Kdekdo rád poslouchá, že právě tyto volby jsou přelomové. Lze snést dost důvodů pro to, že tyto volby samy o sobě velký zlom nepřinesou. Fenoménem, který se tyčí nad americkou politikou posledních let, je Donald Trump. Trumpovy svérázné vlastnosti se nějakým zvláštním způsobem „našly“ se současnou dobou, ten fenomén má prostě svůj poločas rozpadu a mechanickými zásahy zvenčí, třeba volbami, ho lze ovlivnit jen omezeně.

Dostal se k moci, když porazil mimořádně nepopulární kandidátku demokratů Hillary Clintonovou, ale za čtyři roky ho porazil Joe Biden, politik, který sice nebyl tolika lidem tak protivný jako Clintonová, ale ani ve své straně nikdy nebyl považován za nějakého zvláštního lumena.

To mělo přinést Americe uklidnění, návrat normálnosti. Jenže Donald Trump dominoval americké politice i z opozice. Zabránit v další politické kariéře mu teoreticky mohly dva pokusy o ústavní žalobu, ale ty neuspěly. Pak čelil řadě občanskoprávních žalob i trestních – federálních i státních – vyšetřování, některých i úspěšných. Nezničilo ho to, naopak. Série obvinění v roce 2019 byla hlavním faktorem toho, že v republikánských primárkách zkonsolidoval svou podporu a žádný jeho vyzyvatel, ať už byl „Trump-lite“, nebo antitrumpovský, tradiční konzervativec, ho neohrozil. Jeho podporou by zřejmě neotřáslo, ani kdyby byl odsouzen do vězení – z něj můžete kandidovat.

Takže ať už v roce 2024 vyhraje, nebo prohraje, jen tak ze scény nezmizí. A nebudou to žádná institucionální omezení, jež nakonec jeho politické působení ukončí. U člověka, který odmítl přijmout volební porážku v roce 2020, vůbec není problém si představit, že by ústavě navzdory chtěl kandidovat i potřetí. Ale nakonec zasáhne věk, ten neporazí ani Donald Trump. V době příštích voleb mu bude 82 let.

Už v Trumpově vládnutí, ale hlavně teď v kampani, se vyskytovala dlouhá období, kdy se jeho podpora držela (na dnešní poměry) docela vysoko a i stoupala. A pak si Trump nedokázal odpustit nějakou tu typickou výtržnost, akt „autosabotáže“, a jeho podpora poklesla. V posledních měsících před volbami to bylo typicky jeho tvrzení, že ve městě Springfield imigranti jedí psy a kočky, a vystoupení komika na mítinku v newyorské Madison Square Garden, který označil Portoriko za plovoucí hromadu odpadků. Z toho, co zatím víme, lze oba lapsy přičíst přímo či nepřímo na vrub tomu, že Trumpa začal jeho dobře fungující kampaňový tým nudit a začal ho rozvracet intrikami.

I solidnější mainstreamoví reportéři ve svém zpravodajství akceptují, že Trump je za určitých okolností docela populární i mezi částí normálních voličů. Protože právě jejich znechucení se projeví v onom poklesu podpory zaznamenaném po nějaké té vylomenině. Trumpova vláda, přestože k ní neodmyslitelně patřil neustálý chaos, drama a bourání norem, pro ně tedy byla docela snesitelná a něco na ní oceňovali. Anebo jim nevadila natolik, aby je lákala perspektiva dalších čtyř let vlády Joea Bidena či jeho viceprezidentky. Co to bylo?

V ekonomické politice bylo zdaleka nejdůležitějším faktorem masivní omezení ilegální imigrace, jež se Trumpovi postupně podařilo. Nedostatek levné ilegální pracovní síly přiměl zaměstnavatele předcházet si určité skupiny dřív opomíjených zaměstnanců a zlepšovat jim podmínky. Statistiky zachycují tento jev obtížně, jisté je, že nezpůsobil růst inflace, což teoreticky hrozilo, ale zlepšil vnímání stavu ekonomiky u velké části obyvatel.

Bidenovy akce

Vedle toho měly jeho další ekonomické iniciativy, zejména vůči Číně, menší přímé dopady. Přispěly ovšem ke změně uvažování. A Bidenova administrativa na ně navázala praktickými kroky. Mají za cíl posílit americkou průmyslovou kapacitu a strategickou ekonomickou bezpečnost. Spadají do sféry průmyslové politiky, jež má v moderních demokraciích problematické výsledky. Bidenovy akce se vyvíjejí různě – iniciativy na podporu vysokorychlostního internetu na venkově či na zřizování nabíjecích stanic pro elektroauta jsou typické propadáky, jak je známe z učebnic; podpora výroby čipů zákonem CHIPS Act má zatím slibné výsledky.

Za to, že ekonomický sentiment se v posledních letech propadl, si Bidenova administrativa může sama. Jednak tím, že umožnila masovou ilegální imigraci, jednak svými velkorysými, ne-li populistickými finančními dávkami v době končícího covidu způsobila inflaci. Když se Trump v kampani držel jejich připomínání, šel nahoru. Harrisová nikdy nebyla schopna je pojmenovat. Chyběly v jejích odpovědích na otázku zcela logickou pro ženu, jež byla tři roky Bidenovou viceprezidentkou – co by dnes udělala jinak. Proto nikdy nedokázala získat na svou stranu jednoznačnou většinu voličů.

Donald Trump je mimořádný fenomén, ať už ho považujete za bezcharakterní postavu, anebo naopak za vůdce těšícího se zvláštní přízni štěstěny (a atentát 13. července, který Trump o vlásek přežil, lidi k takovým úvahám nasměruje docela snadno). V americké společnosti se ovšem celou tu dobu odehrávaly procesy, které lze popsat tradičními nástroji a bez zázraků. Vrcholí proces změny voličských koalic, jenž začal za Billa Clintona. Hlavní dělicí čára nevede mezi chudými a bohatými tak jako po mnoho desetiletí. Nevede ani po žádné geografické linii a taky význam rasy, i když je důležitý, spíš klesá. Tou nejdůležitější dělicí čárou je dnes vzdělání. Voliči demokratů jsou v průměru bohatší než voliči republikánů, nicméně člověk bez vysoké školy, který vybudoval úspěšnou malou firmu, bude často republikán a postgraduální student, který léta živoří bez vyhlídky na stálé univerzitní místo, bude demokrat.

Má to důsledky pro charakter politických stran. Jak to před časem kdosi (autor tohoto komentáře si je jist, že to byl Elon Musk, ale nedokáže to dohledat) lapidárně vystihl, „levice je šílená a pravice je retardovaná“. Na pravici se shromažďují lidé mdlého rozumu, snadno propadající nejprimitivnějším konspiračním teoriím, jako třeba že přistání na Měsíci se nikdy neuskutečnilo, a nevědí prakticky nic o vnějším světě ani o historii. Lidé na levici jsou vzdělanější, ale snadno propadají davovým mániím typu „pronouns“ (zájmena) a genderového šílenství.

Autorita univerzit a dalších institucí „produkujících vědění“ v posledních letech poklesla. Hodně za to může na odiv vystavované chování těchto vrstev v době covidové pandemie a rasových bouří po smrti George Floyda. To byl rok, kdy lidé na sociálních sítích udávali někoho, kdo se prošel po pláži bez roušky, a epidemiologové trvali na tom, že je třeba zavřít školy a kostely a nevycházet z domu, pokud ovšem nejdete demonstrovat za Black Lives Matter. Televizní stanice referovaly o „převážně pokojných“ demonstracích s hořícími budovami v pozadí a ujišťovaly, že Antifa neexistuje. Levicová část Demokratické strany zcela vážně prosazovala zrušení policie a aktivistická úderka v redakci New York Times se vzbouřila kvůli tomu, že otištění komentáře republikánského senátora ji prý osobně fyzicky ohrožuje. Lékaři a aktivisté trvali na tom, že neumožnit nezletilým chirurgickou změnu pohlaví je doslova vražda. Na tu šílenou dobu by dnes nejraději zapomněli nejen demokratičtí politici, je to přirozená lidská reakce. Ale stopy v podobě poklesu důvěry v instituce jsou trvalé.

Z vrstvy bohatých byznysmenů, jež je dnes celkem monoliticky demokratická, se odloupla skupina podnikatelů hlavně ze Silicon Valley, kteří začali otevřeně podporovat Trumpa. Ekonom Tyler Cowen, který se do komentování čisté politiky pouští málokdy, to v červenci demokratům všechno spočítal – woke šílenství, pokles autority univerzit, chaos na hranici, svádění voleb v roce 2016 na Facebook, pocit „já jsem lepší než vy“, který demokraté budí. Ale třeba i to, že „trumpovská pravice, ať už s ní souhlasíte, nebo ne, je intelektuálně živější a vitálnější než progresivní levice“. To je společenský pohyb, jehož tvářemi nejsou už jen Peter Thiel, ale třeba i Marc Andreessen a samozřejmě Elon Musk, který dal svůj twitterový profil i stovky milionů dolarů otevřeně do služeb Trumpovy kampaně. Na Muska nesmíme zapomenout taky proto, že jeho převzetí Twitteru, byť učinilo tuto platformu pro řadu lidí méně příjemnou a důvěryhodnou, odzvonilo představám o plně řízeném „informačním režimu“. To je historická událost.

Pro samé zprávy o epidemii „smrtí ze zoufalství“, nárůstu kriminality, politickém chaosu, deindustrializaci a americkém strachu z Číny je taky snadné (a pohodlné) zapomenout, že USA se v posledních patnácti letech ekonomicky utrhly od Evropy (i od Kanady). Propuknuvší revoluce v umělé inteligenci jako by zaostávání Evropy definitivně zpečetila. Americký požadavek na to, aby se Evropa starala víc o svou bezpečnost sama – který nastane, řízeně nebo jinak, ať už vyhraje kdokoli –, tedy přichází v dobu pro Evropu špatnou.

Jsou tyto volby svátkem demokracie, nebo jejím umíráčkem? Lze najít argumenty pro obojí. Stavějí Američany před jasnou volbu, nikdo si nemůže stěžovat, že „politici jsou beztak všichni stejní“. Ale v obou stranách lze nalézt zárodky postdemokracie. Na jedné straně politici budící ve vás dojem, že jste zas ve škole. Na druhé straně politika jako bezohledná televizní reality show, což byl ostatně Trumpův největší podnikatelský úspěch. Na jedné straně vláda expertů dodržujících procesy, pro které je největším ohrožením demokracie potenciální výsledek demokratického hlasování. Na druhé straně vláda demagoga, který je ochoten výsledek toho demokratického hlasování zpochybnit, když nezvítězí on.