KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Filipův Věk

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Filipův Věk

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zemřel televizní režisér František Filip. Se svými prý šesti sty položkami byl dokonalým příkladem režijního rutinéra, kterého si televize, tedy velkofirma na produkci pohyblivých příběhů, držela jako cenný inventář, ať už byl režim jakýkoli.

Takový člověk-profesionál věci nekazí, nekomplikuje, neproblematizuje. Je na něj dokonalý spoleh, protože ví, jak se „to“ má dělat, tedy rychle, spolehlivě, přehledně a tak, že se to líbí rozhodujícímu množství lidí, tedy obyčejnému divákovi. Většinu lidí, pro které takové věci vznikají, tedy onen obyčejný divák, ani nezajímá, kdo byl tím režisérem, a on se ani nesnaží tuto touhu v těch lidech vyvolat. Ba naopak, kdyby se o to začal snažit, už by se to tak nelíbilo a určitě by těch filmů nenatočil pak také tolik.

Spokojenost je dána právě v té obecné spolehlivosti vkusu a kvality, která přitom měla svoji úroveň. Nijak oslňující, ale solidní, jasnou a srozumitelnou. Kdyby to tak uměla aspoň desetina těch, kteří by nad tím mávli rukou…

A přitom mezi tou rutinou jsou věci, které mají kvalitu, řekl bych, mimořádnou a stojí možná výš než díla, jež jinak za velká považují právě ti, pro které byl ten Filip rutinér…

Takový určitě byl a je seriál F. L. Věk… O něm nemá smysl dlouze něco psát, protože jde o dílo notorické, často reprízované, ostatně lze si ho celé přehrát během pár dní z internetové nabídky České televize.

F. L. Věk je především dokonale zvládnutý tvar pomalu se rozvíjejícího „výchovného románu“, jak ho definoval J. W. Goethe, převedeného do formátu televizního eposu. To je známá věc. Co je na něm, myslím, tak dokonalé je právě to, jak je v něm všechno harmonicky sladěno a vyváženo, jak jsou v něm smíchány emoce, patos s klidem podání, drama s jistotou, že to dobře dopadne, protivenství s poklidným rysem té doby, s melancholickou atmosférou pozdního baroka, do kterého už nakukuje mozartovská rozvernost. Tahle s přehledem vytvořená směs člověka, jenž to třeba ani neměl v úmyslu, naladí brzy dojemně, ba až duchovně.

Ne že by to dílo bylo nějak klerikální, to Bůh chraň, ale je nezvykle k církvi vstřícné, přinejmenším tím, že se netají, jak krásné to pozdní baroko bylo, třeba právě v hudbě, která je pro F. L. Věka tak důležitá. Mimochodem, použití ústředního motivu, protestantské písně Soudce všeho světa, Bože, jejíž autorství je přisuzováno Lutherovi a česká verze Komenskému, je možné považovat za geniální…

A šťastný je ten seriál vlastně celý: jak dobře je to napsáno, nejdříve tedy Jiráskem, pak Ottou Zelenkou, s jakým citem je to zrežírováno Františkem Filipem a pak zahráno všemi těmi kouzelnými herci, z nichž pro některé to byla životní role a oni ji tak také uchopili: především pro Radoslava Brzobohatého jako Věka, ale třeba také pro jeho laskavou maminku Antonii Hegerlíkovou a tvrdého otce Jana Pivce – a také Václava Tháma Radovana Lukavského a neurotickou Paulu Jany Brejchové nebo rozkošného patera Vrbu Bohuše Záhorského. Jak jen jim ty rokokové kostýmy sedly a jak dobře a přirozeně v nich vypadali…

V neposlední řadě je jeho působivost dána tím, že je to vědomá edukace národa, ke kterému se tady mluví upřímným a nevytáčivým způsobem. Národ je tady pojímán nikoli jako něco problematického, možná neexistujícího a různě komplikovaného, ale jako hodnota, kterou když člověk nemá, tak přichází ne snad o všechno, ale o identitu a jistotu sama sebe určitě. František Věk je Čech v ideální podobě, předchůdce Babičky, český nad-Člověk, dokonalý tvor, který skrze dobré vychování svým tvrdým otcem a milující maminkou dosáhne životní zralosti a štěstí prostým způsobem, tím, že je věrný sám sobě, tedy svým zásadám, které v něm někdo musel vytvořit. Jeho pevnost je přitom kultivována uměním a kulturou, především hudbou, jež mu otevírá srdce k jiným citlivým duším.

Toto vnitřní bohatství je zakotveno v ještě pevně založeném náboženském fundamentu, do kterého sice už pronikají pochybnosti, ale ještě není rozdroleno, takže odolá světskému a nalezne ráj srdce v tiché a věrné lásce prosté venkovské Márinky, děvčete až nápadně odlišného od sexy fiflen kosmopolitní rodiny Butteau…

F. L. Věk je i po padesáti letech ideální medicína na stav lehké virózy, která přišla autorovi článku právě k tomu účelu vhod. Kdysi jsem všech pět svazků přečetl, a vůbec té lektury nelituji, ale seriál jsem vlastně v celku viděl celý až teď a s každou epizodou do něj víc padal a těšil se na další, jako bych se stále více a více ocital mezi svými, mezi vlastenci z časů ranních červánků národního obrození… Děkuju Věkovi i Františku Filipovi.

10. ledna 2021