické strany ve volbách. Strana čelí sílící kritice za své politické kroky, jako je zrušení zimního příspěvku na paliva nebo zavedení nové dědické daně pro zemědělce, což tento týden vyvolalo protesty ve Westminsteru. Petici vytvořil Michael Westwood den po představení nového rozpočtu.

Úzkostná, avšak nikoli ztracená generace

Jonathan Haidt je americký sociální psycholog a vysokoškolský profesor, jehož jméno často slýcháme v souvislosti s duševním zdravím mladé generace – narůstajícím počtem úzkostných, sociálních a depresivních poruch i počtem sebevražd, ohledně kterého bijí na poplach rodiče, pedagogové i psychologové v celém západním světě. K jeho nejznámějším knihám patří The Coddling of the American Mind: How Good Intentions and Bad Ideas Are Setting Up a Generation for Failure o rostoucí politické polarizaci, duševním zdraví a vysokoškolské kultuře a The Anxious Generation.

Bezpohlavní Jaguar

Skupina bezpohlavních bytostí vystoupí ze žlutého výtahu na povrch fialové planety. Různě poskakují, máchají kladivy i štětci, zatímco se objevují slogany jako „vytvořte bujaré“, „žijte živě“, „vymažte obyčejné“, „rozbijte formy“ a „nic nekopírujte“. Pak přijde vyvrcholení. „Jaguar“ – hlásají písmena levitující nad kusem růžové skály. Právě jste byli svědkem rebradingu slavné automobilové značky. Reklama, jež je začátkem nové marketingové kampaně, vyvolala velké pozdvižení. „Prodáváte auta?“ komentoval ji na síti X Elon Musk. „Je myšlena automobilka Jaguar?“ ptal se jiný zmatený uživatel. Ano, je – a posledních pár let k ní nebylo příliš vstřícných.

Třicet pět let poté: dvě legendy a dva extrémy

Na podzim 2024 budeme jednou vzpomínat jako dnes na podzim 1989, kdy padla železná opona. Tehdy i dnes jsme svědky nástupu něčeho jiného. Přesné obrysy nové politiky zatím neznáme, ale cítíme, že nepůjde jenom o prostou výměnu garnitur. Ve středu 6. listopadu 2024 jsme byli svědky tří událostí, které předznamenají zítřejší posuny v evropské a světové politice. Brzy ráno probíhalo sčítání výsledků amerických prezidentských voleb. Zvolení Donalda Trumpa může být interpretováno různě. Rozhodně je to signál o nástupu odlišné politiky, nesené jinými společenskými a ekonomickými zájmy než dosud.

Tom Wolfe by rozuměl

Tomu, kdo sledoval americké předvolební dění, nemohl uniknout osud Peanut. Tak se jmenovala ochočená veverka, jejíž skon zarmoutil a rozlítil davy. Davy ji znaly proto, že její chovatel byl internetový influencer. A rozlícené byly proto, že orgány státu New York veverku usmrtily, přestože nikomu neškodila a vedlo se jí dobře – jen proto, aby dostály zákonu, který chov veverek zakazuje. Čtyři dny před volbami tu byl případ, který dával za pravdu přesvědčení, že státní úředníci, jednající údajně pro naše dobro, ve skutečnosti jen škodí. Přesvědčení, jež v Americe zastává mnoho lidí a zpravidla volí republikány.

Porážka amerických demokratů aneb antropologie The Groups

Na americké levici začalo hledání viníků volební porážky. Nepřekvapí, že v prvních chvílích zaznělo hodně emocionálních prohlášení, jež se vzpírají zdravému rozumu. Biden by byl Trumpa porazil, kdyby ho nebyli dotlačili k odstoupení, tvrdili někteří. Můžou za to ženy / Hispánci / bílé ženy / hispánští muži či jakákoli jiná demografická skupina, která se buď posunula směrem k Trumpovi, anebo se i posunula směrem k Harrisové, ale málo (a autor výroku na ni měl nejspíš spadeno už před volbami).

Existuje ještě „reálný život“?

Twitter není reálný život, dočtu se občas (jméno sociální sítě v té sentenci lze variovat). Je to výrok svým způsobem plný naděje, taky pro lidi, kteří – jako já – pracují v tzv. tradičních médiích. Vyplývá z něj totiž, že z bzučícího provozu na sociálních sítích se nedá vyvozovat, čím lidé skutečně žijí, a na způsobu, jímž se tam lidé projevují, nelze založit představu, jací skutečně jsou. Že existuje ještě jiná, „reálná“ sféra, kterou je potřeba zkoumat, prohlížet, osahávat, pokud má člověk ambici nějak, třeba žurnalisticky, postihnout, co obnáší být dnes člověkem ve světě.

Nejsme trochu Ema Bovary?

Znáte Emu Bovaryovou? Nemyslím osobně, i když by to bylo jistě zajímavé, ale postavu slavného románu Gustava Flauberta. Je to žena velkých tužeb a velkých nadějí, velkých vášní a velkých iluzí, které ji přivedou do záhuby. Shodou okolností v Národním divadle v Praze právě uvedli divadelní adaptaci té nesmrtelné knihy. Jestli se to povedlo, nebudeme tu řešit, použijeme to jako záminku k jiné věci. V klasické psychologii existuje totiž pojem bovarismus, samozřejmě inspirovaný paní Bovaryovou. Popsal ho už v roce 1892 filozof Jules de Gaultier a lze ho zjednodušeně vystihnout tak, že osoba trpící bovarismem se nevnímá v podobě, v jaké reálně existuje

V generaci 89 bylo fanoušků cenzury málo, to je dnes horší

Pětatřicet let od 17. listopadu 1989 znamená pětatřicet 17. listopadů, kdy se připomínal hrdinný průvod studentů Prahou. Posledních deset let, ale možná i déle, buď od roku 1999 (Děkujeme, odejděte!), nebo nejpozději od roku 2014 (Červená karta pro Zemana), se z toho aspoň v Praze, a na té Národní, stala událost plná napětí a sporů. Za „vzpomínkový průmysl“ do Salonu Echa dorazil Martin Kroupa. Pracuje v organizaci Post Bellum, která byla mezi partnery oficiální vzpomínkové akce Korzo Národní. Pamětníky zastupovali výtvarník Jiří Černický a Václav Klaus ml. Sestavu doplňuje influencer a youtuber Jan Špaček.

Spasit svět, nebo sebe?

Tasmánie, zatím poslední kniha italského spisovatele Paola Giordana, je plná jednoduchých, přesných, přitom jazykově bohatých vyjádření. Autor dokáže v pár větách často postihnout něco vcelku zásadního. O to se samozřejmě pokouší téměř každý spisovatel. Podstatné jsou ale cesty, které k tomu vedou. „Ve své nové knize, kterou právě píšu, se budu ještě radikálněji než v Tasmánii snažit nevycházet od tématu. Vymazat témata. Mám spoustu střípků nápadů. Hledám odvahu je zkusit poslepovat, abych viděl, co z toho vyleze,“ říká Paolo Giordano.

Žádný sex a zadavte se krocanem. Hysterické demokratky proti Trumpovi

Oukej, uznávám. S takovým pádem dvojčat se to srovnat nedá – to si lidé i po čtvrt století živě vybavují, co zrovna dělali. Ale i vítězství Donalda Trumpa se mnohým dokázalo propsat do osobního života. V naší rodině kupříkladu v synchronicitě takřka magické připadlo na moment, kdy naše pětiletá dcera utržila první tragickou porážku v pexesu. Samozřejmě neprohrála se mnou, ale s jen o maličko starší sestřenicí, ono se nad pětiletou hlavou, na jedné straně otevřenou dokořán, na druhé ovšem taky ještě dost prázdnou, snad ani vyhrát nedá. Bude trvat ještě mnoho let, než si všechny ty disponibilní poličky a šuplíčky zahází krámy až ke stropu

Stát jako matka, otec, šašek

V předvečer prezidentských voleb v USAse mnohé tamní vysoké školy snažily vyjít vstříc potřebám těch studentů, pro něž by volební výsledek mohl znamenat velký stres. Nabízely různé formy psychologické podpory. Na fakultě veřejné politiky Georgetownské univerzity ve Washingtonu byla pro ten případ připravena místnost určená k „sebepéči“, k dispozici tam bylo mj. kakao, sušenky, stavebnice lego a omalovánky. Vzbudilo to předvídatelné reakce. Co se to děje, když budoucí diplomaté a političtí činitelé potřebují klid, kakao a lego, aby dokázali zpracovat situaci, na níž v demokracii není nic neobvyklého.

​ Řval jsem radostí

Rod Dreher je významný americký intelektuál, známý ostatně i u nás také díky českému vydání knihy Benediktova cesta. Autora rozhovoru napadlo obrátit se na Drehera s žádostí analyzovat vítězství dvojice Donald Trump / J. D. Vance z toho prostého důvodu, že poprvé o Vanceově existenci slyšel kdysi od něho. Ostatně leitmotivem Benediktovy cesty byla pesimistická předpověď, že skuteční konzervativci nemají vkládat naděje do vysoké politiky,a místo toho radši mají budovat neformální sdružení, v nichž přečkají, až se přežene radikální vlna woke. Otázka ale je, jestli máme staronového prezidenta Trumpa brát za politický, nebo za civilizační úkaz.

Prošlo komunistickou stranou šest milionů lidí? Historici dodnes nemají jasno

Ani 35 let od pádu komunistického režimu není podrobně zmapováno, kolik přesně prošlo Komunistickou stranou Československa členů. Ředitel Muzea paměti XX. století - historik Petr Blažek číslo odhaduje na šest milionů lidí za celou dobu trvání strany. Za první republiky přitom masová nebyla, spíše naopak. To, že komunistický režim zažilo několika generací, přineslo závažnější dědictví než období okupace. Blažek to uvedl v dnešním úvodu třídenní vědecké konference na téma (Ne)vyrovnání se s komunistickou minulostí.

Zapomeňte na Latinx

Ruben Gallego, na Hispánce netypicky modrooký senátor z Arizony, pochází ze smíšené kolumbijsko-mexické rodiny. Jeho senátní křeslo se v posledních volbách stalo předmětem těžkého boje s republikánskou vyzývatelkou Kari Lakeovou. A Gallegovi přijeli na pomoc levicoví studenti z nepříliš daleké Kalifornie. Gallego jejich pomoc uvítal, ale pro každého měl důrazné varování: „Jestli řeknete Latinx, okamžitě vás posadím zpátky na autobus do Kalifornie!“ U nás je Latinx málo známý pojem, takže ono varování si zaslouží vysvětlit.

Piráti – strana mladá a přežitá

Čeští Piráti mají nového předsedu, stal se jím náměstek pražského primátora (a také někdejší primátor) Zdeněk Hřib. Pár známějších straníků na to reagovalo vystoupením ze strany. Zdeněk Hřib nepřebírá stranu v bůhvíjak dobré kondici, jeho plánem je posunout ji blíž k politickému středu, učinit ji víc salonfähig, ne tolik iritující všelijakými výstřelky. Otázka ale je, co pak z Pirátů zbude, v čem bude spočívat jejich identita, jak se v tom přecpaném českém politickém centru odliší. Nepíšu to coby fanoušek politické radikality ani se nesnažím novému vedení poradit, co by mělo dělat, aby strana pro mě byla přijatelnější.

Moje živá voda

Špičková dětská pneumoložka Tereza Doušová z Pediatrické kliniky v Motole je ošetřující lékařkou malých pacientů z celé republiky. Stará se o děti s vrozenými i získanými vadami či nemocemi plic, průdušek a průdušnice, které často vyžadují podporu dýchání přístrojem. Právě jejímu patnáctiletému pacientovi transplantoval tým motolských lékařů 1. června 2024 srdce a plíce najednou. Stalo se tak u dětského pacienta historicky poprvé v České republice; operace byla úspěšná.

Za všechno můžou voliči?

Proč Kamala Harrisová prohrála a proč tak výrazně? Pro mnoho a mnoho lidí, kteří v Americe i mimo ni doufali ve vítězství demokratů, to je dost naléhavá otázka. Část z nich – včetně lidí veřejně známých a těšících se jisté intelektuální autoritě – přichází s variantou jednoduché odpovědi: Prohrála, protože voliči morálně selhali. Jsou to větší rasisti a misogynové, než jsme – zaslepeni ušlechtilým idealismem – čekali, jsou ještě nevzdělanější, než jsme čekali, tolik jsme toho pro ně udělali (často řečeno směrem k početným „přeběhlíkům a přeběhlicím“ z řad a menšin), a takhle se nám odvděčili.

Socialismus prý vstává z popela

Téma této debaty je naprosto nekonfliktní, budeme se bavit o budoucnosti levice. „Krizi levice sledujeme vlastně všude, nejen v Česku. A řekla bych, že je to dáno tím, že sociálnědemokratické strany se od začátku hodně koncentrovaly na socioekonomická témata, zatímco ta kulturní, o kterých se dnes hodně mluví, zůstávala v pozadí,“ myslí si politoložka Kateřina Smejkalová. Budeme tedy debatovat!

Která forma postdemokracie je ta vaše?

Kdekdo rád poslouchá, že právě tyto volby jsou přelomové. Lze snést dost důvodů pro to, že tyto volby samy o sobě velký zlom nepřinesou. Fenoménem, který se tyčí nad americkou politikou posledních let, je Donald Trump. Trumpovy svérázné vlastnosti se nějakým zvláštním způsobem „našly“ se současnou dobou, ten fenomén má prostě svůj poločas rozpadu a mechanickými zásahy zvenčí, třeba volbami, ho lze ovlivnit jen omezeně.

Triumfální návrat Donalda Trumpa

Doufal jsem, přál jsem si to, ale nedovolil jsem si výsledek amerických voleb odhadnout. V redakci Echa máme na americkou politiku několik autorů, kteří ji sledují pečlivěji, hlouběji a jsou kompetentnější. Jejich pohled najdete na následujících stránkách našeho týdeníku, jehož vydání jsme o den posunuli, i když nám stále ještě budou chybět data pro detailnější analýzu vítězství Donalda Trumpa. Volba amerického prezidenta totiž také významně ovlivní Evropu, a tedy i Českou republiku, i když v našem případě spíš symbolicky a s velkou ozvěnou.

Vyznání monarchistovo

V předvečer vyhlášení výsledků prezidentských voleb, na něž čeká celý svět – a i já kvůli nim budu vstávat v nekřesťanskou hodinu –, je asi nejvhodnější příležitost k tomuto coming outu. Ano, jsem monarchista. Pokud by někoho zajímalo proč, dokážu odpovědět krátce nebo to trochu rozepsat a dopředu se omlouvám, budu se při tom muset zabývat sám sebou, což ve chvílích, kdy je v sázce osud civilizace, záchrana demokracie a kdesi cosi, může kdekomu připadat velmi nepřípadné. No nic.