Nových filmů je letos pomálu, pomalu každá premiéra proto poutá až nepřiměřenou pozornost, zvlášť v situaci, kdy se uvedení většiny těch důležitých snímků odkládá na lepší časy. O to větší zájem může přitáhnout film, o jehož vzniku se toho dopředu moc nevědělo a který by přitom zajímal široké publikum i v časech normálního kinematografického provozu. Navíc je to dílo, které reflektuje tu nejsoučasnější současnost včetně pandemie koronaviru a amerických voleb.

Koncem října zveřejnila streamovací služba Amazonu „dvojku“ Borata, filmu, který před čtrnácti lety udělal světovou hvězdu z britského komika Sachy Barona Cohena a také definoval specifický komediální žánr – jakéhosi křížence mezi hraným filmem a reality show nebo pořadem se skrytou kamerou, v němž část účinkujících netuší, že se nějakého natáčení vůbec účastní, komika díla spočívá také v tom, že nic netušící aktéři v něm jsou přinuceni reagovat na často extrémní a skandální podněty, jimž je vystavuje hvězda. Cohen pro účely filmu vytvořil postavu kazašského novináře Borata Sagdijeva, který cestuje Amerikou, potkává všelijaké lidi a předvádí před nimi svoje číslo: zaostalého chlapíka z východního Zapadákova, který má jasno v pohledu na Židy a ženy a vůbec je groteskně předpotopní, zároveň v něm je ale jakási roztomilá naivita, má cit pro slovní humor a dokáže se chovat jako „kamikadze komedie“, jít tam, kam si jeho fór žádá, bez ohledu na to, jak šokující krajnost to může být. Úlohou jeho nevědomého komparzu pak někdy je třeštění očí, neschopnost reakce na cosi nečekaného a šokujícího, donkichotská snaha udržet tváří v tvář Boratovým slovům a akcím zdvořilou poker face, jakoby nevidět, co je do očí bijící. Nebo naopak souhlasné přikyvování, které může demaskovat bigotnost a nenávist, skrývající se pod civilizovanou slupkou.

Před čtrnácti lety byl Boratův styl překvapivý, popularizaci filmu pomohla i dotčená reakce ze strany Kazachstánu. Pro velkou část publika ale Cohen a jeho výtvor představovali žádoucí tvář moderní komiky: bezohlednou ve výběru terčů, spojující slovní a fyzický humor – obojí v krajních polohách, inteligenci převlečenou za ohromující tupost, přesvědčení, že něco jako hranice dobrého vkusu buď neexistuje vůbec, nebo má smysl jen jako startovní čára. Jenže čtrnáct let je dlouhá doba, hodně se toho změnilo, koncept urážlivého bezohledného humoru se už – především mezi pokrokově smýšlejícím publikem – netěší takové popularitě. Změnil se i Sacha Baron Cohen, z neuctivého šaška se stala svého druhu instituce, angažovaný umělec bojující proti sociálním sítím, které vnímá především jako nosiče dezinformací a politicky zneužitelných konspiračních teorií, čím dál častěji zkoušející i jaksi seriózní herectví, třeba v hlavní roli izraelského seriálu Špion nebo coby americký radikál Abbie Hofman v Netflixem nedávno uvedeném filmu Chicagský tribunál. A jako angažované dílo je možné vnímat i pokračování Borata. Uvedení filmu bylo načasováno těsně před americké prezidentské volby, ten film má také jasné předvolební poselství. Těžko říct, jestli se na něj bude třeba za rok někdo dívat jako na něco jiného než historický artefakt, dokument uzavřeného období. Ta angažovanost je v novém Boratovi někdy na překážku legraci – Cohen tu rozhodně nepálí na všechny strany, výhradně na jednu. Větší důraz taky autoři kladou na příběh, který jednotlivé scény rámuje a spojuje, což míru komičnosti většinou taky zrovna nezvedá.

To ale neznamená, že by v novém Boratovi žádná legrace nebyla. Především v první půli snímku je jí docela dost. Chudák Borat je na začátku filmu v gulagu, kam ho zavřeli, protože svým filmem poškodil mezinárodní reputaci Kazachstánu. A možná právě ty kazašské pasáže – pro vyznění filmu nejméně podstatné – na něm jsou ty nejsměšnější. Rychlý průlet životem v „Kazachstánu“ zobrazeném jako díra jaksi neurčité slovansko-romské povahy, kde život plyne v řece vodky a jeho principy jsou barvitá „macho“ mizogynie a samozřejmý antisemitismus (viz třeba svérázná oslava Dne památky obětí holocaustu). Samozřejmě se tady vůči Východoevropanům uplatňují groteskně přepálené stereotypy, jež by se ve vztahu k jiné rase nebo etniku dočkaly zděšených odsudků. Ale v zájmu uchování aspoň nějaké legrace na světě by Slovanstvo mělo přijmout úděl těch, koho lze zesměšňovat beztrestně. Ostatně mělo dost času si na tuhle exkluzivitu zvyknout a třeba ji i přijmout za svou. Borata propustí a je vyslán na další americkou misi, tentokrát má obdarovat někoho z velkých chlapíků, kteří ve Státech zrovna vládnou. Po nějakých peripetiích se ten záměr konkretizuje – tím darem bude Boratova dcera Tutar, o jejíž existenci se hrdina právě dozvěděl, a obdarovaným se stane viceprezident Mike Pence. Borat samozřejmě zjišťuje, že od jeho poslední návštěvy se život v USA dost změnil, snaží se pochopit nové technologie a taky potřebuje dcerku učinit jaksi prezentovatelnou. Cohen v doprovodu bulharské herečky Marie Bakalovové je skrytou kamerou natáčen v obchodě s mobily, v kanceláři plastického chirurga, kde svérázným způsobem domlouvá zvětšení dceřiných vnad, v supermarketu pro kutily, kde pro ni chce pořídit klec, v cukrárně, kde chce vylepšit dort antisemitským nápisem, v konzultačním centru protipotratové organizace a podobně. Jeho moresy nikde nenarazí na výraznější odpor, a to ani v okamžiku, kdy zvažuje počet Romů, které by šlo zplynovat v obchodě nabízenou propanovou lahví. Ti reální (nebo aspoň reálně působící) aktéři nového Borata snesou hodně, „kazašská“ dvojice je ale sehraná, Cohen a Bakalovová mají „chemii“. Nejvíc je to vidět ve scéně z „plesu debutantek“, který hrdinové zboří předvedením svůdného měsíčního (ve smyslu menstruačního) tance, v něm nový Borat dosahuje stejné intenzity, grotesknosti i až hrůzu budícího odhodlání být šokující a trapný jako nejlepší pasáže toho starého.

Nový Borat ale postupně ztrácí dech, plete se mu pod nohy zamýšlené poselství. Každý z dvojice hrdinů prochází nějakou transformativní zkušeností – Borat se v synagoze setká s přeživšími holocaustu, Tutar zase začíná vnímat, že se ocitla v zemi, kde ženy mohou třeba i řídit auto a vůbec ledacos dělat, začne se bouřit proti otcovské autoritě. Vážněji koncipované momenty působí poněkud chtěně, navíc budí pochybnosti o tom, že reakce a slova aktérů „z lidu“ jsou skutečně tak bezprostřední a nepředepsané, jak by se mělo zdát. Především mám na mysli pedagogické vstupy černošské „babysitterky“, u níž Borat nechá Tutar, ta paní má vskutku pozoruhodný cit říkat přesně ty věci, jež film potřebuje, aby řekla (ona sama ale autenticitu potvrzuje, cítí se filmaři podvedená, skutečně si prý myslela, že má před sebou zotročenou chuděru z třetího světa). Nejspornější v tom ohledu jsou dvě scény, které mají představovat vrchol filmu. V jedné převlečený Borat zpívá na shromáždění odpůrců lockdownu písničku, v níž se doporučuje kdekoho (například Baracka Obamu) zavřít a kdekomu píchnout injekci „wuchanské chřipky“. Film situaci prezentuje tak, že účastníci akce na tu skladbu reagovali pozitivně, pořadatelé tvrdí opak, prý chtěli Borata odvést z pódia, jeho ochranka jim v tom ale zabránila, publikum mělo tou písní být pobouřené. Způsob, jímž je scéna sestříhaná, naznačuje, že by mohli mít pravdu. Podobné je to i se scénou, v níž Tutar dělá interview s někdejším newyorským starostou a Trumpovým právníkem a významným spojencem Rudym Giulianim, který se vůči ní měl chovat dost nepřípadně. I tahle sekvence působí střižená značně podivně, jako kdyby v ní pro některé záběry byl vymyšlen nový kontext (detailně a přesvědčivě to rozebírá Matthew Dessem v internetovém magazínu Slate). Jistě, bylo by vlastně naivní čekat, že film tohoto typu bude jaksi pravdivý, ostatně ani ty reality show toho s realitou nemusejí mít moc společného. Na těchhle dvou sekvencích a jejich údajné autenticitě je ale z větší části postavena propagace nového Borata a vůbec pověst filmu.

Mají také ukazovat jednu ze dvou Amerik, v nichž se film odehrává. Ta první je blízká Boratovu Kazachstánu, natvrdlí macho chlapíci v ní dávají průchod svým choutkám a vyřvávají nesmyslné, stupidní, někdy i krvelačné slogany. Protikladem je Amerika moudrých žen, odhodlaných jít svou vlastní cestu a být v tom příkladem i pro ostatní. Je v něčem velice příznačné, že autoři považovali za důležité tenhle film uvést ještě před volbami, jako kdyby mohl ve volebním boji sehrát nějakou roli, přivést třeba někoho ke změně názoru. Sacha Baron Cohen vskutku není jediný, kdo se domnívá, že v takovém případě je nejlepší říkat těm, kdo by měli být přesvědčeni, že jsou naprostí pitomci. Logicky tak musel vzniknout další film, který je oceňován za svou údajnou podvratnost, jež je ovšem nakonec v tom, že říká důsledně a jedině to, co chce „cílová skupina“ slyšet.