Leningrad na konci roku 1945 očima Kantěmira Balagova

„Porouchaná“ dívka v nemrtvém městě

Leningrad na konci roku 1945 očima Kantěmira Balagova
„Porouchaná“ dívka v nemrtvém městě

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Vysoká dívka, druhý celovečerní snímek osmadvacetiletého ruského režiséra Kantěmira Balagova, je zajímavý film. To je značně ošidná charakteristika. Říct o něčem, že to je „zajímavé“, je často ten bezpečný, kultivovaný způsob, jak dát v lepší společnosti najevo, že nás něco vůbec neoslovilo, případně že to máme za naprostou pitomost. Vysoká dívka rozhodně není ten případ, je to film nesporných kvalit –vizuálních, hereckých, inscenačních.

V některých momentech – třeba ve finále - má i velkou emocionální sílu. Než k němu ale dospěje, několikrát vážně zaškobrtne, skvěle zvládnutá forma se ošklivě srazí s nezvládnutou fabulací zavánějící autorskou svévolí. Balagovův film se tak místy může přibližovat hranici tzv. misery porn, okázalému rochnění se v těžkosti údělu figur, na něž je třeba sypat jedno trauma za druhým, aby se zpohodlnělý divák mohl cítit konfrontovaný s něčím reálným, závažným. Tahle past nakonec nezaklapne, bylo to ale o vlásek. Kantěmir Balagov je ale tvůrce teprve začínající, na jeho další filmy má nepochybně význam si počkat.

Autorův věk může hrát roli ještě v jednom ohledu. Balagov patří ke generaci tvůrců, kteří už nemají osobní zkušenost s lety komunismu, ani čas druhé světové války pro něj nemusí představovat živou součást aspoň rodinné paměti. Když připravuje a natáčí film, jenž se odehrává koncem roku 1945, dívá se do toho času z větší dálky. Na tom jistě není nic zvláštního - velká většina režisérů historických filmů je na tom podobně: opírají se o prameny a o svou představivost, nikoli o paměť. Ruský či sovětský film o druhé světové válce a jejích dopadech ale aspoň pro diváka určité generace představoval výpověď ruského autora o tom, jak chce ukázat příběh, kterého se sám nějak účastnil a dál účastní, příběh, který kolem něho nějak žije, i když už třeba skončil. Mohla to být oficiální verze té story, jak ji ukazovalo mnoho a mnoho patriotických velkofilmů o ruském heroismu, které vznikaly v sovětských časech a točí se i dnes a slouží podobnému účelu. Udržovat hrdinský mýtus, od něhož se odvozuje identita poválečného SSSR i postkomunistického Ruska, legitimita jejich režimů a vůbec mocenského uspořádání. Rusko je vítězné, vyšlo z té nejstrašnější zkoušky, a proto je taky věčné, kritizovat je znamená i popírat tu velikou historii, předváděnou ve velkofilmech překonávajících rekordy v počtu tanků v jednom záběru. Vedle toho morálku utužujícího bombastu ale v sovětské i ruské kinematografii existuje i jiný proud - filmy pokoušející se vyjevit úděl jednotlivce, s nímž si začaly pohrávat síly zešílevších dějin, trauma, které generacím způsobil konflikt, vymykající se svou krutostí možnostem lidské představivosti. Tyhle snímky patří k vrcholným výkonům ruské a sovětské kinematografie i světového válečného filmu vůbec. Díla jako Vzestup režisérky Larissy Šepiťkové, Germanova dlouho zakázaná Prověrka osudem, Tarkovského debut Ivanovo dětství, Jdi a dívej se Elema Klimova, pro někoho ten vůbec nejlepší válečný film (můj vztah k němu je, přiznávám, dost rozporný).

Poválečný Leningrad ve filmu Vysoká dívka – město, kde všichni znaveně fungují a skoro nikdy nejsou sami. - Foto: Pilot films

Právě k tomuto proudu se přiřazuje Vysoká dívka, film, který se snaží postihnout traumata, jež v sobě lidé po konci války nesli, a bezvýchodnost jejich perspektivy. Kantěmira Balagova inspirovala kniha Válka nemá ženskou tvář, v níž běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová, nositelka Nobelovy ceny za literaturu, shromáždila množství svědectví žen, které prošly frontou a byly tím doživotně poznamenány. Dvě takové mladé ženy jsou hrdinkami jeho příběhu, odehrává se koncem roku 1945 v tehdejším Leningradě. Zmučeném městě, jehož válečná historie se ve filmu nijak nepřipomíná, přesto je v něm silně přítomna (aspoň pro diváka s elementárními dějepisnými znalostmi), je slyšet za řečmi, které se vedou o něčem jiném, ve scénách z ulic, které jistě byly plné mrtvých krátce předtím, než děj filmu začal. Jedna z nejděsivějších částí sovětské válečné historie - 900 dní trvající blokáda Leningradu, během níž zemřelo asi 800 tisíc jeho obyvatel (přibližně třetina) a stejný počet vojáků. Událost, na kterou sovětská propaganda nanesla fasádu statečně vzdorujícího „města hrdiny“ a skrývala, co bylo za ní. Totální selhání sovětského velení na začátku války, masové vymírání hladem, kanibalismus...

Ta vysoká dívka z titulu se jmenuje Ija (Viktorie Mirošničenková) a vysoká je skutečně hodně. Její tělesné proporce, neskladnost natolik zjevná, že vůbec není potřeba ji zmiňovat v dialozích, ji charakterizuje i po duševní stránce. Zamlklá mladá žena, která kvůli válečnému zranění trpí jakýmisi ataky, během nichž ztuhne a vydává zvláštní zvuky, moc nemluví asi taky proto, že jí dělá problémy se vyjádřit, je velice bledá, v čemž divák může spatřovat symptom křehkosti, nestability. Pracuje jako sestřička v nemocnici, kde se léčí váleční veteráni, mnoho z nich má před sebou dost strašnou perspektivu, možnosti léčby jsou hodně omezené, personál vyčerpaný, tomu všemu šéfuje uštvaný doktor Nikolaj (Andrej Bykov), který má pro Iju slabost. Taky proto, že se stará o malého Pašku, synka její kamarádky z armády Máši (Vasilisa Perelyginová), která v armádě zůstala. Chlapec ale nešťastnou náhodou zahyne, když se pro něj Máša později vrátí, je posedlá představou udělat si honem nové dítě. V jejích plánech figuruje taky Saša (Igor Širokov), dobrosrdečně působící synek z papalášské rodiny, sama mít další dítě nemůže, očekává tedy, že jí vypomůže kamarádka...

Ija (debutující Viktoria Mirošničenková) traumatizovaná válečným zraněním. - Foto: Pilot films

Ve zvolna vyprávěném příběhu se toho stane vlastně docela hodně, možná až moc. Některé situace jsou do příběhu hrdinek vecpány dost „na sílu“ a jsou rozehrány k hranici samoúčelného efektu, silně akcentovaná jsou témata velmi současná (eutanazie, homosexuální touha), což samo o sobě nepředstavuje problém, v kontextu právě tohoto filmu to ale může působit nadbytečně – jako kdyby autor na hrdinky vršil pohromy. Ten místy chtěně se odvíjející příběh ale zasadil do světa, který působí naprosto přesvědčivě. Obě hlavní představitelky jsou skvělé a jejich postavy jsou přesně koncipovány. Ija a Máša jako kdyby představovaly dvě krajní polohy zraněnosti, přetrvávajícího traumatu. Na jedné straně tichá a dost nečitelná mladá žena, která působí jaksi porouchaně, byla vevnitř sešněrovaná a přidušená a dokázala se těch pout zbavit jen v krátkých erupcích emoce a aktivity, které mohou být ohrožující pro ni i pro její okolí. A vedle dívky vysoké ta drobná, upovídaná a hekticky aktivní, která se nedokáže zastavit - snad v naději, že tak unikne tomu kladivu, jež na ni dopadá. Prožitou hrůzu kamufluje nucenými úsměvy, proudem řečí, jimiž se snaží přesvědčit především samu sebe. Většina filmu se odehrává v interiérech, přesto je další z hlavních postav Balagovova filmu město. Leningrad, kde člověk skoro nikdy není sám, vždycky aspoň přes zeď slyší některé z mnoha lidí, s nimiž sdílí byt, tu tradiční sovětskou „komunálku“. Film ji ukazuje jako místo shonu a absence soukromí, ne chudou ve smyslu prázdnou - plnou starého nábytku a dalšího zařízení, barevnou - sešlost ulic a interiérů často ilustruje ne často užívaná šeď, ale přítomnost ostře zelené brčálové barvy, která se používá k přetírání ledasčeho.

Po ulicích města se pohybují odevzdané a tiché zástupy, přesouvají se tramvají mezi místy, jež působí podobně beznadějně (natáčelo se v kulisách, které ve filmu ovšem působí velice reálně, a třeba scény právě těch jízd v tramvaji kameramanka Ksenija Seredová natočila a komponovala skvěle). Politika jako kdyby byla v ulicích i hovorech lidí naprosto nepřítomná, Stalin je zmíněn jednou, ani ne jménem. Netuším, jak do jaké míry to odpovídá realitě Leningradu na konci roku 1945, s duchem města, jak jej Balagov ukazuje, to ale souzní. Je to místo zválcované událostmi, velkými dějinami, o nichž se prakticky nemluví, kdoví jaké přízraky by se tím taky mohly vyvolat. Místo, kde se odevzdaně existuje, ve zvláštně nemrtvém stavu, přežilo sice svou smrt, ale nemůže najít vůli k životu. Život je v něm sled úkonů a smrt je až děsivě a samozřejmě zvěcnělá, malá a všední událost. Přišla jsi o dítě, tak to si honem pořiď nové. Z tvých tří dětí přežily válku jenom dvě? Dobrá zpráva, mohlo to být horší. Počítej s tím, že pod tramvaj, kterou jedeš městem, může každou chvíli skočit nějaký sebevrah. Někde v tom městě dvě mladé holky, které asi zažily víc, než může člověk unést, a to svoje břemeno budou muset táhnout ještě dlouhou řadu let. Ve finále se společně upnou k cíli, naplnění představy, která je smutná ve své nerealističnosti, absurditě. Snažit se uvěřit nesmyslu uprostřed toho všeho ale může působit jako docela racionální strategie. Volit iluzi smyslu na místě, z něhož se vytratil.

 

5. června 2020