Velkou vlnu nespokojenosti mezi filmaři vyvolala nová funkce Netflixu, která uživatelům umožňuje upravení rychlosti sledování. Kritizují hlavně to, že funkce znehodnocuje cizí výtvory. Informace přinesl server BBC News.
V temnotě, do níž se náš svět propadá, zbývá už jen několik málo slunečných míst. Třeba dýně a mrkve z farmářských trhů. Nebo české biatlonistky. Nebo ty dvě holky na snowboardu, vždycky si je pletu. Nebo pár zbylých bufetů na Letné. A samozřejmě Dvořákova smyčcová kvarteta, ta nikdy nezklamou… A Mahlerova Pátá, ano, ta taky ujde. Nebo Havlův výraz, když seděl vedle Kubišové, ten mám taky rád. Hrabalovy Hodiny pro starší a pokročilé, to se dá číst dokola a člověk se pořád směje.
Philip Roth patřil k těm několika velkým západním autorům, kteří se o poměry speciálně v Československu, konkrétně v Praze, opravdu zajímali
Americká placená internetová televize Netflix oficiálně spustila české uživatelské rozhraní s českými titulky i dabingem.
Americký film Joker režiséra Todda Philipse předchází ohromná reputace. Zvítězil na letošním festivalu v Benátkách, jedné z nejprestižnějších přehlídek filmového umění. Přitom v něm je možné vidět typický produkt hollywoodského průmyslu – komiksový velkofilm v režii tvůrce, jehož největší dosavadní „zářez“ je chlapácká komedie Pařba ve Vegas.
Podobně jako v případě jejích filmů o Věře Čáslavské, Martě Kubišové a Soně Červené je film Olgy Sommerové o Jiřím Suchém Lehce s životem se prát jasný případ. Portrétovaný je osobností natolik nespornou a po mnoha, ne-li po všech stránkách přitažlivou, že film o něm je možné jen zkazit, což ale u Sommerové nelze očekávat, ač by skoro člověk řekl bohužel. Bylo by to aspoň zajímavé ještě nějakým jiným způsobem než tím, jakým to je.
Film Nabarvené ptáče začíná scénou, která odkazuje k ikonickému obrazu české filmové klasiky, Démantům noci Jana Němce. I tady chlapec běží lesem, klopýtá přes kořeny, slyšíme jeho přerývaný dech, cítíme, nebo tedy máme cítit, úzkost pronásledovaného tvora. Pak si všimneme, že utíkající dítě něco drží v náručí. Je to kuna či snad lasice hranostaj… Ano, chlapec běží s hranostajem! Vzápětí je povalen partou vesnických halamů, hranostaj je mu vyrván z náručí a polit nějakou kapalinou a zapálen.
Pojmenovat výpravnou filmovou sci-fi Ad Astra je mile staromódní nápad. Evokuje také školní učebnu dávnějších časů, tradiční klasické vzdělání, jistý optimismus, který se s ním spojoval. Per aspera ad astra. Přes překážky ke hvězdám. Žádný cíl není nedosažitelný, když se budeš dost snažit. Dnes ta latinská slova zároveň říkají: už je to dávno.
Opět se na sociálních sítích debatovalo o filmu, to hned srdéčko radostí poskočí. Důvodem bylo uvedení Nabarveného ptáčete Václava Marhoula na benátském festivalu (zdejší dílo se do soutěže na skutečně prestižním festivalu dlouhé roky nedostalo) a recenze na ně, z nichž některé byly nadšené (jiné zase ne). Rozhodně nepůsobily dojmem, že snímek v soutěži prošuměl bez zájmu, názory na něj byly tak či onak silné. Tak o tom pojďme diskutovat...
Většina kritiky přijala Jokera s nadšením (někdy až podezřelým), někteří recenzenti a angažovaní uživatelé sociálních sítí to dílo ale mají za „toxické“ a nezodpovědné.
Quentin Tarantino je jeden z vůbec nejobdivovanějších režisérů na světě, milují ho publikum i kritika. Zároveň je Tarantina možné považovat za tvůrce v jednom důležitém ohledu nepochopeného, jehož dílo velká část diváků i recenzentů nemístně redukuje. Tarantino je – v duchu často opakovaného klišé – „maniak z videopůjčovny“. Chlapík, který hltal snímky, jež byly v době vzniku považovány za filmový brak, vzhlížel k jejich tvůrcům a osvojoval si jejich postupy a později je dokázal přenést na jinou úroveň. Je to geniální filmový kolážista, který ve svých dílech dokáže kombinovat mraky odkazů na obskurní snímky dávnějších let. A právě kinematografie je jeho hlavním tématem, Tarantinovy filmy jsou především hry s divákem, a pokud o něčem vypovídají, tak o jeho nadšeném a zaujatém diváctví, jež dokáže přenést na publikum. Tohle zjednodušení je v nějaké míře pravdivé (klišé taková bývají), navíc vůči odbornému publiku i fanouškům vstřícné. Lidé se mohou předhánět, kolik odkazů a na jak obskurní kousky v Tarantinových filmech naleznou, a připadat si o to poučenější. Mohou tím ztratit ze zřetele umělce, který má tu nejobyčejnější tvůrčí ambici – postihnout ve svém díle svět a úděl člověka v něm, život...
Celovečerní dokumentární film britského režiséra Asifa Kapadii Diego Maradona je o... Diegu Maradonovi. A přiznávám, že jsem jím byl přiveden k tomu, abych přehodnotil svůj vztah k argentinské fotbalové hvězdě. Z protivného chlapíka se v mých očích stal strhující a tragickou postavou. Ta moje nechuť k Maradonovi byla dost možná generační fenomén, nepamatuji se ve svém okolí na nikoho, kdo by Maradonovi fandil, obdivoval ho. „Bůh fotbalu“ byl pro mnoho a mnoho lidí postavou spíš ďábelskou nebo aspoň iritující.
Ve věku 79 let zemřel v pátek v Los Angeles americký herec Peter Fonda, informoval podle agentury Reuters časopis People s odvoláním na hercovu rodinu.
Boj proti domnělé či skutečné cenzuře je v současné době koníčkem mnoha lidí ze všech částí politického spektra, každý jako kdyby čekal na svých patnáct minut mučednictví. Když jde ale o to, zavřít ústa někomu z druhé strany, velice rád si přisadí a nevidí v tom velký problém. V takové atmosféře je těžké dělat satiru, nejenom proto, že realita často předhání fantazii autorů. Stane-li se arbitrem přijatelnosti uměleckého díla nechápavá afektovaná osoba s přístupem na Twitter, nic dobrého z toho vzejít nemůže.
Světová kinematografie má, zdá se, novou star – třiatřicetiletého amerického režiséra Ariho Astera. Během dvou let uvedl dva celovečerní filmy, Děsivé dědictví (dryáčnický překlad původního názvu Hereditary) a čerstvě premiérovaný Slunovrat (Midsommar). Oba se dají označit za horory a jsou také každý po svém nepochybně děsivé, zároveň přesahují hranice žánrové podívané (a někdy taky okázale ignorují její pravidla).
Zaměstnanec krematoria Karel Kopfrkingl v podání Rudolfa Hrušínského i celý film Spalovač mrtvol Juraje Herze se dočkal nečekané recenze ve významných novinách. U příležitosti představení digitální verze film zrecenzoval americký deník The New York Times. „Šílená a děsivá hlavní postava je takové malé buržoazní monstrum,“ míní deník.
Králův syn se nedokáže smířit s úmrtím svého otce. Nedokáže se smířit ani se svým strýcem, jenž si vezme za ženu jeho matku. Hamlet je přesvědčen, že otcova smrt a strýcova svatba spolu úzce souvisejí. Ukáže se, že odhalení křivdy není to nejtěžší. Mnohem obtížnější je vyrovnat se s ní a otce pomstít.
Sociální sítě fungují také jako katalyzátor sociálního smíru, to je známá věc. Není spolehlivější způsob, jak někoho vytočit do nejvyšších obrátek, než návrh, aby se k něčemu nevyjadřoval, protože na to nemá věk. Premiér Andrej Babiš toto umění se suverenitou sobě vlastní předvedl na společné tiskové konferenci s odcházejícím ministrem kultury Antonínem Staňkem. Redaktorovi DVTV, který se ho tázal na jeho postup ve vztahu k prezidentovi zdržujícímu výměnu ministrů, vysvětlil, že je příliš mladý na to, aby motivy a nuance předsedy vlády pochopil. Babišova slova mi udělala dobře, taky totiž premiérovým krokům úplně nerozumím. Asi jsem rovněž příliš mladý! Aspoň na něco. To potěší. Předseda vlády na téže konferenci oznámil i to, že prezidenta „nebude znásilňovat“. To jsem pro změnu pochopil, což taky potěší.
Svými články v Lidové demokracii a Obzorech v letech 1945 a 1946 si JUDr. Helena Koželuhová (tak znělo její dívčí příjmení, pod ním publikovala i jako vdaná žena) získala velké sympatie čtenářů, především mladých; ti znali nejen její postoje, nýbrž i zjev (v dobách předtelevizních to nebylo samozřejmé). Subtilní intelektuálka před čtyřicítkou dokázala při veřejných vystoupeních okouzlit posluchače pohotovými reakcemi, šarmem a vtipem. „Kazila hru“, viděla, že Národní fronta je cesta do pekel, a nebála se to říkat. I proto byla na jaře 1946 vyloučena z Československé strany lidové a zbavena poslaneckého mandátu, sotva ho získala. Klement Gottwald prý mezi soudruhy prohlásil, „že by nejraději viděl viset tu Koželuhovou za její tenký krček na stromě“. Strom by to po únoru 1948 asi nebyl, spíš pankrácká šibenice.
Václav Marhoul byl vždycky tvrdý chlapík a někdo se mu za tu jeho kovbojskou mentalitu mohl trochu i pošklebovat, protože to se přece v Čechách moc nenosí: jít si za svým bláznivým snem, a dokonce si ho splnit.
Podoba veřejné debaty je v současné době často groteskní, ideové střety na sociálních sítích mohou sloužit spíš jako pomůcka k určení diagnózy než prostředek tříbení argumentů. I takové virtuální výměny názorů (ve smyslu ničeho podstatného se nedotýkající a s realitou nesouvisející) mohou bezděčně něco zajímavého vyjevovat. Příkladem buďtež dvě debaty, které se v posledních dnech v médiích a na sociálních sítích sešly. Obě se týkaly kinematografie, způsobu, jímž se ve filmu obsazují role, a toho, kdo může postavu nějakým způsobem už etablovanou hrát. Ano, filmová tvorba se stala předmětem širokého lidového zájmu, za jiných okolností by to otřískaného filmového recenzenta snad i potěšilo. No nic.
Na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách bude v hlavní soutěži i nejnovější film Nabarvené ptáče českého režiséra Václava Marhoula, oznámili zástupci festivalu, kteří představili výběr filmů pro letošní 76. ročník. Festival se koná od 28. srpna do 7. září.
V seriálu rozhovorů stárnoucího bílého muže s mladými herečkami muselo dojít na Hanu Vagnerovou. Typ gymnasticky založené ženy vamp s fatálním výrazem ostře inteligentního zraku a klasického profilu. Známá je z televizních seriálů a filmů, i když na svou opravdu velkou roli spíš pořád čeká. Autor na ni čekal též, několik měsíců, než se vrátí ze Spojených států, kam vždy na čas mizí. Pak došlo k setkání jednoho horkého dne na Vinohradech.
Poslední hlášení. Však už je taky načase. Volné chvíle čím dál častěji využívám k relaxaci ve formě zírání do stropu v hotelovém pokoji. I ta skřivánčí jatýrka se mi přejedla, člověk je prostě nemůže jíst pořád, však to znáte. Míra popletenosti stoupá, včera jsem se chtěl potěšit na půlnoční projekci Carpenterova hororu Mlha, dostavil jsem se tam však s lístkem na nějaký jiný film. Nejvyšší čas natáhnout i z posledních sil toulavý boty a přesunout se někam jinam. Ale nějaké zážitky ke sdílení mi ještě zbyly.
Zvuk je nenápadný prostředek, který přitom divákům zásadně určuje finální náladu filmu. Své o tom ví Jakub Jurásek, který letos společně s Janem Šulckem a Davidem Titěrou obdržel prestižní cenu Český lev za zvuk ve filmu Domestik. Jurásek má oproti jiným českým zvukařům výhodu zkušenosti studia na VŠUP, díky kterému má podle svých slov jinak nastavené filmové myšlení. Mladý filmař pravidelně spolupracuje s režisérem Tomášem Vorlem. Podílel se také na úspěšném seriálu Pěstírna.
Tři Češi letos dostali pozvání, aby se stali členy americké Akademie filmového umění a věd, která každoročně udílí prestižní ocenění Oscar.
Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary začíná. Stovky fanoušků už před hotelem Thermal přivítaly hlavní hvězdu letošního ročníku, americkou oscarovou herečku Julianne Mooreovou i jejího manžela, režiséra Barta Freundlicha. Moooreová oblečená v žlutých šatech s tenkými ramínky a nápadnými volány se se svým typickým úsměvem vydala z červeného koberce mezi fanoušky. Dlouhé minuty se s nimi zdravila, podávala jim ruce, fotografovala se s nimi a rozdávala autogramy. Při slavnostním ceremoniálu pak dostala cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.
Černobylská katastrofa poznamenala vnímání jaderné energie v očích celosvětové veřejnosti. V poslední době k tomu přispěl rovněž seriál z produkce HBO, který především ukázal řadu lidských chyb a lží, které k nehodě vedly. Předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová v rozhovoru zdůrazňuje, že české jaderné elektrárny používají mnohem bezpečnější technologii a podobná nehoda v České republice nehrozí.
Horko k nesnesení, politika otravně monotónní a místy dost iritující, těžko se přesvědčit o tom, že něco je v tomhle světě skutečně důležité. Samozřejmě kromě dokumentárního filmu Rolling Thunder Revue: A Bob Dylan Story by Martin Scorsese, který byl čerstvě uveden na Netflixu, zájemci si ho asi mohou obstarat i nějak jinak. Je to film, který člověka přivede na jiné myšlenky. Nebo přesněji: přivede ho k myšlenkám na důležité věci. Jeden osmasedmdesátiletý umělec vzpomíná, jiný skoro šestasedmdesátiletý umělec to zaznamenává.
