Vysoká dívka, druhý celovečerní snímek osmadvacetiletého ruského režiséra Kantěmira Balagova, je zajímavý film. To je značně ošidná charakteristika. Říct o něčem, že to je „zajímavé“, je často ten bezpečný, kultivovaný způsob, jak dát v lepší společnosti najevo, že nás něco vůbec neoslovilo, případně že to máme za naprostou pitomost. Vysoká dívka rozhodně není ten případ, je to film nesporných kvalit – vizuálních, hereckých, inscenačních.
O filmu Skrytý život sedmasedmdesátiletého amerického režiséra Terrence Malicka by se asi dalo říct, že je příkladem hagiografie, životopisu světce. Jeho hlavního hrdinu, nacisty popraveného rakouského rolníka Franze Jägerstättera (1907–1943) také katolická církev prohlásila za blahoslaveného, film ukazuje jeho cestu k mučednické smrti. Zařadit Malickův snímek tímhle způsobem ovšem znamená drasticky ho redukovat, při vší jeho povznášející kráse to není triumfalistický film, který by formuloval jasné poselství, vyzýval k následování. Kdo se povznese, také ztratí půdu pod nohama, a divákovi, jenž se se Skrytým životem nějak propojí, se něco takového může snadno stát.
Pionýři vyrůstající v 70. letech už nemohli být obšťastněni velkolepým zážitkem z Pádu Berlína režiséra Michaila Čiaureliho z roku 1949, toho „největšího filmu všech dob“, neboť byl o „největším člověku všech dob“, generalissimu Stalinovi. Film, který končí mnohaminutovým záběrem na hlavu velkého vůdce, jež září víc než zlaté slunce, byl po XX. sjezdu a tzv. „kritice kultu osobnosti“ odklizen do archivů a prakticky nedostupný. A to právě i v 70. letech, kdy se kritika Stalina už zase neprovozovala, ale doba přece jen postoupila a některé nejkřiklavější projevy stalinismu, včetně těch estetických, se raději nepřipomínaly, prostě se o nich mlčelo.
Divák, vyčerpaný životem v izolaci a udržovaný v nervozitě přívalem protichůdných zpráv, potřebuje taky nějakou relaxaci. A existuje početná část publika, která dosahuje relaxačního účinku sledováním filmů, v nichž nerelaxuje vůbec nikdo, taky proto, že na to má příliš velkou honičku. Musí zabíjet, zabíjet a zabíjet – tedy je-li hrdinou toho filmu. Je-li postavou spíš epizodní, je jeho úkolem být sprovozen ze světa, pokud možno kreativně, vždy násilně. To zabíjení ve velkém měřítku je možno si užít bez zbytečných morálních skrupulí, je totiž jasné, že hrdina má pro rozpoutání jatek setsakra dobrý důvod, tak proč si neužít jeho bojového umění, schopnosti tvůrčím způsobem pracovat se zbraněmi chladnými i horkými. Některá díla tohoto žánru mají o dost delší životnost, než by si asi zasloužila. Zařadí se k nim i Vyproštění? Dvě hodiny karantény ovšem ten film přežít pomůže.
Připravovaný film zkušeného dokumentaristy Petra Horkého se nečekaně trefil do tématu dnešní doby.
Pád akcií, cen ropy, kdo může, pracuje z domova, rušení velkých veletrhů a převáděcích akcí, rozvoj donáškových služeb, konec podávání rukou. Již nyní se spekuluje, jaký má a bude mít dlouhodobý vliv koronavirus na světovou ekonomiku a lidské chování. Zda se zjistí, že velké předváděcí akce nejsou potřeba, a firmy budou prezentovat své výrobky výhradně online? Dojde k přehodnocení světových dodavatelských řetězců, aby nebyly tak závislé na jedné zemi, totiž Číně? Jeden z průmyslů, který se může vlivem epidemie hodně proměnit, je film. Přesněji řečeno jeho distribuce.
Člověk by čekal, že na projekci českého celovečerního dokumentu bude ve všední den krátce po poledni v sále pražského multiplexu skoro sám. Film režisérů Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti ale přilákal desítky lidí i v tuhle uživatelsky nevstřícnou hodinu. Je to dokumentární trhák, měl hojnou publicitu už dlouho před uvedením, ví se o něm, že šokujícím způsobem pojednává velice současné téma. Jedním z režisérů je také tvůrce, který to s publikem umí, má svůj styl – exaltovaný a efektní, založený na osobní zaangažovanosti hraničící se sebestředností, spíš na znělých sloganech než na snaze nahlédnout pod povrch věcí. A také na schopnosti vytvořit před kamerou nějakou dramatickou situaci, burcovat emoce publika mimo jiné i ukazováním emocí vlastních, vybrat si téma, které to publikum bude zajímat.
Internetový predátor, který měl za to, že herečce v dokumentu V síti je dvanáct, byl potrestán soudem za pokus o nedovolený kontakt s dítětem deseti měsíci vězení s podmíněným odkladem na tři roky.
V Berlíně se rozjíždí každoroční filmový festival, jedna z nejprestižnějších kinematografických přehlídek roku. Otevřela ji ale podivná scéna.
Dva staří muži, muklové, se vydávají na poslední cestu, cestu mstitelů. Jsou spojeni osudem, vůlí a slabým tělem. Jejich obětí má být dožívající stařík, kdysi nelítostný prokurátor, dnes nehybná troska. Pomsta se blíží… Stalo se to však jen ve filmu Staříci, o kterém tu řekneme, že je to malý velký film. Jeho autory je dvojice mladíků (středního věku) Martin Dušek (režisér) a Ondřej Provazník (scenárista). Jeden Severočech, druhý ze Žižkova.
Na letošním vyhlašování Oscarů se „přepisovala historie“ – ty nejdůležitější ceny získal nikoli americký, ale korejský film Parazit, který režíroval Bong Joon-ho (Pon Džun-ho). Hollywood tím měl projevit odvahu otevřít se, vykročit mimo bezpečně prošlapanou cestu. „Po letech prosazování hodnot mainstreamové ,prestižní' otupělosti, udržování tradice upřednostňování konformity a průměru udělali Oscaři odvážnou a brilantní volbu. Sláva hollywoodskému dobrému vkusu. Ceny pro nejlepší film, nejlepšího režiséra a nejlepší mezinárodní snímek dostal film, který si to skutečně zaslouží, film, který přesahuje omezené obzory Los Angeles,“ napsal v prvotní reakci na vyhlášení Oscarů kritik britského Guardianu Peter Bradshaw.
Film Králíček Jojo režiséra Taiky Waititiho se nepovedl. Na tom není nic moc zvláštního – většina filmů tak dopadne. Je to ale film, který se mohl nepovést zajímavě nebo alespoň výrazně, mohl se z něj stát etalon nevkusu či nezvládnutých ambicí, mohl ve své špatnosti dosáhnout až halucinačních kvalit, přemýšlivější a kultivovanější diváci se při vzpomínce na něj mohli hrůzou budit ze sna, mohl se postavit na roveň muzikálu Jaro pro Hitlera, který inscenují hrdinové pověstného snímku Producenti (1967) Mela Brookse. Taky tu byla možnost, že se film povede a nasvítí kinematografií mnohokrát pojednané téma nově, třeba troufale, mrazivě a legračně. Oběma možnostem ale autoři řekli rezolutní Ne!. Místo toho stvořili film roztříštěný a především mdlý, který sice má na dlani dobrými úmysly překypující srdce, ty úmysly ale vyjadřuje únavně, monotónně a vlastně i nepřesvědčivě, příliš snadno. Jeden by nečekal, že něco takového napíše o snímku, jehož hrdinou je zapálený člen Hitlerjugend, který svoje životní trable konzultuje s imaginárním přítelem – komicky stylizovaným Adolfem Hitlerem.
Nominace na prestižní filmové ceny Oscar mají kromě filmu Dcera natočeného studentkou pražské FAMU Darjou Kaščejevovou ještě další českou stopu. V kategorii filmový architekt jsou za práci na filmu Králíček Jojo (Jojo Rabit) režiséra Taiky Waititiho nominováni Ra Vincent a Nora Sopková. Snímek z velké části vznikal v České republice a byl jedním z filmů, jehož natočení umožnily pobídky zahraničním filmařům poskytované českým státem. Sopková na filmu pracovala jako set decorator. Česko naopak nebude reprezentovat Nabarvené ptáče režiséra Václava Marhoula, film se do užší nominace nejlepších cizojazyčných snímků nedostal.
Ve věku 86 let zemřel ve Spojených státech český režisér a scenárista Ivan Passer. Informoval o tom server Variety. Představitel československé nové vlny spolupracoval například s Milošem Formanem. Podílel se na scénářích k jeho filmům Lásky jedné plavovlásky (1965) či Hoří, má panenko (1967).
Filmem Maják amerického režiséra Roberta Eggerse divák nemusí být během projekce vysloveně stržen, v paměti se ale k němu bude vracet déle, než je obvyklé. Tento měsíc ho uvádí několik pražských kin, člověk, kterého zajímá kinematografie jako umělecká disciplína, by si na něj měl najít čas (případně se k němu dostat nějak jinak). V Eggersovi totiž přichází tvůrce velice osobitý, nezvykle důkladný a nezatížený tolik dobově podmíněnými představami, jak má vypadat filmové umění. Maják je jeho druhý film, v kariéře umělce to představuje ošidný okamžik, kdy se má ukázat, jestli úspěch debutu nebyla jenom náhoda, jestli v něm autor nevystřílel všechen prach. I publikum ta druhá díla vnímá jinak, debutant může příjemně překvapit, také proto, že se toho od něho moc nečeká, autoři úspěšných debutů naopak musejí dostát očekáváním až nepřiměřeným, rychle se naučit zvládat tlak, který do té doby třeba ani nepoznali. Eggers v tom ohledu zjevně obstál. Maják je film, v němž režisér dokázal potvrdit svou originalitu a zároveň dál propracovat svůj styl, aniž by se opakoval. Součástmi toho stylu jsou specifické spojení důsledně realistické rekonstrukce místa a dobového jazyka s nadpřirozenem, halucinací, jakási soustředěná pomalost, erudice a také důkladnost – tenhle režisér asi nikdy nebude chrlit filmy jeden za druhým.
Ceny Britské akademie filmového a televizního umění (BAFTA) se staly terčem kritiky poté, co zveřejnily letošní nominace. Všechny hlavní herecké kategorie jsou totiž obsazeny pouze bělochy a všichni nominovaní režiséři jsou muži. Zklamání nad nominacemi vyjádřila i generální ředitelka BAFTA Amanda Berry. Ceny se budou předávat 2. února.
Zlatý glóbus pro nejlepší film v kategorii drama dnes získal válečný snímek 1917 režiséra Sama Mendese, který si odnesl rovněž ocenění za režii.
Film Manželská historie režiséra Noaha Baumbacha patří za oceánem k těm vůbec nejlépe recenzovaným filmům letošního roku, dá se předpokládat, že bude aspoň v nějaké míře úspěšný i na Oscarech (a streamovací společnost Netflix díky tomu získá další „zářez“). I zdejší obecenstvo i publicistika ho přijaly spíš vřele, jeden z přemýšlivějších kritiků mladší generace připustil, že větší část toho snímku proplakal.
Mezi témata, jež můžeme v novém roce očekávat, jistě patří i plný rozpuk boje za zelenější budoucnost. Nejen na „reálné“ frontě regulace ekonomiky, ale i na frontě symbolického boje. Tedy boje o to, které myšlenky jsou společensky přijatelné a žádoucí. Jedna z výtek (zbraní), která se v tomto boji používá, je výtka pokrytectví. Je lákavá, ale je třeba s ní nakládat opatrně.
Jestli je v tomto civilizačním prostoru nějaká jistota, pak je to to, že střevíc bude nazut na správnou nohu a led s těmi dvěma babiznami se v pravou chvíli prolomí (někdy, přiznám se, je mi té dcery líto.)
Ve věku 72 let ve středu zemřela herečka Táňa Fischerová. ČTK to potvrdila ředitelka Českého helsinského výboru Lucie Rybová. Fischerová se vedle herectví řadu let věnovala také charitě a politické činnosti. Působila v nadacích a občanských sdruženích, v letech 2002 až 2006 byla poslankyní a v roce 2013 kandidovala jako nezávislá v prezidentských volbách.
Ve věku 91 let zemřel po nemoci sexuolog, psycholog a filmový teoretik Ivo Pondělíček. Oznámil to jeho dcera Aneta Pondělíčková. Pondělíček je autorem řady knih o psychologii, sexuologii a filmu, mimo jiné i známé knihy Sexuální zrání mladého muže. V důchodovém věku začal malovat a svá díla vystavoval pod pseudonymem Dubroka ip.
Ve dnech, kdy vzniká tento text, je dění v mé facebookové bublině poněkud monotematické. Uživatelé si navzájem sdělují, že trestní stíhání Andreje Babiše bylo obnoveno. Odhodlání facebookového národa zpravit svět o tom, že jeden každý ví totéž co všichni ostatní, je neotřesitelné a zarážející.
Robert de Niro, Joe Pesci a Al Pacino v hlavních rolích gangsterského eposu Irčan (The Irishman) v režii Martina Scorseseho. Zpráva o tom, že takovýhle film vzniká, nadchla mnoho fanoušků žánrové tvorby i filmů žijícího amerického klasika. Jiní na ni ale mohli reagovat docela rozpačitě. Nebylo to už jednou a asi i líp?
Dokumentární film Martina Marečka Dálava může působit jako „malé dílo“ – na dnešní poměry dost krátký, se dvěma postavami, dotýkající se jejich osobní historie, místy docela legrační, jindy rezonující tichým smutkem. Dva muži různých generací na cestách, něco zažijí, ale žádné veliké drama to – aspoň na první pohled – není. Je to ale film závažný.
Věku 93 let zemřel režisér, scenárista i odbojář Vojtěch Jasný, autor trezorového filmu Všichni dobří rodáci.
Roboti, umělá inteligence jsou dnes hojně a někdy také v obavách diskutované téma: Jednou nás všechny připraví o práci a bude to špatné. Jednou nás všechny připraví o práci a bude to skvělé, protože si díky tomu budeme užívat bezpracného luxusu a neomezováni pracovní dobou budeme intenzivně pracovat na svém „všestranném a harmonickém rozvoji“. Udělají z nás otroky. A možná ani to ne – prostě nás všechny zabijou.
Film Staříci autorské dvojice Martin Dušek a Ondřej Provazník je v českém kontextu výjimečný. Třeba proto, jak se vzpírá žánrovému zařazení, a přesto působí celistvě, není divácky podbízivý, rozhodně se nesnaží hladit publikum po srsti „na první dobrou“, nezapadá ale ani mezi snímky, z nichž je znát především ambice trefit představy evropského festivalového provozu a nějak se v něm uplatnit, chce cosi ukázat a dělá to přesně a stroze, bez odboček, dlouhého vysvětlování a vůbec mnohomluvné vážnosti. Právě ty přednosti ovšem mohou filmu po uvedení komplikovat život, byla by to škoda.
Velkou vlnu nespokojenosti mezi filmaři vyvolala nová funkce Netflixu, která uživatelům umožňuje upravení rychlosti sledování. Kritizují hlavně to, že funkce znehodnocuje cizí výtvory. Informace přinesl server BBC News.
