KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse

Možná bude lidem stačit Netflix

KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse
Možná bude lidem stačit Netflix

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Někdo si to už ani nepamatuje, ale byly doby, kdy se večer chodilo do kina, ba dokonce do divadla, pak se třeba zašlo ještě na sklenku. Nebyl to žádný zvláštní luxus a netýkalo se to jen vyšších vrstev. Byl to civilizační návyk, který se i v téhle zemi velmi ujal, dokonce se kdysi podílel na vzniku čehosi jako národ, v každém případě patřil takových dalších sto let k běžnému životnímu stylu.

Vytvářel pak i další komponenty společnosti, třeba to, že se lidé, když šli do divadla, obvykle trochu lépe oblékli, také se museli nějak umět chovat, protože šlo o tzv. společenskou událost a jeden na druhého trochu viděl. Jestli se o něco z našeho starého předcovidového světa opravdu vážně bojím, tak o tohle.

Brzy má nastat situace, že se kulturní podniky, divadla a kina otevřou, ovšem za podmínek docela přísných restrikcí. Počet diváků má být omezen na polovinu kapacity, což pro malé scény je dosti absurdní: někde se bude v ideálním případě hrát pro dvacet lidí – ale budiž. Každý si dále k zakoupené vstupence bude muset pořídit test, spor je o to, zda bude stačit antigenní. Sedět se bude v rozestupech a samozřejmě v roušce.

Hluboce se pokloním každému, kdo bude ochoten takovou proceduru podstoupit. Nebo spíš se podivím. Taková návštěva bude sama jakýmsi teatrálním kusem, byť možná bude mít svou přitažlivost. Možná. Spíš se domnívám, že takových lidí se moc nenajde a samo představení v poloprázdném divadle s orouškovaným diváctvem bude vypadat nepřirozeně a hercům se nebude dobře hrát. To je jedna věc, ta druhá je, že si nedovedu moc představit, jak se v divadle, natož v kině budou opravdu taková nařízení vymáhat a dodržovat: ne že bych si myslel, že by to bylo nutné.

Budou testy kontrolovat uvaděčky? Jak se to bude dít? Budou chtít vidět výsledky testů, nebo bude stačit čestné prohlášení? Bude se snad testovat v divadle? Na toaletách? A je jisté, že lidé vydrží v roušce po celé představení? Když si ji někdo sundá nebo dá pod nos, vyvedou ho? V kině? V divadle? Ne, nevěřím, že to je reálně proveditelné. I když tím lépe. Ale k čemu to pak vlastně bude? K dalšímu stupni přesvědčení, že je to jen hra, komedie a šaškárna?

V každém případě, ať už se konečně věci vrátí aspoň trochu do normálu. Lidé spojení s divadly (píšu teď o nich) sice nebyli vystaveni takovému náporu jako zdravotníci, ale spolu s koncertními hudebníky představují možná nejohroženější profesní druh: jistě lze namítnout, že je to specifická profese, vybrali si ji, můžou se živit jinak etc… Rok a půl však jsou de facto zbaveni svého přirozeného prostředí, zkouší naprázdno, imitují hraní, vymýšlejí náhradní činnosti, online představení, které v dalším smyslu de facto divadlo likvidují, protože vytvářejí stav, že se bez divadla, tedy umění přímého styku, lze obejít.

A hlavně je ohrožen v samotných základech raison d’etre jejich činnosti. Divadlo je možné jen „naživo“, jen s diváky, kteří na ně večer přijdou. To znamená obléknou se přiměřeně večeru, vyjdou ze svých domovů, urazí vzdálenost, vejdou do divadla, usadí se tam, prožijí tam dvě či tři hodiny. Překonají sklon, který mimořádně narostl a jímž pandemická doba nejvíce ochromila životní provoz kulturní společnosti: sklon všechno si nechat naservírovat do obrazovky rozsvícené do tmy pokojů, ze kterých člověk už nebude mít chuť vycházet. A o tom, že kdysi byla města s divadly, do nichž chodili lidé, se budou maximálně tak vysílat seriály na Netflixu. Hrozná představa, že to vlastně bude lidem stačit.

 

7. května 2021