V předvečer amerických prezidentských voleb se mnohé tamní vysoké školy snažily vyjít vstříc potřebám těch studentů, pro něž by volební výsledek mohl znamenat velký stres. Nabízely pro ten případ různé formy psychologické podpory. Na fakultě veřejné politiky Georgetownské univerzity ve Washingtonu byla pro ten případ připravena místnost určená k „sebepéči“, k dispozici tam bylo mj. kakao, sušenky, stavebnice lego a omalovánky. Vzbudilo to předvídatelné reakce. Co se to děje, když budoucí diplomaté a političtí činitelé potřebují klid, kakao a lego, aby dokázali zpracovat situaci, na které v demokratické společnosti není nic neobvyklého – byly volby a nějak dopadly. Nemálo lidem to přišlo k smíchu, případně v tom našli příležitost k lamentaci nad křehkostí mladých, již pak stavěli do kontrastu k zocelenosti, kterou v jejich věku projevovali dnešní příslušníci starších generacích (nebo si to aspoň tak pamatují).

Lego, kakao a sušenky jsou atributy domova v časech dětství, toho nejbezpečnějšího místa (safe space) a času. Vysoká škola tak svým studentům nabízí jako úlevu před stresy dospělého života regres do dětství, kdy se jich ještě netýkaly „dospělé“ starosti, byli před nimi v bezpečí díky milující a pečující mateřské postavě, její bezpodmínečné lásce a starostlivosti. Žili život šťastných dětí – milovaných v bezpečném světě lásky a důvěry. Škola teď pro ně vytvoří kulisu něčeho takového. Světa, který velká část z nich nezažila, nebo má zkušenost s jeho zhroucením, s nímž se vytratily i důvěra a pocit bezpečí. Ten regres – návrat k něčemu, co už skončilo, může být často spíš únik k nějaké fikci, atributy dětství užívané dlouho do dospělosti, pro niž je dnes už „normalizované“ čtení dětské literatury, užívání plyšových hraček coby emocionální podpory a podobně.

Potřeba obejmout

Tahle zkušenost by mohla být zdrojem i nějaké mezigenerační solidarity, nemálo těch starších za sebou přece má něco podobného. Kdysi dávno se dojímali nad filmem o E. T. Mimozemšťanovi, který opuštěný na Zemi „volá domů“, vztahovat se ale mohli také k dětskému protagonistovi, jenž po rozchodu rodičů už nemá ani kam volat, protože o ten dřív známý domov přišel. Mladší sestru hlavního hrdiny v tom filmu hrála Drew Barrymoreová, vyrostla z ní úspěšná herečka, dnes má ranní talk show, při jejím natáčení došlo k jednomu velmi výmluvnému momentu prezidentské kampaně. Na velice vstřícný rozhovor k ní přišla Kamala Harrisová, v jednom okamžiku se na ni Barrymoreová toužebně a pohnutě obrátila s emotivní výzvou, aby se pro Ameriku stala matkou, „mamalou“, protože země „potřebuje obejmout“, najít v Harrisové „velkou ochranitelku“ (neúspěšné kandidátce nutno přiznat, že reagovala spíš zdrženlivě).

Byla to bezděčné komická scéna, která také vystihovala posun, jímž část vyšších vrstev dnešního Západu prošla, posun od paternalismu k maternalismu. Už ne „otec vlasti“, ale mamala. Instituce už ne disciplinující, ale mateřsky pečující, které těm opečovávaným budou připomínat, aby se teple oblékli, když je venku chladno, umyli si před jídlem ruce a dávali na sebe pozor, vyhýbali se rizikům. Jenomže instituce, úřady, stát nemohou být matkou, stejně jako nemohou být otcem. Mateřství v jejich provedení nenaplňuje láskyplný ideál. Je spíš mateřství toho druhu, že objekty jeho péče v dospělosti stráví hodně času na kanapátku v ordinaci psychoanalytika. Stejně tak i ta odosobněná matka-instituce je žárlivá a úzkostná, dokonale ovládá umění pasivní agrese, manipulace přes pocity viny, drží svoje děti při sobě a brání jim dospět, dělá je na sobě závislými. Bude je navěky držet v pokojíčku, kde je podlaha plná kostiček lega a na stole hrnek s kakaem, povede je k co největší zranitelnosti, aby si tak pojistila, že k ní vždycky v slzách přiběhnou, když budou potřebovat pofoukat bolístku. Je to matka podobná Velké sestře z Keseyho románu a Formanova filmu, ztělesnění represe, podávané ale terapeutickým slovníkem, odůvodněné zájmy nemocných lidí a pomocí s jejich uzdravením.

Po volebním vítězství Donalda Trumpa se objevilo mnoho jeho interpretací. Ashley Frawleyová v textu pro časopis Compact je vykládá právě jako vítězství odporu proti téhle podobě maternalismu. „Pomocí Hillary Clintonové a Kamaly Harrisové se pokrokářská vládnoucí třída dvakrát pokusila dostat do čela amerického impéria figuru, jež ztělesňovala nový maternalistický stát. Z její reakce na obě porážky je zjevné, že lidé oddaní tomuto novému ideálu těžko chápou motivy těch, kdo si ho troufli odmítnout. Voliči odvrhli novou společenskou smlouvu, již elity považovaly za již podepsanou a opatřenou pečetí. Nedokážou porozumět tomu, že mnozí cítí odpor k infantilizujícímu příslibu neustálého dohledu a péče, že pro dospělé může mateřské objetí být dusivé.“

Táta se vrací domů

Ve vítězství Donalda Trumpa by se tak dal vidět symptom toho, že se kyvadlo vrací a po době maternalismu opět přichází paternalismus, místo k matce se bude vzhlížet k otci, postavě, jíž feministický diskurz často připisuje inherentní toxicitu, z níž je ho – a s ním i všechny muže – potřeba vyléčit. Nasvědčoval by tomu i jiný groteskní moment kampaně. Na shromáždění Trumpových stoupenců se v roli předřečníka rozjel známý komentátor Tucker Carlson a líčil exprezidentovo znovuzvolení jako okamžik, kdy se do domu, v němž děti dělaly bordel, vrací rozčilený táta a po zásluze je seřeže. „Dad comes home!“ Když Carlson vzrušeně líčí, jak musí „zlobivá holčička“ dostat „pořádný výprask“, nepůsobí dojmem zvěstovatele návratu patriarchální důstojnosti, ale spíš jako kdyby mu v hlavě běžel nějaký tematicky odpovídající pornofilm.

Táta se vrací? Ano, Trumpova kampaň (podobně jako propaganda některých spřízněných stran v Evropě) vykresluje nějakou svou, víc maskulinní než mateřskou, podobu „safe space“. Už ne dětský pokojík, ale pevnost. Ten obraz je ale podobně idealizovaný, podobná útěšná fikce. Z pevnosti budou všichni zlí vyvezeni za hradby a žádní další se dovnitř nedostanou, lidé tam budou žít pod mocnou ochranou, už nadobro v bezpečí. V menších zemích, jako je naše, může ta představa pevnosti mít rysy pohádkového hradu, jehož šťastní obyvatelé budou chráněni před rozmary dějin a osudu, které za její hradby nebudou moci dosáhnout a lidé uvnitř si ve svém safe space budou moci nerušeně žít svou idylku.

Jenomže Donald Trump není otcovská postava a ani o to neusiluje. Rozhodně to není „silný a klidný typ“, vtělení tradičních ctností nebo mlčenlivý westernový hrdina, který projíždí krajem hnaný potřebou volnosti a zároveň ctící svůj osobní, ale striktní morální kodex. Ohlašuje sice návrat autority a řádu, zároveň ale vyjadřuje inklinaci k chaosu – odmítáním sebekontroly, nekorigovanou povídavostí, impulzivně vyjadřovanou potřebou revanše. Udivení komentátoři se znovu a znovu ptají, jak mohl člověk Trumpova charakteru a vystupování oslovit tolik lidí. Vždyť jeho chování je výsměch, facka dobrým mravům. O možnou odpověď se pokusil – opět v článku pro Compact – známý levicový filozof (zároveň velmi kritický k „woke“ politice identit) Slavoj Žižek. Jeho text se zabývá především tím, co by se sebou měla udělat americká levice (tohle téma mě o spánek nepřipravuje). Pokouší se ale také popsat důvody Trumpovy přitažlivosti. Podle něj Trumpovo fackování dobrých mravů pro mnoho lidí není překážkou, ale naopak je přitahuje, což neznamená, že sami jsou podobně vulgární. Trumpovy prohřešky ale vnímají jako projev odporu vůči patronizujícímu chování vládnoucích vrstev s jejich konceptem pokrokového „bontonu“.

Prezidentovo hnutí (stejně jako podobná hnutí v Evropě) má také rysy karnevalu, v němž se naplno projevuje vše potlačované a shora regulované. A jistě je snadné je identifikovat – vystupování lidí z prostředí mladé on-line pravice, motivované snahou překračovat všechny možné hranice a sarkasticky se chechtat všem těm zděšeným, kdo jejich slova berou naprosto vážně, komici s ambicemi vytvořit skandál, nejrůznější ezo osobnosti, podivní influenceři z „manosféry“, řeči o démonech i ufonech, židovských vesmírných laserech, vašnostové, kteří se pokládají do rolí mladických rebelů a navzájem se ujišťují o tom, že konzervativismus je punk dneška... Konzervativní rétoriku tak někdy doprovázejí výjevy, v nichž je něco z antisystémové kontrakultury šedesátých a sedmdesátých let. Karneval ale není nutně jen osvobozující. Výtrysk všeho shora potlačovaného může vyústit v novou a třeba ještě silnější represi. Konzervativní (kontra)revolucionáři dneška mohou najít varování v příbězích revolucí dob minulých, jistě motivovaných jinými ideologiemi, to ale neznamená, že by ten karneval kolem Trumpa nepodléhal podobnému mechanismu.