Kanál Česká filmová klasika své příjemce obšťastní každý druhý den nějakým novým skvostem z dějin českého filmu. Člověk tam může v dobré kvalitě spatřit věci, o kterých si myslel, že už je už nikdy neuvidí, ale když mu je youtube přinese až pod nos, neodolá.

Tak se tam nyní objevilo historické drama na motivy hry Františka Hrubína Oldřich a Božena, které v roce 1984, tedy za své pozdní éry, zfilmoval klasik nejklasičtější, Otakar Vávra.

Díky privilegovanému postavení si Vávra mohl dovolit natočit docela nákladný historický film, už sice bez masových bojových scén jako z doby husitů nebo bitvy u Sokolova, ale se slušnou výpravou, na kterou musel padnout celý barrandovský fundus. Je tam mnoho raně středověkých rekvizit, palisády, hliněné tvrze, předrománský kostelík, zbrojnoši na koních, muži v houních a sobolích čepicích, ženy v jakýchsi ornátech.

A především je tam hodně raně feudální syrovosti a hrubosti, byť velmi kašírované a jaksi papundeklové, která se projevuje především tím, že tam stále někdo s někým smýká a někdo velmi dramaticky někomu vyhrožuje, koulí očima a cení zuby. A je tam také docela dost nahoty, někdo by řekl funkční, ale přece jen nezvyklé, jednak tam docela dlouho vidíme pěkně nalitá Boženina prsa, též jaksi rachitickou nahotu neplodné kněžny Juty, Oldřichovy zavržené ženy-cizinky. Do jisté míry legendární se stal akt Jiřího Bartošky coby Oldřicha rochnícího se v ledovém potoku.

Netřeba líčit děj, který je matně znám, snad jen, že tam nejde ani tak o Oldřicha a Boženu, tedy o tu romantickou historku s krásnou pradlenou z Peruce, ba o tu tam nejde vůbec. František Hrubín se ve své divadelní hře pokusil o jakýsi shakespearovský obraz z českých dějin, který Vávra pak divadelně zfilmoval a dodal tam ohně, kečupovou krev, trochu folklórního sexu a koně prohánějící se pohanskou krajinou.

O zajímavou věc jde hlavně řekněme ideově. Je to vlastně varianta přemyslovské Blut und Boden, krev a půda, nebo možná by se mohlo říct Semeno a klín, která se prosazuje proti pravidlům civilizace, řádu a pravidel, které tam přináší křesťanství, jež má mimo jiné udělat poněkud pořádek v divokých poměrech pohlavních. Jeho nositeli jsou však němečtí kulturtrégři, tedy odvěcí nepřátelé Slovanů, kteří jim chtějí vzít jejich oblíbené zábavy, třeba mnohoženství a krvavé, ale jaksi ekologické, orgie na počest bohyně Lady. Onu vyšší, protektorskou civilizaci představuje mnich Guntr, jehož pěkně jedovatě hraje Jiří Adamíra. Ten s opovržením hledí na slovanské barbarství, ale zároveň je to raně středověký Machiavelli, který rozehrává dosti průhlednou partii, jejímž cílem má být ovládnutí Čech Říší.

K tomu jim slouží Oldřichův bratr, slabošský, ve skutečnosti spíš lidsky slušný a zoufalý, kníže Jaromír (hraje ho Ladislav Frej), loutka v německých rukou, který je chudák vykleštěný, za což se mu všichni posmívají. Je to přitom velmi nespravedlivé, protože on se samozřejmě nevykleštil sám, nýbrž mu to provedl jeho bratr Boleslav Ryšavý, který pak byl sám oslepen a shnil v zajetí. Ale to mezi divokými Čechy nehraje roli, on je sice kníže, ale jako kastrát nemá žádnou autoritu, tu drží jenom jeho říšští protektoři. Ti ho respektují jako nejstaršího z rodu, a tedy právoplatného knížete Čechů, dalo by se tedy říci, že se chovají korektně.

Jenomže v Čechách má Jaromír smůlu a v konfrontaci s potentním Oldřichem, jehož moudí se zchlazuje v horských bystřinách, aby pak vítězilo v klínech plodných slovanských žen, nemá legitimita šanci. Oldřich počne syna v lůně divoce založené Boženy, ta porodí a tím je vyřešeno, komu má patřit moc v Čechách. Ubohý Jaromír je vyhnán, a navrch oslepen, mnich Guntr se může, jak chce ošklíbat nad barbarstvím, přemyslovský stát je silou Oldřichovy potence zachován a pak snad ještě posílen. Zvítězila hrubá síla a mocenské schopnosti potentního Oldřicha a plodivého lůna Boženy.

Na tom, že se většinou prosadí ta „civilizace“, která zaručí potomky, něco bude, i když to nemusí vypadat pěkně a už málokdy je to kultivované a hezké na pohled. To, že jsou u toho nějaké mrtvoly, kleštěnci a oslepenci navíc, je pak vedlejší. Z něčeho se silný stát zrodit musí.

Bylo by zajímavé vědět, jestli takhle to Vávra tehdy myslel a co tím chtěl vlastně v polovině 80. let říct. Třeba, že se máme plodit a na nějaké dekadentní jemnosti ze Západu nebrat ohled, jinak to špatně dopadne. Ani se neodvažuju domyslet, jestli to není podivně aktuální.