Zraky pokrokového dneška se obracejí k osobnostem a dílům minulých let a shledávají je z různých důvodů pobuřujícími, ohrožujícími citlivost současného publika. BBC a Netflix proto stáhly ze svých internetových knihoven seriály Malá Velká Británie, Mighty Boosh a Liga gentlemanů (kvůli tzv. blackface). Ještě širší publicitu ovšem mělo rozhodnutí HBO vyřadit z nabídky streamovací služby HBO Max klasický film Jih proti Severu (Gone with the Wind, 1939).

Film, který už v dnešních časech není tolik sledovaný, nebo dokonce vlivný, je už mnoho lidí, kteří ho neviděli, ale vědí, že existuje a že je nějak významný. Je to přece klasika a po dlouhou dobu také komerčně nejúspěšnější snímek všech dob, pokud bychom brali v potaz jenom tržby v kinech a převedli je na „dnešní peníze“, držel by ten primát dosud. A teď ho zakázali. Ne tak docela. A vůbec kontroverze kolem Jihu proti Severu je složitější a méně jednoznačná, než aby se dala vyčerpat jednoduchým narativem o zešílevší progresivistické cenzuře.

Zasadit do kontextu

HBO stáhla Jih proti Severu v reakci na článek spisovatele a scenáristy (např. oscarový film 12 let v řetězech) Johna Ridleyho v Los Angeles Times. Psal v něm, že netouží po tom, aby ten film skončil někde v trezoru, ale aby byl doprovázen nějakým vysvětlením, uveden do historického kontextu, aby ho HBO nestreamovala jenom tak. Společnost mu vyšla vstříc, oznámila, že film z nabídky odstraňuje dočasně, v budoucnosti ho hodlá prezentovat v Ridleyho intencích, nějakým způsobem zasazený do kontextu, s korekcí zkreslení historie, jichž se autoři dopustili. Potřebuje filmová klasika tohle zvláštní zacházení?

Pokud se jím cítí uraženi černí Američané, není se jim co divit. Ostatně protesty mezi nimi vyvolal Jih proti Severu už v době uvedení. Nedá se přitom vysloveně říct, že by to byl politický film, není to ani primárně historický film. Je to čtyřhodinové (!) melodrama plné vířících sukní, vášnivých citů, lásek naplněných i nenaplněných. Typ velkofilmu, který je pro klasický Hollywood charakteristický: romantická love story na pozadí značně hollywoodizované historie. Podobný příběh jako svéhlavá plantážnická dcerka Scarlett O’Harová zažívaly i šlechtičny a princezny z populárních próz a filmů zasazených do kulis idealizovaného středověku, těch mytických rytířských časů. A prostředí jižanských plantážníků s jeho rodovými majetky a panskými způsoby je v americké historii asi to nejbližší evropské šlechtě. Úvodní titulek také popisuje Jih před občanskou válkou, jako kdyby to byla pohádková země obývaná šlechetnými hrdiny v lesknoucí se zbroji. „Kdysi existovala země kavalírů a polí s bavlnou, jmenovala se Starý Jih. V tom krásném světě galantnost zazpívala svou labutí píseň. Tam naposled bylo možné vidět rytíře a jejich krásné dámy, pány a otroky. Hledejte ji už jen v knihách, protože už z ní zbyla jen vzpomínka na sen, civilizaci, již odvál vítr.“ Tohle zobrazení otrokářského Jihu nebylo v době vzniku filmu neobvyklé - souviselo s pohledem na jižanskou stranu občanské války jako na obránce „ztracené věci“ se vší romantikou, s níž bývají „velkolepě poražení“ vnímáni. Obhájci oduševnělého starého řádu, který podléhá ve střetu s barbarskou modernitou. K rozšíření toho pohledu napomohlo i zvolení Woodrowa Wilsona - prvního Jižana v úřadu prezidenta od občanské války, který se sice zasloužil o sebeurčení národů habsburského císařství, doma ale obnovil segregaci ve státní službě. Tahle atmosféra dala vzniknout i rasistickému veledílu Zrození národa klasika němého filmu Davida Warka Griffitha nebo kouzelnému snímku Frigo na mašině, v němž Buster Keaton zachraňuje svou milou ze spárů seveřanských násilníků.

První Oscar

Jih proti Severu skutečně ukazuje jakousi harmonickou zemi, v níž všichni znají svoje místo a jsou na něm rádi. Bílé panstvo i černí otroci - líčeni skutečně urážlivě, jako slabomyslné bytosti s dobrým srdcem, většinou naprosto oddané svým pánům, bez nichž by nebyly schopny samostatné existence, protože svět je pro ně evidentně příliš složitý. Někteří z nich ovšem skočí na špek agitátorům ze Severu, kteří jim motají hlavu nesmyslnými nápady, třeba že by černoši mohli chodit k volbám. No. Za roli mateřské a věrné služebné dostala Hattie McDanielová Oscara, stala se tak vůbec první afroamerickou laureátkou ceny Akademie. Vzhledem k tomu, jakou postavu v tom filmu hraje, to pro černé Američany byl značně hořký pokrok. Politika a historie, jakkoli je film ukazuje skutečně pobuřujícím způsobem, ale v Jihu proti Severu nakonec nejsou to hlavní. Větší význam mají scény z elegantních plesů a technicolorové západy slunce, druhá část filmu, v níž Scarlett dvě hodiny váhá mezi ženatým Ashleym, svou dávnou láskou, a šarmantním a sarkastickým Rhettem (Clark Gable), divákovu trpělivost přepíná k prasknutí.

Jih proti Severu skutečně pobuřujícím způsobem zkresluje historii, dělá z otroctví idylu a zcela vytěsňuje jeho často hrůznou a nelidskou realitu. Možná ten film zaslouží být v nabídce streamů nějak označkovaný - podobně jako díla extrémně násilná nebo hraničící s pornografií. Zároveň se nedomnívám, že by ten snímek dnes mohl z někoho rasistu udělat. Pamatuji se na debaty, které předcházely prvnímu porevolučnímu uvedení Třiceti případů majora Zemana Českou televizí. Část publika protestovala z pochopitelných morálních důvodů, dílo bolševické propagandy ale bylo taky líčeno jako příklad filmové magie, sugestivní a dokonalé, a proto i nebezpečné. Bylo zvláštní konfrontovat tu legendu s okázalou stupiditou a nezamýšlenou směšností seriálu. Tehdy vysílané debaty chytrých hlav po každém díle působily především zbytečně. Jih proti Severu je oproti Zemanovi filmařsky jiná liga a propagandisticky slabší káva. Než ten film vědátorsky zasazovat do správného kontextu by možná stačilo uvádět ho v dvojprogramu s Tarantinovým Djangem. Kdo přežije čtyři hodiny technicolorové vyprávěnky ze života princezen z plantáže - kromě poučení o historii - jistě ocení i trochu té střelby.