komentář Ondřeje Štindla

Mým „rušičům“

komentář Ondřeje Štindla
Mým „rušičům“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ve Spojených státech vyhlásil bankrot první velký řetězec kin, Regal, další pravděpodobně budou následovat, stejný osud postihl i britský Cineworld tomu patří i několik kin v Česku. Je to tak, koronaviru se možná podaří kina zničit – alespoň v nějaké míře.

Samozřejmě to může mít velice vážný dopad pro celý filmový průmysl. Těžko točit filmy, když je nebude kde promítat. Nechci ale v tomhle textu analyzovat možnosti budoucího vývoje jednoho odvětví. Spíš se – možná se značnou dávkou nostalgie – pokusím popsat, co bychom ztratili, kdybychom o kino jako instituci přišli.

Je to instituce, která výrazně upadala už před nástupem pandemie. Prodeje lístků sice celosvětově neklesaly (čím dál výrazněji v nich ale dominovalo deset globálně nejsledovanějších filmů), návštěva kina ale ztrácela jednu důležitou a – podle mého názoru podstatnou – dimenzi. Kouzlo kina spočívá v tom, že tam nějaká skupina lidí sleduje film společně. A jsou to lidé, kteří si jeden druhého nevybrali, spíš tam tak na sebe narazili. Vzniká tak jakási krátkodobá komunita, jež se rychle rozjede, když se objeví titulky, po dobu projekce mezi jejími členy ale může vzniknout nějaké pouto, vztah.

Pohodlí, které přinášejí moderní kina, tuhle dimenzi sledování filmu zeslabuje, možná až ničí. Opěradla jsou příliš vysoká na to, aby člověk viděl, kdo v řadách před ním sedí, zvuk příliš hlasitý, aby je slyšel. Jistě to je komfortní, jeden není nikým a ničím rušen. Jenomže právě to rušení může udělat z projekce filmu, který se mezi promítáními v ničem nemění, zážitek unikátní, neopakovatelný. V paměti s tím filmem nadobro srostlý a nějakým způsobem ho dotvářející. Jeho součástí se stal taky nějaký tichý (a někdy třeba hlasitý) rozhovor, který jsme vedli s lidmi kolem.

V kině Vzlet blahé paměti se sestrou sledujeme Zefirelliho Romea a Julii, dvě holky v řadě za námi se průběžně navzájem utěšují, že to určitě dobře dopadne. Na projekci Smrti na Nilu dívka přede mnou předčítá titulky příteli, každou repliku uvádí spojením a von (vona) prej. V nenapínavé scéně Maratonce kdosi v sále zoufale zakřičí „Nechoď tam!“.

Užívám si Posledního mohykána v narvaném kině ve Washingtonu, z větší části černé publikum povzbuzuje Sokolí oko, a když hrdina proskočí vodopádem, ozve se sborový řev a aplaus, nadšeně se přidám. Dívám se na lyrický válečný velkofilm Terrence Malicka Tenká červená linie v kině plném chlapíků v trampských „outfitech“, kteří přišli na podívanou jejich druhu, a ta filmová poezie je přivádí do stavu upřímného zoufalství, projevují ho hlasitě a legračně, připadám si mezi nimi jako vetřelec.

V někdejším Paláci kultury se promítá Vesmírná odysea, kopie se co chvíli přetrhne, když nastane další neplánovaná „vajglpauza“, jeden z diváků se zeptá nepříjemně vyhlížející uvaděčky, co se to jako děje. V odpověď zazní komisní: „Nevím, teď máte volno.“ Ve dnech Palachova týdne se ve skoro prázdném kině Letka na Václavském náměstí nechávám pohltit Tarkovského Obětí, když film skončí, vidím, že starší pán o několik míst vedle se otřásá pláčem.

Na novinářské projekci nějakého maďarského díla začne jeden z kolegů skutečně hlasitě chrápat, později si čtu recenzi mladého autora, který to chrápání považoval za součást zvukové stopy toho snímku a spekuloval, co tím asi chtěl autor vyjádřit. A samozřejmě ta historka, kterou znám jenom z doslechu: Ivan Jirous a Filip Topol spolu jdou na Čelisti, ve chvíli, kdy Robert Shaw nezadržitelně klouže po palubě potápějící se rybářské lodi do žraločí tlamy, Jirous povstane a na celý sál zařve: „A takhle nás všechny chroustá ta svině bolševická!“ Je promptně vyveden.

Jistěže jsou v současné situaci důležitější věci, akutnější a vážnější hrozby než možnost zániku kin. Vlastně do nich už teď tolik nechodím, možnosti domácí projekce se o tolik zlepšily, a člověk se navíc nemusí nikam vláčet... Představa, že by přestala existovat místa, v nichž bych mohl sledovat film jsa všelijak vyrušován, mi ale najednou přijde děsivá. Moji milí „kinoví rušiči“, vždyť já vás tolik potřebuju!

10. října 2020