Tag: film

Články k tagu

Hollywoodští pokrokáři a čínský režim: krásné přátelství

Americká filmová akademie oznámila, že od roku 2024 budou muset všechny snímky aspirující na Oscara pro nejlepší film roku splňovat aspoň dva ze čtyř standardů inkluzivity – zástupci žen nebo etnických či sexuálních menšin mezi hlavními postavami nebo v dostatečném počtu postav vedlejších, zpracovávání témat souvisejících s postavením žen a menšin, představitelé menšin na rozhodujících místech ve štábu, vedení produkční firmy, místa pro stážisty z řad menšin a tak dále.

Kouzelník Arnoštek a jeho cesta na komín

Na nejznámější fotografii české „nové vlny“ z poloviny 60. let se skoro celá ta slavná sestava sešla na dvorku v Krakovské ulici u Václavského náměstí: bydlel tam Pavel Juráček. Uprostřed stojí samozřejmě krásná Věra Chytilová, jediná žena mezi těmi talentovanými muži, do popředí se tlačí Miloš Forman, jednoznačně šéf bandy, pozornost na sebe upoutává Jan Němec, který si na jednom záběru (existuje jich celkem šest, pak fotografovi Tiboru Borskému došel film) strčí kámen do oka. Vidíme tam dále Evalda Schorma, zmíněného Pavla Juráčka, Jaromila Jireše, Ivana Passera, Antonína Mášu, Hynka Bočana, od soboty, kdy zemřel Jiří Menzel, posledního z žijících.

Zemřel slavný filmový režisér Jiří Menzel

Ve věku let 82 let zemřel v sobotu večer známý filmový režisér Jiří Menzel. Na sociálních sítích to v neděli večer oznámila jeho manželka Olga Menzelová. „Včera večer doma v našich náručích tvoje tělo opustilo náš pozemský svět. Bylo nám velkou ctí, že jsme tě mohly doprovodit na tvojí poslední cestě. Tvoje láska ke mně a našim holkám byla láskou, která si neklade podmínek,“ napsala.

Nekončící puberta Christophera Nolana

K filmu Tenet režiséra Christophera Nolana vzhlížejí kinaři po celém světě s nadějí jako ke snímku, který by mohl lidi konečně přitáhnout do sálů a vylepšit pandemií zdecimované tržby. A ty naděje jsou dost možná oprávněné - na Christophera Nolana je v tom ohledu skutečně spolehnutí, ještě nenatočil propadák.

Tichý odchod hvězdy

Boseman o svojí nemoci nemluvil vůbec, rakovinu přitom měl už v době natáčení a uvedení Černého pantera. Nesdílel podrobnosti o svém „boji s nemocí“, jak se říká, nedělal z ní veřejnou záležitost.

Šarlatánství se šarlatánem

Krátce po premiéře kvazibiografického filmu Havel je diváctvo konfrontováno s další lekcí z historie, snímkem Agnieszky Hollandové Šarlatán o „přírodním léčiteli“ Janu Mikoláškovi (1889–1973). Je to film o několik tříd lepší, jako když se setká okresní ochotník (nic proti ochotníkům) se zkušeným rutinérem (sláva rutinérům!) z první scény, prostě s někým, kdo to skutečně umí, a nejen to předstírá.

Genderově neutrální herectví

Filmový festival v Berlíně – jedna z těch opravdu nejdůležitějších přehlídek na světě – se rozhodl zrušit zvláštní kategorie pro výkony v mužských a ženských rolích. Nadále se budou dávat ceny „genderově neutrální“.

Mladý muž proti genocidě

V souvislosti s prvním hraným filmem o Václavu Havlovi a reakcemi na něj se debatuje o historických filmech obecně a zvlášť o těch zachycujících skutečné události a skutečné hrdiny. Třeba týdeník Respekt se v obsáhlém materiálu snažil najít odpověď na otázku Jak na to?. Těžko ji formulovat přehledně a prakticky využitelným způsobem, asi nejpravdivější a zároveň naprosto neužitečná bude v tom ohledu sentence: Neudělat to špatně. To „ne špatně“ se relativně často podaří trefit polským sousedům, k jejich kinematografii dlouhodobě patří také solidní historické filmy, vyprávění o dějinách natočená vtahujícím způsobem, dobře provedená technicky i jinak, přístupná širšímu publiku a přitom vůbec ne hloupá.

Krev a půda a Vávrovi Přemyslovci

Kanál Česká filmová klasika své příjemce obšťastní každý druhý den nějakým novým skvostem z dějin českého filmu. Člověk tam může v dobré kvalitě spatřit věci, o kterých si myslel, že už je už nikdy neuvidí, ale když mu je youtube přinese až pod nos, neodolá.

Havel, nesmělý masochista

Václav Havel již zažil a ještě určitě zažije nejednu horkou chvíli, takže přežije i film Havel, který k jeho poctě a zajisté s nejlepšími úmysly napsal a natočil režisér Slávek Horák, autor velmi úspěšného melodramatu Domácí péče. Na jeho filmu o Havlovi je nejpozoruhodnější jeho sama existence. Tedy fakt, že se takový scénář začal natáčet, ba se dokončil, že režisérovi někdo nedoporučil, ať zmírní ambice a věnuje se tématům, jež jsou mu blízká. Že mu zkrátka někdo vlídně, ale přece jen důrazně neporadil, ať toho raději nechá, že to je nad jeho síly. Takhle je to nad síly (některých) diváků.

Příspěvek k polidštění Václava Havla

Následující text nechce být filmovou recenzí, nepokouší se hodnotit film Havel po umělecké stránce, to obstaral povolanější kolega Jiří Peňás. Ale v jiné rovině, v otázce, nakolik je ten film pravdivý, s Peňásem trochu polemizuje. Protože je pravdivost jako soubor životopisných detailů a pravdivost, která vystihne něco, co třeba i hutný životopis minul.

Když život začíná a končí zároveň

Smrt krásné ženy je bezpochyby to nejpoetičtější téma na světě, napsal Edgar Allan Poe ve známém eseji Filozofie básnické skladby, který dost možná nemyslel úplně vážně. Svět filmu ale tuhle poučku vážně bere. Mladá žena a nevyléčitelná nemoc – tragické spojení, které na diváky spolehlivě funguje. Tou nemocí často je rakovina, snad by se dalo mluvit až o jakémsi subžánru „filmů s rakovinou“, nemocí, která – zvlášť ve své filmové podobě – přichází potichu, aniž by se moc projevovala, je ale tiše fatální a neodvratná. A vskutku – ve filmu jsou tou nemocí postihovány především ženy, často navíc mladé. „Co se dá říct o pětadvacetileté dívce, která zemřela? Že byla krásná a skvělá? Že milovala Bacha, Mozarta a mě?“ ptá se smutný hrdina veleúspěšného filmu Love story z roku 1970.

Co si počít s rasistickou klasikou?

Zraky pokrokového dneška se obracejí k osobnostem a dílům minulých let a shledávají je z různých důvodů pobuřujícími, ohrožujícími citlivost současného publika. BBC a Netflix proto stáhly ze svých internetových knihoven seriály Malá Velká Británie, Mighty Boosh a Liga gentlemanů (kvůli tzv. blackface). Ještě širší publicitu ovšem mělo rozhodnutí HBO vyřadit z nabídky streamovací služby HBO Max klasický film Jih proti Severu (Gone with the Wind, 1939).

„Porouchaná“ dívka v nemrtvém městě

Vysoká dívka, druhý celovečerní snímek osmadvacetiletého ruského režiséra Kantěmira Balagova, je zajímavý film. To je značně ošidná charakteristika. Říct o něčem, že to je „zajímavé“, je často ten bezpečný, kultivovaný způsob, jak dát v lepší společnosti najevo, že nás něco vůbec neoslovilo, případně že to máme za naprostou pitomost. Vysoká dívka rozhodně není ten případ, je to film nesporných kvalit – vizuálních, hereckých, inscenačních.

Před očima skryté tajemství

O filmu Skrytý život sedmasedmdesátiletého amerického režiséra Terrence Malicka by se asi dalo říct, že je příkladem hagiografie, životopisu světce. Jeho hlavního hrdinu, nacisty popraveného rakouského rolníka Franze Jägerstättera (1907–1943) také katolická církev prohlásila za blahoslaveného, film ukazuje jeho cestu k mučednické smrti. Zařadit Malickův snímek tímhle způsobem ovšem znamená drasticky ho redukovat, při vší jeho povznášející kráse to není triumfalistický film, který by formuloval jasné poselství, vyzýval k následování. Kdo se povznese, také ztratí půdu pod nohama, a divákovi, jenž se se Skrytým životem nějak propojí, se něco takového může snadno stát.

Utopil se v metru Cvetajev?

Pionýři vyrůstající v 70. letech už nemohli být obšťastněni velkolepým zážitkem z Pádu Berlína režiséra Michaila Čiaureliho z roku 1949, toho „největšího filmu všech dob“, neboť byl o „největším člověku všech dob“, generalissimu Stalinovi. Film, který končí mnohaminutovým záběrem na hlavu velkého vůdce, jež září víc než zlaté slunce, byl po XX. sjezdu a tzv. „kritice kultu osobnosti“ odklizen do archivů a prakticky nedostupný. A to právě i v 70. letech, kdy se kritika Stalina už zase neprovozovala, ale doba přece jen postoupila a některé nejkřiklavější projevy stalinismu, včetně těch estetických, se raději nepřipomínaly, prostě se o nich mlčelo.

Prostřílet se Bangladéšem

Divák, vyčerpaný životem v izolaci a udržovaný v nervozitě přívalem protichůdných zpráv, potřebuje taky nějakou relaxaci. A existuje početná část publika, která dosahuje relaxačního účinku sledováním filmů, v nichž nerelaxuje vůbec nikdo, taky proto, že na to má příliš velkou honičku. Musí zabíjet, zabíjet a zabíjet – tedy je-li hrdinou toho filmu. Je-li postavou spíš epizodní, je jeho úkolem být sprovozen ze světa, pokud možno kreativně, vždy násilně. To zabíjení ve velkém měřítku je možno si užít bez zbytečných morálních skrupulí, je totiž jasné, že hrdina má pro rozpoutání jatek setsakra dobrý důvod, tak proč si neužít jeho bojového umění, schopnosti tvůrčím způsobem pracovat se zbraněmi chladnými i horkými. Některá díla tohoto žánru mají o dost delší životnost, než by si asi zasloužila. Zařadí se k nim i Vyproštění? Dvě hodiny karantény ovšem ten film přežít pomůže.

I James Bond chytil Covid-19. Jak epidemie změní film

Pád akcií, cen ropy, kdo může, pracuje z domova, rušení velkých veletrhů a převáděcích akcí, rozvoj donáškových služeb, konec podávání rukou. Již nyní se spekuluje, jaký má a bude mít dlouhodobý vliv koronavirus na světovou ekonomiku a lidské chování. Zda se zjistí, že velké předváděcí akce nejsou potřeba, a firmy budou prezentovat své výrobky výhradně online? Dojde k přehodnocení světových dodavatelských řetězců, aby nebyly tak závislé na jedné zemi, totiž Číně? Jeden z průmyslů, který se může vlivem epidemie hodně proměnit, je film. Přesněji řečeno jeho distribuce.

O dětech a bubácích

Člověk by čekal, že na projekci českého celovečerního dokumentu bude ve všední den krátce po poledni v sále pražského multiplexu skoro sám. Film režisérů Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti ale přilákal desítky lidí i v tuhle uživatelsky nevstřícnou hodinu. Je to dokumentární trhák, měl hojnou publicitu už dlouho před uvedením, ví se o něm, že šokujícím způsobem pojednává velice současné téma. Jedním z režisérů je také tvůrce, který to s publikem umí, má svůj styl – exaltovaný a efektní, založený na osobní zaangažovanosti hraničící se  sebestředností, spíš na znělých sloganech než na snaze nahlédnout pod povrch věcí. A také na schopnosti vytvořit před kamerou nějakou dramatickou situaci, burcovat emoce publika mimo jiné i ukazováním emocí vlastních, vybrat si téma, které to publikum bude zajímat.

Vykořenění je vždycky epičtější

Dva staří muži, muklové, se vydávají na poslední cestu, cestu mstitelů. Jsou spojeni osudem, vůlí a slabým tělem. Jejich obětí má být dožívající stařík, kdysi nelítostný prokurátor, dnes nehybná troska. Pomsta se blíží… Stalo se to však jen ve filmu Staříci, o kterém tu řekneme, že je to malý velký film. Jeho autory je dvojice mladíků (středního věku) Martin Dušek (režisér) a Ondřej Provazník (scenárista). Jeden Severočech, druhý ze Žižkova.

Oscaři v časech dezorientace

Na letošním vyhlašování Oscarů se „přepisovala historie“ – ty nejdůležitější ceny získal nikoli americký, ale korejský film Parazit, který režíroval Bong Joon-ho (Pon Džun-ho). Hollywood tím měl projevit odvahu otevřít se, vykročit mimo bezpečně prošlapanou cestu. „Po letech prosazování hodnot mainstreamové ,prestižní' otupělosti, udržování tradice upřednostňování konformity a průměru udělali Oscaři odvážnou a brilantní volbu. Sláva hollywoodskému dobrému vkusu. Ceny pro nejlepší film, nejlepšího režiséra a nejlepší mezinárodní snímek dostal film, který si to skutečně zaslouží, film, který přesahuje omezené obzory Los Angeles,“ napsal v prvotní reakci na vyhlášení Oscarů kritik britského Guardianu Peter Bradshaw.

Pohodička s Hitlerem

Film Králíček Jojo režiséra Taiky Waititiho se nepovedl. Na tom není nic moc zvláštního – většina filmů tak dopadne. Je to ale film, který se mohl nepovést zajímavě nebo alespoň výrazně, mohl se z něj stát etalon nevkusu či nezvládnutých ambicí, mohl ve své špatnosti dosáhnout až halucinačních kvalit, přemýšlivější a kultivovanější diváci se při vzpomínce na něj mohli hrůzou budit ze sna, mohl se postavit na roveň muzikálu Jaro pro Hitlera, který inscenují hrdinové pověstného snímku Producenti (1967) Mela Brookse. Taky tu byla možnost, že se film povede a nasvítí kinematografií mnohokrát pojednané téma nově, třeba troufale, mrazivě a legračně. Oběma možnostem ale autoři řekli rezolutní Ne!. Místo toho stvořili film roztříštěný a především mdlý, který sice má na dlani dobrými úmysly překypující srdce, ty úmysly ale vyjadřuje únavně, monotónně a vlastně i nepřesvědčivě, příliš snadno. Jeden by nečekal, že něco takového napíše o snímku, jehož hrdinou je zapálený člen Hitlerjugend, který svoje životní trable konzultuje s imaginárním přítelem – komicky stylizovaným Adolfem Hitlerem.

Nominaci na Oscara získala Dcera studentky FAMU i česká scénografka, Marhoul neuspěl

Nominace na prestižní filmové ceny Oscar mají kromě filmu Dcera natočeného studentkou pražské FAMU Darjou Kaščejevovou ještě další českou stopu. V kategorii filmový architekt jsou za práci na filmu Králíček Jojo (Jojo Rabit) režiséra Taiky Waititiho nominováni Ra Vincent a Nora Sopková. Snímek z velké části vznikal v České republice a byl jedním z filmů, jehož natočení umožnily pobídky zahraničním filmařům poskytované českým státem. Sopková na filmu pracovala jako set decorator. Česko naopak nebude reprezentovat Nabarvené ptáče režiséra Václava Marhoula, film se do užší nominace nejlepších cizojazyčných snímků nedostal.