K filmu Tenet režiséra Christophera Nolana vzhlížejí kinaři po celém světě s nadějí jako ke snímku, který by mohl lidi konečně přitáhnout do sálů a vylepšit pandemií zdecimované tržby. A ty naděje jsou dost možná oprávněné - na Christophera Nolana je v tom ohledu skutečně spolehnutí, ještě nenatočil propadák.

Jakkoli jsou jeho filmy pekelně drahé, spolehlivě vydělají daleko víc. Nejsou to přitom nějaké typické hollywoodské produkty. Zatímco velká studia chrlí (nebo to aspoň tak bylo do nástupu koronaviru) řady a řady těžko rozlišitelných předělávek starších filmů, případně dvojek, trojek a čtyřek či komiksových adaptací, točí Nolan vlastní a původní látky (nebo adaptace, jež výrazně ovšem přizpůsobí svému naturelu - viz batmanovská série Temný rytíř), dokáže ovládnout produkční mašinerii, aby se podřídila jeho vizi, na níž často bývá něco velice osobního. Je originální aspoň v tom ohledu, že dokáže lidem ukázat něco, co ještě neviděli (a pokud snad ano, bylo to vykresleno jiným způsobem). Většina jeho filmů je navíc nesena velmi nehollywoodskou emocí - vyzařuje z nich jakýsi zakaboněný chlad, jejich příběhy jsou velice komplikované a často jsou založeny na fantaskní premise, předvedené ale s chladnou racionalitou a dovedené do důsledků. Nolanovský svět bývá vizuálně ohromující, ukázaný s jistou obrazovou kulturou, často ale taky až beznadějný, přežít se v něm dá jen pomocí nějaké milosrdné lži, nejsilnější emocí v něm je vědomí ztráty. Tuhle chmuru režisér podává - na rozdíl od komplikovaných, někdy až překombinovaných příběhů - velice polopatisticky, ve velmi okázalých sentencích pronášených ve vší vážnosti, neustávajícím bombardování prvoplánově emotivní hudbou. Jistým způsobem je režisérovo chmurné založení znát ve filmech Interstellar a Dunkirk, jejichž poselství je oproti Nolanovým starším dílům optimističtější - přesvědčivé jsou ale o to méně, jako kdyby se jejich autor do něčeho nutil.

Dalo by se říct, že Christopher Nolan je tvůrce svým naturelem pubertální, což nemusí být nutně vnímáno pejorativně. Jeho filmy jako kdyby byly dílem zaujatě snícího kluka, který svoje snění bere velice vážně a je schopen je dovést do překvapujících krajností, zobrazit je s až umanutým zaujetím a často i s invencí. Jsou to díla, jež mohou publikum inspirovat k dlouhým rozhovorům a interpretacím, jejich tématem je ale spíš konstrukce jejich složitého vyprávění, to, jestli v něm všechno zapadá a jak to zapadá, méně už to, proč celá ta věc vůbec existuje, zda taky něco sděluje. Možná podobně zarputile se dospívající hráči baví o nuancích Dračího doupěte. Nakonec i ta velmi přímočaře a ploše projevovaná urputná vážnost je v něčem až dětská - tomu odpovídajícím způsobem přímočará a neschopná vnímat nuance, oproti nimž preferuje grandiózní stanoviska. Na špičku dnešního filmu Nolanovi paradoxně pomohlo to, že v některých ohledech je tvůrcem včerejška: točí rád na film, zvlášť na ten 70milimetrový, digitální triky se snaží používat jen v té nejmenší možné míře, obojí napomáhá tomu, že ať už si o vnitřní přesvědčivosti jeho snímků myslíme cokoli, vizuálně přesvědčivé rozhodně jsou.

Tenet je ve všech ohledech stoprocentní Nolan - vizuální stránka filmu je místy ohromující, konstrukce děje převelice složitá, výzvy, které před sebe režisér při vyprávění postavil, neobvykle velké, akční sekvence vymyšlené a realizované způsobem až strhujícím, film se žene dopředu, poháněný akcí a pulzující hudbou, je to film strašně hlasitý, pokud někdo dá v promítací kabině „volume doprava“, člověk si v sále může připadat až ubíjený konstantním kraválem, jenž najednou nezní ani trochu inspirovaně. Sledování toho filmu na publikum vůbec klade nároky značné a v něčem protichůdné - jeho mysl by měla běžet na plné obrátky, aby pobrala všechny ty náznaky a paradoxy. Zároveň by ale měla být úplně vypnutá, aby na Tenet přestala klást ty úplně běžné nároky, s nimiž člověk přistupuje k dílům vyprávějícím o nějakých lidech, kteří se stanou aktéry nějakého příběhu. Záleží mi na nich? Působí jako lidské bytosti a má jejich jednání nějakou elementární přesvědčivost? Jsou zobrazeny s nějakou empatií? Dá se jejich příběh brát jako vyjádření nějakého hlubšího tématu, hlubšího citu? Tenhle druh tázání Tenet nesnese. O Christopheru Nolanovi někteří kritici (včetně mě) píší, že jeho díla od publika nevyžadují ani tak myšlení jako luštění. Jsou intelektuálně náročná ve stejném smyslu, jako je náročný hodně složitý rébus. A podobně jako ten přinášejí fanouškovi luštitelskou satisfakci: dals to, jsi chytrý. Pro Tenet je právě tohle charakteristické snad nejvíc ze všech snímků režisérovy filmografie. Ten film je velký výkon, nejenom svým měřítkem, je to dílo, za nímž je znát intelekt, je to ale myšlení uzavřené do nějakého tunelu, velice úzké a vlastně i mělké.

O Christopheru Nolanovi se před časem uvažovalo jako o možném režisérovi další bondovky, sám má prý filmy o 007 rád. Tenet je taky v mnohém připomíná. Je to jakási globální „bojovka“, během níž hrdinové přeskakují mezi různými místy světa, aby překazili plány dost bondovsky působícího padoucha a zachránili krásnou hrdinku. Hlavní postavou je supertajný agent, kterému to sluší v drahém obleku, zvlášť zvolí-li jako módní doplněk pistoli s tlumičem. Hrozba, již musí odvrátit bezejmenný Protagonista (John David Washington), souvisí s časem nebo jak to říct a moc „nespoilovat“. Existuje totiž možnost vyrazit proti toku času a ledacos v minulosti napáchat. Cestování v čase není ve filmu nic nového, Nolan ho ale v Tenetu pojímá a ukazuje skutečně novým způsobem - ne jako jaksi jednorázový výlet, kdy člověk sedne do mašiny, vyleze z ní ve dvanáctém století a pak už v tom čase dvanáctého století dál normálně existuje. Tenet zobrazuje jiný pohyb nazpátek v čase, běh člověka, který jím cestuje jaksi v reálu, běží zpět světem, jenž míří dopředu - a Nolanovi, kameramanovi Hoytemu van Hoytemovi a dalším členům realizačního týmu se to daří ukázat v obrazech a sekvencích často invenčních a působivých, někdy i strhujících.

Nemohu mluvit za všechny diváky, mně se ale motivace běžet spolu s hrdinou Tenetu hledala těžko, z důvodů, které dobře vyplynou z toho bondovského srovnání. V Nolanových filmech obecně a v Tenetu zvlášť absentuje lehkost, která je pro film s 007 charakteristická. Tváří se strašně vážně - staženými barvami, pochmurnou staccatovou naléhavou hudbou, řečmi o konci světa. Jsem ochoten připustit možnost, že ten film obsahuje i pár pokusů o vtip, je-li tomu tak, jde o humor suchý tak extrémně, že je prakticky nerozeznatelný od zachmuřeného hláškování a pravdaření, jehož je Tenet jinak plný. Taky ten snímek nemá prakticky žádné postavy, John David Washington je charismatický herec (možná to má po svém otci Denzelovi), nemá ale moc příležitostí to charisma rozehrát, jeho postava jen „maká“ na plnění různých úkolů, hrdinův parťák Neil (Robert Pattinson) je šarmantní, v zásadě je na tom ale s Protagonistou podobně - neúnavný činitel děje bez nějakých dalších charakteristik a motivací. Postava hraná Kennethem Branaghem je možná koncipována jako jeden velký vtip, v tom případě herec ten koncept naplňuje velice zdárně a Branaghovu variantu ruského akcentu si jeden snadno zamiluje.

Jediným Protagonistovým citovým projevem je podivně (ne)motivovaný vztah k padouchově manželce Kat (Elizabeth Debickiová), který pro něj má vzhledem k okolnostem nepatřičný význam. Kdybych já zrovna zachraňoval svět před úplnou zkázou, svoje vzplanutí bych asi tolik neřešil. A navíc je těžké říct, jestli k nějakému vzplanutí vůbec došlo - vztah dvou hlavních postav se odehrává v posmutnělých pohledech a převelice vážných větách. Rozhodně z něj není znát nějaká touha, nebo dokonce vášeň, nebo aspoň nějaké ty obyčejné chutě. Kat je jenom zosobnění nějakého principu, k němuž Protagonista z jakéhosi důvodu cudně vzhlíží. Jak nebondovské a jak nolanovské; pozoruhodně důsledná asexualita je pro režiséra charakteristická, jeho filmy obsahují více scén, v nichž hrdinky umírají (často vlastní rukou), než těch aspoň náznakově smyslných. A navíc autor věnoval výrazně větší pozornost logice pohybu v čase a přesvědčivosti jeho zobrazení než smyslu a přesvědčivosti lidského jednání, v tomhle ohledu film obsahuje pár až neuvěřitelně nedbalých „vylhávek“, zato se divák dozví, co je to „dědův paradox“, kterýžto termín postavy říkají se zcela vážnou tváří.

Filmy o Jamesi Bondovi se odehrávají v nereálném světě, stvořeném nějakou fantazií, která vychází spíš z lidského podvědomí, není příliš racionální, pod hravým povrchem skrývá ještě nějaký temný proud. Film Tenet jako kdyby stvořila pokročilá racionalita sama. Je dílem fantazie, jež si umí působivě pohrávat s kosmickými silami, tváří v tvář lidským bytostem působí ale bezmocně schlíple. Za tu poslední větu se omlouvám, byla zbytečně patetická, skoro jako z nějakého filmu Christophera Nolana. A to si o sobě rád namlouvám, že už tu pubertu mám za sebou.