Asi to ukončím. Když se myšlenka na to jednou objeví, už zůstane. Drží se, setrvá, dominuje. Nemůžu s tím toho moc nadělat, věř mi. Nezmizí. Bude tam, ať už se mi to líbí, nebo ne. Je tam, když jím, když jdu do postele, když spím. Je tam, když se probudím. Vždycky tam je. Vždycky.

Hlas mladé ženy zní zamyšleně a skoro něžně, když říká ta slova, prostoupená odevzdanou neodvolatelností. Její promluvu ilustrují zvolna se střídající obrazy z prázdného domu, možná v něm ještě nedávno někdo bydlel, domácky, trochu starosvětsky zřízené místo, květinové vzory na tapetách. Na jeho opuštěnosti je taky něco definitivního, ten prostor se pomalu ztrácí ze světa, možná spolu s člověkem, který na něj právě vzpomíná. Okny proudí slábnoucí studené světlo, znamení přicházející tmy.

Veselejší začátek filmu aby jeden pohledal. Divák se sice rychle dozví, že ta úporná myšlenka „ukončit to“ se týká vztahu mladé hrdinky k partnerovi, možnost jakési širší finality ale ve filmu sílí. Jeho autor, Charlie Kaufman, taky připouští, že ten snímek bude jeho poslední, a když se v rozhovoru zamýšlel nad svou kariérou, vyhodnotil ji stručným: „Zvrtal jsem to.“ To je samozřejmě relativní. Kaufman toho přece dokázal hodně. Je scenárista, dokonce takový, jehož jméno si publikum pamatuje a na plakátech bývalo napsané i větším písmem než jména hereckých hvězd. Kdo z vás to má? Jenomže čas může dávné úspěchy odfouknout až někam do nepaměti, v přítomném okamžiku z nich nemusí zůstat nic než neurčitá, trýznivá vzpomínka. O tom ztrácení se, trýzni, marnosti, nemožnosti kontaktu také je poslední Kaufmanův film a trýzněná figura v jeho centru na rozdíl od svého autora nemůže nacházet pofidérní útěchu v pohledu na sošku Oscara na krbové římse.

Největší slávu Kaufman zažíval na přelomu tisíciletí, odstartoval ji jeho celovečerní scenáristický debut V kůži Johna Malkoviche (1999) v režii Spikea Jonzeho. Kaufman už tehdy měl za sebou čtyřicítku a taky léta marných pokusů prosadit se s nějakou látkou. A je pořád udivující, že V kůži Johna Malkoviche někdo schválil do výroby. Příběh avantgardního loutkoherce (už jenom tohle!), který musí vzít otravnou práci a v dobře utajené chodbě najde portál, jímž je možné se propadnout do… mysli herce Johna Malkoviche. A to je jenom začátek. Výsledkem je trochu existenciální, trochu absurdní drama (Kaufman jako o svých vzorech mluví mimo jiné o Kafkovi a Beckettovi), velice „ulítlé“ a také inspirované, vtipné, intelektuální, ale pořád divácky přístupné. Ve světě tehdy dost vyšeptale působícího amerického filmu zněl Kaufmanův hlas neoposlouchaně a skutečně originálně. Na úspěch V kůži Johna Malkoviche Kaufman navázal „neandertálskou komedií“ Lidská přirozenost (2001, režie: Michel Gondry). Opět se Spikem Jonzem pak vytvořil Adaptaci (2002). Film, v němž měl na plátno převést prózu Susan Orleanové o ilegálních hledačích vzácných orchidejí, se změnil v příběh zoufalého scenáristy, který se potýká s adaptováním knihy Susan Orleanové a do práce mu kecá imaginární bratr-dvojče. Vrcholu – přinejmenším co do pozitivního kritického a diváckého přijetí – dosáhl před šestnácti lety, po uvedení zase Michelem Gondrym režírovaného snímku Věčný svit neposkvrněné mysli. Příběhu páru po rozchodu, který prochází jakousi mazací terapií, oba jsou zbavováni vzpomínek jeden na druhého v naději, že tak budou zbaveni traumatu z rozchodu, jejich paměti se ale vzpírají… Z velmi bizarní premisy Kaufman a Gondry vytvořili film chytrý a vynalézavě vyprávěný, ale i cituplný – melancholickou love story, jež vyjadřovala nějakou široce sdílenou zkušenost a dokázala ji prezentovat způsobem, k němuž se přes všechno Kaufmanovo intelektuálství bylo snadné vztáhnout. Kaufman za film dostal Oscara a tím jeho zlaté časy skončily.

Svoje další filmy už režíroval sám, asi si tím moc nepomohl. Jeho scénářům prospívalo, když je pročistil někdo další. Kaufmanův režijní debut, zamýšlené opus magnum Synekdocha New York (2008), u malé části publika výrazně uspěl. Jsou dokonce i takoví, kdo ten snímek považují za nejlepší filmové dílo tohoto století. Nemohu si ale pomoct – ve sledu obrazů ze života a vnitřního světa divadelního režiséra, který v hangáru nechal postavit maketu Manhattanu, aby v ní inscenoval kopii života, mi připadal až úzkostně hermetický, uzavřený ve světě jedné mysli, která zdivočele asociuje sama pro sebe. Především ale ten film dost prodělal a Kaufman kvůli němu získal stigma autora, s nímž je riskantní pracovat. Moc mu v tom ohledu nepomohlo ani jeho další dílo – loutkový film Anomalisa (2015). Jeho protagonista trpí psychickou poruchou, lidi kolem sebe vnímá jako identické, od téhle premisy se Kaufman odrazil k dalšímu posmutnělému a jistě i místy inspirovanému obrazu izolace a neschopnosti navázat kontakt. Dočkal se několika nadšených recenzí, diváky ale v potřebném počtu nezaujal, nic nevydělal.

Na uvedení dalšího svého filmu si Kaufman počkal pět let, bez velkých fanfár ho zveřejnila streamovací společnost Netflix. Kaufman v něm zase pojednává „ta svoje“ témata, způsobem snad ještě vyhrocenějším a také hermetičtějším, v emocích také jednoznačnějším. Možná se o něm lépe píší články, než se na něj dívá. Ne snad proto, že by byl nudný – Kaufman ještě pořád umí napsat osobitý a jakoby meandrující, těkavý rozhovor, který ale cosi docela přesně a se smutnou pronikavostí vyjadřuje. Asi to ukončím je také film trochu s tajemstvím, lidé a vůbec svět v něm jsou čímsi jiným, než se zdají. Nestojí ale na nějakém velkém odhalení, pointě, při níž se od publika očekává užaslý vzdech.

Mladá žena (Jessie Buckleyová) a její přítel Jake (Jesse Plemons) jedou autem za Jakeovými rodiči, dlouze rozmlouvají, situace ale působí v něčem nepřirozeně či snad nereálně. Na Jakeově farmě zažijí značně absurdní setkání s prazvláštní rodičovskou dvojicí a film se posouvá k surreálnu, v němž čas plyne podivně, na přeskáčku, nebo se točí v kruhu mezi opakujícími se „refrény“ (modré pantofle, slova o krutém životě na farmě apod.). Pár se vrací domů, za tmy a ve sněhové bouři, pokračuje v zaujatě vedené konverzaci, je ale čím dá zřejmější, co se tady vlastně ukazuje. A film také dospěje tam, kam se zdá směřovat, finále ještě vyšperkuje melancholické muzikálové číslo.

Velká část Kaufmanova filmu se odehrává v autě. A to první putování hrdinů je zachycené až úžasně. Velkou zásluhu na tom má polský kameraman Łukasz Żal (točil mimo jiné známé polské filmy Ida a Studená válka nebo skvělého ruského Dovlatova). Obrazová složka filmu je nenápadným způsobem komplementární k hovoru protagonistů, Żal pracuje ve skoro čtvercovém formátu 1,33:1, který neumožňuje ukazovat tradiční široké celky, většinou je vidět jen dopravní prostředek, a cestující v něm přesto působí velice bohatě, někdy i nenápadným způsobem krásně. Především ale koresponduje s duchem toho rozhovoru – prchavým a také melancholickým a znejisťujícím. A bez přehnaného akcentu vypichuje i symbolickou úroveň té dlouhé scény – dvě postavy putují světem, který je schovaný za padajícím sněhem, ta dvojice je od toho světa neprodyšně oddělená v plechové kastli, je v něm a mimo něj, uzavřená v klaustrofobickém prostoru plném slov. Vracet se bude černou nocí, na níž bude něco definitivního.

Všechny Kaufmanovy filmy se odehrávají také v prostoru lidské mysli, kterou ukazují jako chaotické místo, v něčem jaksi porézní, prostupné. Obývají je překřikující se přeludy jiných lidí, padají do něj cizí slova, která pak mluvčí nevědomě bere za svá. Jake třeba v jednu chvíli odříkává dlouhou pasáž z filmové kritiky americké klasičky Pauliny Kaelové, v klíčovém okamžiku odrecituje monolog hlavní postav oscarového filmu Čistá mysl, jak si všimli znalejší recenzenti. Zároveň je ale ta mysl – jak je u Kaufmana zvykem – hermeticky uzavřená, neschopná nebo neochotná vyhlédnout ze sebe někam ven. Je to stísňující a taky chytré, občas v replikách zarezonuje poetická síla a snad i pravdivost.

Chytrost a inspirovanost ale jako kdyby se nemohly opřít o nějakou skutečnou hloubku. Asi to ukončím je film přímočaře a přesvědčivě depresivní, spíš v klinickém smyslu. A deprese – ta civilizační choroba dneška – je nemoc, ne nástroj prohlubování mysli, odhalování životních pravd. V něčem může ta choroba být až vrcholně sebestředná, uzavřít člověka do vězení vlastní mysli, z níž není možné vykročit, i kdyby chtěl. Nemusí to ale souviset s povahou světa a života v něm, je to „jen“ vyjádření jednoho specifického a bolestného údělu. Kaufman o úzkosti a depresi asi něco ví. A možná se mu to těžko překračuje, odkládá. Zůstane si se svým filmem v autě, který letí tmou nikam, v té tmě se všechno plete a ztrácí. Člověk tak snadno může překročit hranici mezi vyjadřováním bolesti života a producírováním se ve vlastní zmučenosti.