Na druhém programu České televize před pár dny běžel španělský dokumentární film Himbové, ztracení v čase. Přesně ten druh dokumentu, který si nejspíš lze těžko představit na jiném kanále než veřejnoprávním, možná kdyžtak na nějakém speciálním cestopisném chanelu, ale ten by zase člověk složitě ladil, hledal, asi by si ho musel předplatit a tak dále.

Pro občasného sledovače televize, který se speciálně nechce zdržovat složitým vyhledáváním a sestavováním programů, ale chce se tam občas na něco zajímavého podívat, je pořád ještě ČT ta nejpřirozenější cesta k docela pestré sestavě filmů a dokumentů, zkrátka pořadů inteligentních a dobře namíchaných. Chtěl bych vidět, jak to bude vypadat, až se našim angažovaným borcům a borkyním podaří televizi vysmívané služby sejmout. Vlastně nechtěl a pořád doufám, že to nemají v úmyslu. Že jim jde o něco jiného. O co?

Ale já jsem chtěl pro účely nedělního sloupku psát o těch Himbech. Už dlouho mě nic tak nefascinovalo. To je prosím národ či spíše etnikum čítající několik desítek tisíc hlav žijící v roztroušených skupinách po vyprahlých polopouštích Namibie a jižní Angoly. Jejich způsob života je zcela přizpůsoben tvrdým poměrům, kdy ve dne bez ustání pálí slunce, v noci pak padá teplota příkře dolů. To znamená, že ve dne posedávají ve stínu vyschlých stromů, podřimují a mžourají do rozpáleného vzduchu, v noci pak u ohňů tančí či si vyprávějí příhody z heroického života svých předků. Staví si jednoduché příbytky, takové malé chýše, stavebním materiálem jim jsou uschlé haluze a pojivem prach a hlína smíchaná s exkrementy. Živí se sběrem plodů a chovem několika koz, z jejichž mléka míchají kaše, kterými se krmí ze společné nádoby.

Nic zvláštního tedy nepodnikají, o nic neusilují, do ničeho se nenutí. Žijí tak tisíce let, nejspíš jen s nepatrnými změnami: mžourají do slunce, jedí kaši, plodí a rodí děti, které nenáročně, ale přesně vychovávají k tomu, co je nutné k přežití a dalšímu pokračování rodu. Generace za generací, pořád stejně a pořád v souladu s neměnným řádem bytí a přírodou. Ta jim toho moc nedává a oni si toho od ní také moc neberou. A pak umírají.

Vedle toho jsou dokonale krásní. Samozřejmě je to zvláštní a extrémní estetika. Spočívá v tom, že jsou sami sobě uměleckým dílem. Jejich ideálem je cosi jako hliněná socha, také se jim říká „hlinění lidé“. Ženy natírají své těla jemným hliněným pudrem, který si vyrábějí drcením narudlé zeminy smíchané s močí: takovým dermacolem si pak natírají tělo, které v ideálním případě nikdy nepozná vodu. Také ji nepotřebuje. Na hlavě si muži i ženy vytvářejí z vlasů fantastické kreace: ženy jakési hliněné dredy, které končí bambulemi rozčepýřených vlasů, muži pak špičatý výtvor, který připomíná účesy finské skupiny Leningradští kovbojové. Ženy nosí soustavu náramků a na hrudi jim mezi obnaženými prsy trůní velká mořská lastura, jediná cenná věc, kterou Himbové vlastní a která se k nim dostávala složitými obchodními cestami od sousedních kmenů. O nic jiného hmotného nejspíš po celá staletí neusilovali. Nezajímalo je to.

Žijí tedy na úrovni neolitu. Jsou, jak v dokumentu zazní, chodící archeologií. Jejich civilizační růst se zastavil před tisíci lety a dál nepokračoval. Neměli k tomu důvod. Jejich představy o světě zůstaly na úrovni potřebné k tomu, aby rod pokračoval dál. „Velký duch“ kdysi všechno, včetně nich, stvořil, ale není nutné nad tím víc hloubat, stačí se chovat tak, jak se vždy lidé jako oni chovali, tedy jak je to naučili předci. Na tom není nutné nic měnit. Tak to bylo po tisíce let – a bylo to vlastně dokonalé. I jejich životy byly dokonalé.

Ten film byl ale epilogem. Již teď je ten svět spíš jen iluzí. Stačí jediný dotek takzvané civilizace, a tyto „hliněné ráje“ se sypou jako domečky z karet. Stačí, aby dostali boty, a všechno je jinak. Stačí, aby je nějaká organizace začala seznamovat s hygienou, a krása mizí. Stačí, aby jim někdo začal vyprávět o tom, že mohou žít jinak, a je konec jejich způsobu života. Zcela likvidační je pak turismus, který z nich dělá maňásky na výrobu exkluzivních fotografií a dobrodružných pocitů. Vyžebrané cigarety a alkohol udělají během jedné generace z těchto hrdých lidí žebráky a trosky.

Civilizace, ta naše, ze které my už nevyjdeme a nějak jsme s ní spojeni, není totiž pro všechny. Nikdy ani nebyla – to je jeden z nejhorších omylů dějin. Ale už i pro ty Himby, kteří nás nikdy neměli poznat, je pozdě. Někdy člověka napadá, že i pro nás.