Oceněný film Parazit by dnes v Hollywoodu asi nevznikl

Oscaři v časech dezorientace

Oceněný film Parazit by dnes v Hollywoodu asi nevznikl
Oscaři v časech dezorientace

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na letošním vyhlašování Oscarů se „přepisovala historie“ – ty nejdůležitější ceny získal nikoli americký, ale korejský film Parazit, který režíroval Bong Joon-ho (Pon Džun-ho). Hollywood tím měl projevit odvahu otevřít se, vykročit mimo bezpečně prošlapanou cestu. „Po letech prosazování hodnot mainstreamové ,prestižní' otupělosti, udržování tradice upřednostňování konformity a průměru udělali Oscaři odvážnou a brilantní volbu. Sláva hollywoodskému dobrému vkusu. Ceny pro nejlepší film, nejlepšího režiséra a nejlepší mezinárodní snímek dostal film, který si to skutečně zaslouží, film, který přesahuje omezené obzory Los Angeles,“ napsal v prvotní reakci na vyhlášení Oscarů kritik britského Guardianu Peter Bradshaw.

A v mnoha ohledech se s ním dá souhlasit. Parazit je mezi oscarovými vítězi posledních desetiletích jistě jeden z nejlepších. A skutečně se vymyká nudné a unylé „oscarovosti“, která bývá při vyhlašování cen americké akademie často upřednostňována, před osobitostí, talentem, snahou něco skutečně říct a třeba přitom i riskovat. Podobně i v letošní skupině nominovaných snímků představoval jeden z těch (spolu třeba s Tenkrát v HollywooduIrčanem), jejichž vyzdvihnutí by bylo projevem nějakého skutečného hodnotícího soudu, pohledu na film jako umělecké dílo. Nemůžu si ale pomoct – udělení ceny pro nejlepší film korejskému dílu vnímám spíš jako symptom dezorientace. Nejistoty ohledně toho, čím by vlastně měli být Oscaři a čím je také dnešní Hollywood. Tak trochu všechno a zároveň nic. Ta nejasnost, dezorientace vychází z nějakého politického znejistění a také z vývoje ve filmovém průmyslu.

Svět kinematografie se momentálně nedokáže shodnout ani na tom, jaká je definice filmu. Mění se představa, že by při příležitostech, jako jsou Oscaři, měla být oceňována díla určená primárně pro promítání v kinech. Z devíti filmů nominovaných na Oscara pro nejlepší film byly dva (Irčan Manželská historie) z produkce streamovací služby Netflix, v kinech byly distribuovány jen minimální dobu a vlastně z formálních důvodů, aby se kvalifikovaly na Oscary. Je to další symptom toho, že hranice mezi televizní a filmovou tvorbou začíná být rozmlžená až k neznatelnosti. Projevuje se to i na festivalech, pro přehlídku v Cannes jsou filmy Netflixu (případně dalších streamovacích společností) nepřijatelné, v Benátkách se oproti tomu promítají, a festival má proto o to větší publicitu. Pro kabelové televize a streamovací služby navíc vzniká převážná většina toho typu filmu, který bývá na Oscarech oceňován – snímky jaksi střední kategorie, divácky sdělné, ale s nějakým tématem, k němuž se (třeba povrchně a líbivě) vyjadřují, s nějakou společenskou dimenzí, jejichž „cílovou skupinou“ jsou dospělí lidé.

Hollywood je také znejistělý v širším slova smyslu politicky, jeho moc je ohrožena. Z jedné strany současnou americkou administrativou, která pro angažované filmové hvězdy má jenom výsměch, často za hranicemi dobrého vkusu (prezident Trump cítil například potřebu rozhlašovat do světa, že Meryl Streepová je „přeceňovaná herečka“). Nejde ale jenom o prezidenta, část americké veřejnosti dává hlasitě, ráda a někdy taky agresivně najevo, že hollywoodskými hvězdami nechce být o čemkoli poučována. Z druhé strany na tradiční hollywoodské struktury tlačí progresivní aktivisté odhodlaní starý systém rozebrat a nahradit něčím jiným. Mimo jiné se to projevuje permanentním prověřováním různých osobností a jejich oddanosti principům, vyžadovaným pro ten který den. Hollywoodský lesk už nefunguje jako obrana před nejrůznějšími obviněními, ani velikáni filmového průmyslu nejsou imunní nejenom vůči světské spravedlnosti, ale ani vůči „justici“ sociálních sítí, krvelačné a neznající pojem odpuštění. Nějak „naběhnout“ si může každý, ani nebude vědět jak. Oscarová ceremonie tak letos podruhé neměla moderátora, třeba by něco nevhodného řekl. Nebo by se na něj něco našlo jako na černošského komika Kevina Harta, který měl udílením cen provádět loni, a pak na něj prasklo, že před lety zveřejnil na Twitteru status, jenž byl podle dnešních měřítek homofobní. Podobně bývá zkoumána i sestava oceňovaných; letos bylo velkým tématem nulové zastoupení žen mezi nominovanými režiséry. Herečka Natalie Portmanová zaujala fotografy na červeném koberci „outfitem“, v němž byla zakomponována jména režisérek, které se do nominací nedostaly.

Za dlouhodobě neuspokojivé je částí aktivistů považováno zastoupení příslušníků rasových menšin mezi nominovanými, akademie kvůli tomu narychlo přijala nové členy, aby bylo složení hlasujících méně „bílé“. Pokud by se ale chtěla stížnostem tohoto typu nadobro vyhnout, musela by hlasování a ceny změnit zásadním způsobem – buď zavést kvóty a dát rozkazem, že všichni musejí hlasovat alespoň pro určitý počet například žen. Anebo ceny v kategoriích jako scénář nebo režie rozdělit na mužské a ženské – podobně jako herectví. Působí to absurdně ale odpovídalo by to logice soudobého aktivismu, který často prosazuje faktickou segregaci. Zajímavý je v tom ohledu projev, který během oscarového večera zaujal největší pozornost – slova Joaquina Phoenixe oceněného za výkon v hlavní roli filmu Joker. Může působit jako výčet progresivistických kauz dneška – zmíněna byla genderová i rasová rovnost, respekt vůči flóře i fauně a podobně. Zároveň v něm zazněl jasný apel na schopnost odpouštět, ochotu dát jiným druhou šanci, která je v příkrém rozporu s étosem současné „cancel culture“.

Jane Fondová blahopřeje Joaquinu Phoenixovi k Oscarovi za nejlepší mužský herecký výkon (ve filmu Joker). - Foto: Reuters

V téhle situaci je paradoxní, že vítězem oscarového večera se stal právě Parazit, film, který by v současném Hollywoodu pravděpodobně nevznikl (nebo by jím aspoň nebyl tak jednoznačně přijat). Film chytrý a přitom velice divácky sdělný i v mezinárodním měřítku, jakkoliv má přitom silnou lokální identitu (třeba kombinace grotesky, krutosti a sentimentu je – aspoň v kinematografii – velice „korejská“). Po formální stránce je suverénní. Také je to snímek angažovaný, ale nikoli tím učitelsko-polopatistickým způsobem, který se dnes na Západě vyžaduje, často velice důrazně. V příběhu chudé rodiny, která se pod krytím různých pomocných profesí „infiltruje“ do bohaté domácnosti, vnímají západní recenzenti především jako kritiku současného kapitalismu a jeho nerovností. Politicky jinak orientovaný divák v něm ale může vidět obraz společnosti rozdělené na lidi odněkud a odnikud – velice korejsky působící chudí se střetávají s velmi internacionalizovanými boháči (termínem soudobých západních národovců řečeno „globalisty“), působícími velice světácky a od „lidu“ odtrženě, prokládajícími svou řeč anglickými výrazy. Obě ty famílie v Parazitovi dostávají co proto, chudina rozhodně nepůsobí jako sbírka romantizovaných obětí, příslušníci elity jsou shazováni taky kvůli stylu jejich výchovy, která je podle západních měřítek velice progresivní. Sám Bong Joon-ho mluví o svém filmu ani ne tolik jako o satiře momentálních poměrů (jakkoli nějakou takovou dimenzi jeho film jistě má), ale jako o obrazu lidského údělu obecně. Velice sympatické bylo i režisérovo vystoupení při samotných Oscarech, pamatoval v něm na další nominované filmaře, mluvil o zásadním vlivu, jaký na něj měly snímky Martina Scorseseho, vyjádřil vděk Quentinu Tarantinovi, jenž Bongovy film neúnavně propagoval. Tak v čem je problém?

V podivně „dvojdomé“ identitě současných Oscarů. Byli dříve nejstarší a nejvýznamnější národní cenou, která oceňovala filmy jedné země a pro kinematografii zbytku světa měla jednu škatulku – kategorii nejlepší neanglicky mluvený (teď přejmenovanou na nejlepší mezinárodní) film. Tohle rozdělení mohl někdo vnímat jako omezující, v každém případě ale bylo přehledné. Španělské filmové akademii asi nikdo nepředhazuje, že oceňuje filmy, které jsou „nudně“ španělské. Jenomže Hollywood je Hollywood. Je sice ve Spojených státech, avšak pracuje v něm mnoho cizinců. Především ale – hollywoodské filmy často nejsou primárně zacílené na americké publikum, tamní produkce uvažují jaksi globálně (to může mít i nepěkné projevy typu podlézání čínskému režimu). A to globální publikum bere hollywoodské filmy jako v něčem „svoje“. Oscaři je zajímají proto, že na nich soutěží snímky, které vidělo, jsou oceňováni herci, které zná a má třeba i rádo. Přinejmenším marketingově tak dává smysl vyzdvihnout čas od času film, který z Ameriky nepochází. Vítězství Parazita je nepochybně regulérní – o Oscary se mohou ucházet všechny filmy, které se aspoň po určenou minimální dobu promítaly v Los Angeles. Vidět v něm znak uznání mezinárodní kinematografii je ale vlastně sporné. Oscaři přece nejsou oceněním pro světový film. A ani nebudou – akademie, která o nich rozhoduje, je americká, podobně jako naprostá většina nominovaných snímků. Chtít po akademicích světový rozhled je nerealistické – kolik filmů by pak za rok museli vidět? Jednorázové vyzdvihnutí korejského filmu je tedy možné vidět jako velikášské a nepatřičné. Výraz ochoty „ošéfovat“ celý svět, vůči mezinárodnímu filmu přezíravé.

 

 

14. února 2020