Jonathan Haidt je americký sociální psycholog a vysokoškolský profesor, jehož jméno často slýcháme v souvislosti s duševním zdravím mladé generace – narůstajícím počtem úzkostných, sociálních a depresivních poruch i počtem sebevražd (zejména mezi dívkami) –, ohledně kterého bijí na poplach rodiče, pedagogové i psychologové v celém západním světě. K nejznámějším Haidtovým knižním titulům patří The Coddling of the American Mind: How Good Intentions and Bad Ideas Are Setting Up a Generation for Failure (Rozmazlování amerického ducha: Jak dobré úmysly a špatné nápady připravují generaci na neúspěch, 2018) o rostoucí politické polarizaci, duševním zdraví a vysokoškolské kultuře a The Anxious Generation (Úzkostná generace, 2024). Ta posledně jmenovaná má podtitul Jak velká změna propojení způsobuje epidemii duševního zdraví. O Haidtovi a jeho poslední knize tady psala Tereza Matějčková (viz č. 34/2024 – pozn. red.). Já bych se v souvislosti s tímto tématem ráda šířeji věnovala i společenských proměnám, které předznamenaly a fatálním způsobem doprovázejí nástup digitálních technologií a prohlubují osamělost a úzkostnost mladých lidí.

Haidt se snaží pojmenovat příčiny toho, proč je generace Z (přesné definice se rozcházejí, ale Haidt mluví o ročnících od 1995 výš) tak křehká a zranitelná. Vychází z amerických reálií, paralely však lze nalézt v západní Evropě, ale i v zemích bývalého socialistického tábora. Kniha pojmenovává tři dějství tragédie nazvané krize duševního zdraví mladých – první dějství, které datuje do roků 1990–2010, plyne z toho, že jsme dětem vzali dětství založené na hře; druhé dějství (2010–2015) vychází z toho, že jsme ho nahradili dětstvím založeným na chytrých telefonech. Tomu však předcházela velmi podstatná předehra – totiž úpadek místní komunity, důvěry a sociálního kapitálu. Pojďme se na tyto fáze podívat podrobně.

V atmosféře sjednocení bojem proti společnému nepříteli v době války a poválečné obnovy (u nás to bylo budování socialistické společnosti a boj proti zahraničnímu imperialismu) dosahovala úroveň sociálního kapitálu ve 40., 50. a počátkem 60. let vysokých hodnot. Dařilo se občanským skupinám, dobrovolným sdružením a mezirodinným sítím, které svým členům poskytovaly pocit přináležitosti a množství místních komunitních aktivit. Rodiny spolu trávily čas, vzájemně si vypomáhaly v domácnosti a hlídaly si děti. Děti si společně hrály venku a dospělí dohlíželi na bezpečnost ulic. To byly ty děti Blahetovy z protější partaje, se kterými jsme trávili volný čas a u kterých jsme dostali najíst, když se naši rodiče zdrželi v práci. Většina těchto místně založených vztahů se ale od poloviny šedesátých let začala s narůstající rychlostí zhoršovat.

Robert Putnam, autor významné knihy Bowling Alone: The Collapse and Revival of American Community (Sólo bowling: Kolaps a obroda americké komunity), tvrdí, že nejpodstatnějším faktorem této změny byla generační obměna: válečná kohorta začala vymírat a generace baby boomers (ročníky 1946–1965), která ji nahrazovala, podobnou sjednocující zkušenost postrádala.

Televize jako rodinný krb

Druhým podstatným faktorem byla změna v komunikačních technologiích, která se v této dekádě objevila; dominantní postavení si vydobyla televize, která ve velkém změnila vzorce sdružování. Americká psycholožka Jean Twengeová tvrdí, že nejzávažnější příčinou rozdílů mezi generacemi jsou právě technologické změny; oba autoři se shodnou, jak zásadní vliv na individualizaci a atomizaci společnosti mají nové technologie komfortu, od automobilu přes nákupní centra až po televizi. Lidé se přestali stýkat se svými sousedy a vzájemně si hlídat děti. Přestali nakupovat v místě bydliště a měli stále méně času věnovat se místním sdružením a spolkům. Rodinný život se přesunul dovnitř; televize se stala rodinným krbem. Tyto technologické výdobytky přinesly jistě řadu výhod, ale jejich dopad na sociální život byl zřejmě spíše negativní.

Putnam již v roce 1995 napsal: „Díky televizi se naše společenství (nebo spíše to, co za společenství považujeme) rozšířilo a zploštilo… elektronické technologie umožňují úplnější uspokojení individuálního vkusu, ale na úkor pozitivních sociálních externalit spojených s primitivnějšími formami zábavy. Stejná logika platí pro nahrazení vaudevillu filmem a nyní filmů videorekordérem. Nové přilby pro ,virtuální realitu‘, které si brzy nasadíme, abychom se mohli bavit v naprosté izolaci, jsou jen nejnovějším pokračováním tohoto trendu. Vráží tedy technologie klín mezi naše individuální a kolektivní zájmy?“

Předehrou této tragédie byla tedy (kromě zániku širší rodiny a nejturbulentnějšího vývoje rodiny vůbec) ztráta místní komunity a důvěry mezi jejími členy. To byly hlavních důvody, proč Američané začali v 90. letech 20. století zavírat své děti doma, což představuje první dějství. Protože nyní méně znali ostatní dospělé v okolí či jim méně důvěřovali, mnohem méně pouštěli děti ven hrát si bez dozoru nebo se jen tak poflakovat. Právě v té době se objevily osobní počítače (v 80. letech) a zázračný internet (v 90. letech), které děti a dospívající lákaly coby atraktivní alternativa k venkovním fyzickým hrám bez dozoru a objevování světa a získávání sociálních návyků směrem k vrstevníkům i zbytku společnosti. Děti Blahetovy, co bydlely v domě přes chodbu, už jsme ani neznali jménem, možná jsme si už ani nevšimli, že tam bydlí.

V roce 2010 jsme už byli s příchodem chytrých telefonů, vysokorychlostního internetu a vysoce návykových sociálních médií zralí na třetí dějství: dětství založené na mobilním telefonu. V této době se naplnila Putnamova předpověď z roku 1995: máme nejen brýle pro virtuální realitu, ale i mnohem zrádnější chytré telefony, sociální média a stále lepší sluchátka a AirPods, která teď umožní dospívajícím skutečně se „bavit v naprosté izolaci“. Rychlé rozšíření chytrých telefonů po roce 2010 vyvolalo dramatický nárůst duševních potíží mezi mladými lidmi, ale došlo k tomu zejména v místech, kde byl sociální systém, jenž měl děti podporovat, již vyčerpán. Tam, kde je komunita silná, není dopad tak patrný. Tam, kde se děti podílejí na životě místního společenství – jsou například součástí duchovního života komunity, pracují a tráví víc času s důvěryhodnými dospělými a se svými přáteli –, se s negativním dopadem prostředí sociálních sítí vyrovnají pravděpodobně výrazně lépe.

Děti bez zázemí v místním společenství ztrácejí kontakt se skutečným světem a jejich představy o něm vznikají v nehostinném světě sociálních sítí, influencerů a dobře zacíleného korporátního marketingu (včetně toho propagujícího průmysl duševního zdraví, což je dobré si uvědomit třeba vzhledem k faktu, že podle výzkumu z roku 2023 třetina amerických adolescentů ve věku 12 až 17 let na své psychické problémy bere léky na předpis či navštěvuje psychoterapii – nebo obojí). Z duševního zdraví se stalo masivní průmyslové odvětví, které potřebuje udržovat či zvyšovat poptávku. To je ovšem na samostatný článek. Tři čtvrtiny britských dětí například tráví venku méně času než odsouzení ve výkonu trestu. První generace, která svůj sociální život přesunula na sociální sítě, je paradoxně (ale ve skutečnosti právě proto) tou nejosamělejší: 30 % mladých respondentů výzkumu prováděného ve Velké Británii uvedlo, že nevědí, jak si najít přátele. Procento respondentů ve věku 16 až 29 let, kteří uvedli, že se často nebo stále cítí sami, je vyšší než procento těch, kteří odpověděli totéž a je jim víc než 70 let.

Jsou různé cesty, jak dětem z jejich osamění pomoct. Jednou z nich je ještě větší zapojení technologií, například pomocí mluvícího AI přítele zvaného Friend, kterého si lze pověsit na krk a který neustále naslouchá nejen vám, ale i všemu, co se děje ve vašem okolí. Tento malý šikula o průměru 3 cm vám sice nezvýší produktivitu, ale bude pořád s vámi. Druhá cesta vede přes posílení společenství skutečných lidí a sousedství.

Čtyři rysy lidské interakce

Jak píše Jonathan Haidt, jen sociální vztahy a interakce v reálném světě (na skutečném, určitém místě) mají čtyři rysy, kterými se lidská interakce od počátků vyznačuje: jsou ztělesněné, jsou synchronní, zahrnují komunikaci jeden na jednoho nebo jeden na několik a mají vysokou vstupní a výstupní bariéru. Naproti tomu virtuální interakce jsou typicky netělesné a asynchronní, zahrnují komunikaci jeden na mnoho a mají nízkou laťku pro vstup a výstup. Problémem dnešní doby je, že chytré telefony a další digitální zařízení přinášejí dětem a dospívajícím tolik zajímavých zážitků, že způsobují vážný problém: snižují zájem o všechny formy zážitků, které nejsou založeny na obrazovce. Virtuální sítě nejenže nejsou dostatečnou náhradou za komunity, ale jejich šíření vytváření komunit vyloženě ztěžuje. Tím, jak se kvůli komfortu a efektivnosti stále větší část našich životů přesouvá do on-line prostředí, vzdalujeme se tomu, co je našemu druhu přirozené. Jak pravil již Aristoteles, je člověk tvor společenský (a nenávidí své bližní, jak by dodal Eugène Delacroix).

I když vztahy jeden na jednoho, řada individuálních vztahů 1 : 1 nebo účast v on-line skupině mohou přinést určité výhody – včetně pocitu propojení –, zdaleka nedokážou vytvořit skutečnou komunitu, která vyžaduje překrývání institucí a aktivit, což je velmi obtížné, pokud spolu nesdílíte fyzické místo. Normy vzájemné podpory jsou slabé a pocit společného osudu, který vytváří komunita založená na místě, je minimální. Ostatně stačí se jednoduše zeptat: Komu byste raději zavolali v nesnázích – skutečnému člověku, kterého pravidelně vídáte ve svém domě, nebo někomu, koho jste nikdy osobně neviděli?

To pochopitelně neznamená, že on-line sítě a vztahy nejsou přínosné. V některých případech může virtuální svět posílit již existující vztahy a skupiny v reálném světě. V jiných případech může propojit lidi, kteří by se jinak nikdy nesetkali. Je však nutné mít na paměti, že nejsou dostatečnou náhradou za to, co nabízejí osobní vztahy a komunity v reálném světě, a že bychom si měli být vědomi jejich značných omezení.

Haidt nabízí několik východisek. První z nich považuji za reálné možná tak ve Spojených státech s jejich kulturní a sociální diverzitou a v našich podmínkách spíš za utopii: totiž vyhledat si místo k životu podle toho, jak aktivní a živá je tam komunita, a aktivně se podílet na jejím životě a vytvářet ho. Sousedské akce, společné aktivity rekreační, sportovní, společenské či duchovní. Každopádně dobré k zamyšlení.

Další návrhy jsou realističtější povahy a rodiči i školami lépe dosažitelné, jakkoli už jsem v řadě diskusí viděla argumenty ze strany dospělých, že to je zcela nepředstavitelné. Inu, rodiče, kterým záleží na duševním i tělesném zdraví jejich dětí, to budou muset zkusit. Ostatně úlohou rodičů není poskytnout svým dětem krátkodobé pohodlí, ale vybudovat v nich dlouhodobou odolnost.

1. Nepořizovat dětem chytrý telefon nejméně do začátku střední školy. A protože v jednotě je síla, měli by se rodiče dětí ze stejné skupiny domluvit na tomtéž.
2. Neumožnit dětem přístup na sociální sítě nejméně do 16 let. O škodlivosti sítí způsobujících pocity vlastní nedostatečnosti, sexuální zneužívání či jiné zneužívání cizími lidmi nebo následování toxických trendů už bylo řečeno dost. Adolescenti, kteří na sociálních sítích tráví víc než tři hodiny denně, zdvojnásobují riziko výskytu symptomů úzkosti a deprese. Téměř polovina adolescentů uvedla, že se kvůli sociálním sítím ve svém těle necítí dobře. Dr. Vivek Murthy, lékař s titulem Surgeon General, tj. hlava exekutivy amerického zdravotnictví, dokonce přišel s návrhem, že by se sociální sítě měly označovat stejným varováním s upozorněním na možné zdravotní dopady, jako je tomu u cigaret.
3. Prosazovat koncept škol bez mobilních telefonů. Změny následují veřejné mínění. Pokud vaše obavy sdílejí rodiče dalších žáků, vytvořte společně tlak na vedení školy, aby vytvořilo prostor pro hry a získávání nezávislosti – bez mobilních telefonů. Například nizozemská škola Calvijn College (studenti ve věku 12–18 let) zavedla před šesti lety i přes odpor zhruba 20 % rodičů i pedagogů zákaz mobilních telefonů. „Na chodbách a školním dvoře jste viděli jen děti na chytrých telefonech, nikdo spolu nerozmlouval, stoly na ping-pong zely prázdnotou. Ztráceli jsme sociální kulturu.“ Dnes si změnu nemůže vynachválit: „Podařilo se nám získat, co jsme ztratili. Studenti si společně hrají a hovoří spolu. A je mnohem méně vyrušování v hodinách.“ Zákaz mobilních telefonů se stal předmětem debat v nizozemské vládě, která navrhla je rozšířit i na základní školy. Stejným směrem se ostatně ubírají i školy ve Valonsku, v Maďarsku či Bruselu. Ostatně každý rodič, kterému se dítě vrátilo ze školy v přírodě nebo z tábora bez mobilů, ví, jaký význam ta možnost být s vrstevníky v reálném světě měla.
4. Umožnit svým dětem zažívat víc odpovědnosti, času na hry a nezávislosti. Děti rozvíjejí své sociální dovednosti a překonávají úzkost přirozenou cestou zkušeností nezávislosti a neomezenou hrou. To znamená, že je necháme dělat více aktivit a činností samostatně, v reálném světě bez dozoru. Někdy od osmi let mohou samy chodit do školy či dojít samy na nákup do blízkého obchodu. Adolescenti si mohou najít brigádu. Rodič, kterému záleží na duševním zdraví dítěte, ho musí nechat vyrůst, bez ohledu na vlastní strachy.

Víc informací včetně odkazů na studie a výsledky výzkumů, které knize předcházely, a praktické informace a akční plány pro rodiče, děti, školy i zákonodárce lze najít zde: https://www.anxiousgeneration.com/take-action.